literární servis - čtení ke sklence vína

M.A.Svobodová: O POKLADU U SVATÉ TROJICE

Fri, 27 May 2022 19:20:00 +0000

POHÁDKOVÉ POVĚSTI KUTNOHORSKÉ aneb popletené vyprávění starého štajgra - pod tímto titulem se chystá spisovatelka M.A.Svobodová vydat sbírku pohádek/pověstí z Kutné Hory a okolí, určenou primárně pro dětské čtenáře. Nicméně: v citlivém člověku přebývá dětský čtenář po celý život, jak víme....

Kniha by měla vyjít koncem jara 2023 - čili přibližně za rok. Ale už nyní si můžete dopřát malou ochutnávku: pověst O pokladu u Svaté Trojice.

Kdysi za dob největší slávy našich dolů přispívali bohatí rudokupci, ba i ti chudí horníci, na stavbu kostela Nejsvětější Trojice, tak jak kdo mohl a uměl. Kostelík stojí na stráni nad údolím Páchu, je nevelký, ale o to malebnější. Když se začal stavět, nosili prý havíři velké kusy stříbrné rudy a kladli ji do základů. Kostel kdysi neukrýval bohatství jen pod chrámovou lodí, nýbrž také přímo v ní. Bylo zde uloženo množství klenotů, a dokonce tři zvonky z ryzího zlata. Poklad byl sice bedlivě střežen kostelníkem, přesto ho jednoho dne kdosi ukradl.

Kostelník Jindříšek zrovna zametal sakristii a znenadání uslyšel děsivý rachot. Vyběhl ke vstupním dveřím, kde spatřil jen podivnou postavu, co se protáhla škvírou a ihned zmizela v okolním lese. Pan Jindřich se snažil lupiče dostihnout, ale ten se vypařil, jako by ani nebyl z tohoto světa. Jak se mihl za posledním stromem, zdálo se mu, že ta prazvláštní nestvůra měla hadí ocas.

A nemýlil se. Poklad uloupil chamtivý bazilišek, který chtěl co nejrychleji zmizet se svým novým bohatstvím pod zem. Pádil lesem a když zahlédl vyhloubenou díru obestavěnou kameny, šup do ní! Myslel si, že je to vstup do nějaké podzemní štoly. Ale kdepak… v těch místech, kde stojí dnes čtvrť Karlov, si u lesního pramene vykopali hlubokou studnu uhlíři, co pálili dřevěné uhlí pro doly. Víly se jim o ni staraly tak vzorně, že měla nejčistší vodu široko daleko.

Namísto do hornické šachty tedy bazilišek skočil i se svou kořistí rovnou do lesní studny - jen to zasyčelo! Ničemný lupič se utopil a svým jedem zakalil studánku. Poklad zůstal ležet na dně studny zasutý pod smrdutým pekelným kalem.

Od té doby, než začínaly nedělní mše v kutnohorských kostelích, zdálo se vždy kolemjdoucím, že i v lese pod sv. Trojicí slyší bimbání zvonků. Jenže nikdo netušil, odkud ta smutná melodie přichází.

Dříve se v parných dnech horníci cestou do kostela Nejsvětější Trojice u studánky obvykle občerstvovali, ale teď byla voda skoro černá, páchla sírou a všichni se jí raději vyhýbali.

Jednou tudy šel na mši i horník Jíra, který fáral ve slavném dole Osel. Bylo zrovna nesnesitelné parno, proto zamířil ke studni, jak býval zvyklý.

„Zatroleně, vždyť voda je vlastně zkažená,“ vzpomněl si, když už stál pár kroků od její kamenné skruže. „Ale co, alespoň se trochu opláchnu, to vedro se nedá vydržet.“

Chtěl si nabrat do dlaní… vtom se mu zdálo, jako by se uvnitř cosi zatřpytilo. Rozčeřil vodu a čekal, až se hladina uklidní. Ale obraz nezmizel. Na dně se lesklo cosi zlatavého.

Po mši zavedl ke studni další havíře, kteří s ním pracovali v Oslu. Odčerpali vodu a vytáhli ze dna baziliškův poklad. Ale protože to byli muži poctiví, odnesli ho rovnou ke Trojici. Starý farář se zaradoval, když po dlouhé době spatřil ukradené klenoty. Havíři se spokojeně vraceli stejnou cestou lesem a k nesmírnému překvapení zjistili, že studna už je zase až po okraj plná průzračné vody. Z čista jasna se jim zjevila krásná panna v bílých splývavých šatech: „Děkuji za pomoc, dobří mužové, vaši dobrotu vám jednou ráda oplatím…,“ řekla jemným hlasem. Byla to studánková víla, která se o vodu starala, ale síly jí nestačily, aby voděnku zakalenou zlým baziliškem vyčistila. Až nyní, když havíři vytáhli ze dna jeho lup, mělo její kouzlo opět moc jako dřív.

Za pár týdnů se vzpomínka na krásnou vílu horníkům z hlavy téměř vytratila. A za rok už si na ni nevzpomněli vůbec…

Každý den fárali do Osla a pracovali až do úmoru. V tomto dole byl totiž jeden z nejsilnějších pramenů stříbrných žil. V jedné části zvané Čapčoch to dokonce vypadalo, jako by zásoby stříbra snad byly nevyčerpatelné. Ne nadarmo se říkávalo: „Dokud Osel bude řváti, Hora bude v štěstí státi!“

Jenže důl se začal zničehonic zalévat vodou. Horníci proto sestavili důmyslné pumpy, kterými se snažili vodu vyčerpat na povrch, aby slavný bohatý důl zachránili. Báli se, že když ho stihne zkáza, zaniknou i všechny ostatní štoly a s nimi snad celé město.

Ten den zde pumpoval i havíř Jíra se svými kamarády.

Brodili se v podzemí úzkými šachtami, až po kolena v ledové břečce.

„Chlapi, slyšíte? To hučení se mi nějak nechce líbit,“ natahoval Jíra uši. „Možná bychom se měli vrátit nahoru.“

„Musíme pumpu donést co nejdál ke skále, jinak odtud tu vodu nedostaneme!“ nesouhlasil kumpán Pipek.

„Dobře, ale hned potom otočíme zpátky.“

Sotva vyrazili na konec štoly, rozlomil se trám podpírající klenbu, skála praskla a dovnitř se začala voda valit proudem.

Všichni se dali na zděšený úprk, jenže rozběsněný živel byl rychlejší. Za malý okamžik sahala hladina nebohým havířům k pasu. Když vystoupala Jírovi k bradě, počal se v duchu loučit se ženou a dětmi. Tušil, že je to jeho konec.

I stalo se v tu chvíli něco neskutečného! Od lesa na Rovinách, poblíž místa, kde stával kostel Nejsvětější Trojice, se začala klenout modrozelená duha přes Pách až k Oselskému dolu. A na ní plula loď obrácená stěžni dolů.

Lidé se báli, že to značí nějaké neštěstí. A měli pravdu, voda se totiž provalila na více místech a od té doby Osel vodu pil a pil, až se upil a musel být horníky nadobro opuštěn.

Jenže nikdo netušil, že ta duha vycházela z lesní studny u Trojice, a právě tahle kouzelná loď zachránila před utopením Jíru i jeho pět kamarádů ze štoly Čapčoch. Sami nevěděli, jak se z nenadání ocitli nahoře u trejvu živí a zdraví. Zkrátka: co může znamenat neštěstí pro jednoho, může být požehnáním pro druhého.

Sotva Jíra otevřel oči, vzpomněl si na vílu, která slíbila jejich dobrý skutek oplatit. A byl si jistý, že své slovo splnila právě toho dne…

Michal Beredzas: SMUTEK STRÁŽNÉHO ANDĚLA (poezie ke sklence vína)

Thu, 07 Apr 2022 09:30:00 +0000

Má skutečně každý z nás strážného anděla? Kolikrát se člověk může probudit ze sna?

Sráží se na kolejích opravdu jenom rosa?

Svérázný debut začínajícího básníka Michala Beredzase Smutek strážného anděla, který se již brzy dočká knižního vydání v nakladatelském projektu TOFANA, obsahuje milostnou lyriku, společenskou kritiku, melancholické příběhy i kousavý humor. Autor se věnuje problémům, které trápí nastupující generaci, ve své poezii zachycuje strasti i touhy současného mladého člověka.

Posuďte sami - v následující krátké ukázce...

Taková Maková... Jaroslava Mačková (poezie ke sklence vína)

Sat, 12 Mar 2022 06:35:00 +0000

Připravovaná kniha Taková Maková není pouze básnickou sbírkou. Díky magické synergii slova a obrazu se stává pozoruhodným verbálně-vizuálním vyprávěním hluboce intimního, a přitom transparentně prezentovaného příběhu. Je to příběh ženy, která stojí nohama pevně na zemi, leč hlavu plnou snů svěřuje rannímu vánku a plujícím mrakům.

Mgr. Jaroslava Mačková (* 1966) pochází z Černčic na Náchodsku, kde stále bydlí. Jejím prvním knižně vydaným literárním počinem byla sbírka poezie Vábení a touhy (2018).

Několik střípků z Podkarpatské Rusi

Sat, 26 Feb 2022 22:31:00 +0000

Když jsme v roce 2002 s Mirkem Vostrým poprvé navštívili nádhernou Podkarpatskou Rus, připadali jsme si jako v jiném světě. Ve světě vonícím neodolatelným starosvětským kouzlem, které z našeho Česka jako by už vyvanulo. Všechno (nebo skoro všechno) pro nás bylo nové a zároveň to vyvolávalo pradávné (a poněkud nejasné) vzpomínky na rané dětství a mládí.

Při sedmé a (zatím) poslední návštěvě v roce 2019 už byla tato země úplně jiná. Mnohem víc zcivilizovaná, infiltrovaná západním životním stylem. Přesto jsme pořád nacházeli řadu aspektů, jež nám připomněly naše dřívější okouzlení. A na některých odlehlých místech, kde se čas (zdánlivě) zastavil, jsme stále ještě poznávali onu vůni dávných časů.

Vraťme se o tedy o dvacet let zpátky, do roku 2002. Zvláštní svět vystavěný podle vlastních pravidel. Jednou z mnoha věcí, nad nimiž jsme žasli, byla neuvěřitelně pečlivá vojenská ostraha železnice. Každý most, každý tunel, každý strategicky významný bod na trati střežila po zuby ozbrojená hlídka. Když jsme se místních ptali, proč tomu tak je, zdali očekávají nějakou ofenzivu, odpověď byla stručná: železnice se musí střežit, jelikož se po ní vozí zbraně. Tehdy jsme se tomu tak trochu smáli, ale dnes mi při té vzpomínce mrzne úsměv na rtech.

Setkání s Podkarpatskou Rusí, to bylo především setkání s lidmi. Jak pestrá směsice! Zažili jsme vřelou vlídnost a pohostinnost vesničanů, ale také skoro až výhrůžné „vyjednávání“ místních mafiánů nabízejících nepříliš vzhlednou prostitutku. Nebo jadrnou debatu s chlapíky na korbě náklaďáku, co je vezl na práci v lese (a nás na výlet tamtéž) či „procházku“ s psím tuláčkem, který s námi přešel celé hory a po dvou dnech (a desítkách kilometrů) namáhavého pochodu se přestěhoval do úplně jiného města na opačné straně karpatského hřebene! Potěšily nás bezprostřední sympatie, otevřená srdce a rozverná atmosféra během komunitní konzumace opojných kapalin, ale také nás vyděsil pohled do hlavně ostře nabité pistole mladíka, kterému jsme se jaksi znelíbili v jedné hospodě uprostřed Karpat. A tak dále, mohl bych pokračovat donekonečna. Od plusu do mínusu, jak už to v životě bývá. O kuriózní zážitky nebyla nouze.

Jedna vzpomínka ale vydá za všechny. A zase mě vrací do září 2002, do naší první cesty, kdy jsme se teprve učili Podkarpatské Rusi aspoň trochu rozumět. Jejím hlavním hrdinou je vesnický chlapík jménem Petro, který si natrvalo pronajal pevné místo v mém srdci.

Jednoho večera jsme neplánovaně došli do dědinky hluboko v horách, kam turista zabloudí asi tak často jako Halleyova kometa. Vůbec jsme netušili, kde budeme spát (mezi příkrými lesními srázy končícími zpěněnou bystřinou se místečko na postavení stanu nenašlo), a popravdě: ani co budeme jíst. Zásoby se tenčily a zdejší mahazin nebyl zrovna kdovíjak zásoben.

Naštěstí se kolem nás začali srocovat domorodci, a kromě samohonky dokázali odněkud vykouzlit rybičky v tomatě a špek naložený v octu. A hlavně chleba, který se tak často ukázal být nedostatkovým zbožím. S postupujícím večerem stoupala rtuť teploměru naší nálady zvolna vzhůru...

A dále už pokračuje autentické vyprávění, které jsem před lety včlenil do své knižní prvotiny:

Malinko mě znervózňoval nedůvěryhodně působící strejc s přeraženým nosem motající se kolem nás v družném a hovorném rozpoložení. Bezpochyby měl už dost nakoupíno, což mu ani v nejmenším nebránilo v hrdinné likvidaci zásob destilovaného obilí.

Svěřil nám, že se jmenuje Petro. Má prý kousek odtud hospodářství.

A po třetím stakánu plácl dlaní do stolu.

„Půjdete spát ke mně!“

„No… To my vás… škyt… nemůžeme… obtě… obtě …“ zkoušel Mirek protestovat a málem při tom sletěl z lavice.

„To je hloupost! Jaképak obtěžování? Pohostinství je pro nás svatou povinností.“

Nabídku jsme přijali s aristokratickými projevy díků. Pochopitelně v domnění, že ten ochlasta vůbec netuší, o čem tlachá. A že na to do minuty zapomene.

Nezapomněl. Naopak, co chvíli pozvání zopakoval, abychom si náhodou nenašli jiného dobrodince, jenž by mu naši návštěvu vyfoukl.

* * *

Před jedenáctou přiklokotala bílá tavria. Vyhřezl z ní urostlý, náramně autoritativní maník. V lesklých teplákách a tričku Calvin Klein působil mezi montérkami a maskáči svých spoluobčanů dojmem protřelého světáka. Doprovázela ho pěstěná bruneta v elegantním lahvově zeleném kostýmku. Do naší společnosti se hodila asi jako královna Alžběta.

Jejich příjezd zvedl vlnu radostného vzrušení a mumlání, z něhož jsme vyrozuměli, že se jedná o „načálnika“ a jeho manželku. Čeho byl ten člověk náčelníkem, to jsme nezjistili a ani po tom nepátrali. Prostě náčelník a hotovo.

Bodře se s námi přivítal. Jeho choť zacukrovala, ozdobena decentním ruměncem.

Pan Calvin Klein automaticky převzal taktovku večera. Mužici se zklidnili a konzumace samohonky získala řád a systém, aniž by ztratila dynamiku. Spíš naopak.

„Pojďte, ukážu vám budovu lesnictví,“ navrhl náčelník.

Nikam se nám nechtělo. U stolu bylo dobře. Ale když nedal jinak, šli jsme. Naštěstí ne daleko.

Sotva otevřel dveře obrovské dřevostavby a královským gestem nás uvedl dovnitř, pochopili jsme, proč je lesnictví takovou chloubou vesnice. Nádhera interiéru prudce kontrastovala se zanedbaným vzhledem drtivé většiny baráků všude vůkol. Připadali jsme si tam jak na zámku.

* * *

Kolem půl druhé v noci konečně padl rozumný návrh rozpustit schůzi a zkusit najít cestu k nějakému pelechu. Petro rezolutně trval na tom, že půjdeme spát k němu, což jsme s úlevou přijali. Mirek se mu snažil poděkovat, ale akorát škytl, a jen tak tak, že nespadl do potoka.

Už jsme chtěli vyrazit, když nás náčelník nesmlouvavě zabrzdil. Nedal jinak, než že všechny zbylé účastníky odveze. Včetně něj se jednalo o celkem osm osob.

Tavria je dost malé autíčko a obecně dá hodně námahy narvat do něj pět cestujících, což je maximální kapacita. Osm dospělých (a v několika případech i poměrně objemných) opilců se do ní prostě nemohlo vejít.

Dodnes nechápu, jak jsme to dokázali, ale dokázali jsme to. I za tu cenu, že mi na jednom koleně přistála korpulentní Ivanova choť, zatímco druhé okupovala choť náčelníkova, hihňající se bezmála k zadušení.

Podvozek klesl s povážlivým zaskřípěním k zemi. Ale to už zachrochtal motor a náčelník po několika marných pokusech našel zpátečku. Pohříchu to nebyla správná volba, měl raději zkusit jedničku. No nic, povalenou značku „DEJ PŘEDNOST V JÍZDĚ“ určitě někdo postaví zpátky na místo. Zítra nebo někdy. Nebo nikdy.

Náš šofér kéroval svědomitě, ovšem ani jeho pekelně soustředěný pohled rozpraskaným předním sklem nezabránil poněkud nejistému šněrování. V jednu chvíli jsme už, už letěli do pankejtu, ale náčelník to v posledním zlomku vteřiny bravurně srovnal prudkým otočením volantu. Pravda, jen o milimetry minul telegrafní sloup při druhém okraji cesty, ale na to se historie neptá.

Pak už to šlo. Nabrali jsme děsivou rychlost asi tak patnáct kilometrů v hodině. Náčelník zřejmě vyhodnotil, že takový kalup dokonale odpovídá jeho aktuálním dispozicím k řízení vozidla. Kdyby ho mohl někdo zkontrolovat a dát mu dýchnout, bez diskuse by dojezdil. Potíž tkvěla v tom, že jedinou osobou, oprávněnou něco takového provést, byl on sám.

Dál už probíhala jízda normálně, ovšem pouze do okamžiku, kdy se na kraji silničky zničehonic objevila kráva. Neptejte se mě, co tam tak hluboko v noci dělala. Prostě se vracela z pastvy a činila to s cílevědomou rozvážností charakteristickou pro svůj živočišný druh.

V náčelníkovi se probudil vojácký smysl pro disciplínu. Velkoryse ignoroval skutečnost, že prašná vozovka je široká snad deset metrů a krávě by se vyhnul třeba i pětkrát. Místo toho vzorně zakormidloval tavrii za ni a zbytek cesty dojel v závěsu.

Naše jízda, dlouhá s bídou půl kilometru, se tak protáhla na dobrou čtvrthodinku. Pěšky by to bylo mnohem rychlejší. Samozřejmě za předpokladu, že bychom někde nezahučeli do kukuřice.

Konečně jsme mohli vysoukat slisovaná těla z vozu. Chvíli mi trvalo rozmasírovat krevní oběh a umístit všechny orgány tam, kam anatomicky přibližně patří.

Náčelník se s námi obřadně rozloučil a slíbil, že o osmé ranní přijede, aby nás odvezl ke kostelu na autobus.

To určitě. V osm hodin bude ještě dávno mrtvý. (Nebyl a skutečně nás odvezl, jakkoli se to vzpírá zdravému rozumu – pozn. aut.)

* * *

Vratce jsme plandali po dvoře Petrova „hospodářství“. Říci o něm, že je turecké, by byla nadsazená pochvala. Neskutečný binec všude, kam člověk pohlédl, korespondoval s krajně opotřebeným vzhledem všech skromných budov. Vyjma jediné. A tou byl vypulírovaný domek pro hosty.

Před vchodem do chalupy vartovala bytelná ženská, bez nejmenších pochyb Petrova manželka. Teď nastane neodvratné hromobití. Čili stručná přednáška na téma, že chlap, co přitáhne ve dvě v noci nalitý jak žok, a ještě s sebou dovleče dva podobně zdobytkované cizince, není nic jiného nežli žalostný povaleč, flamendr a lump. A bude spát venku na zápraží. I se svými kumpány.

Nic takového. Paní, celá rozzářená, nás vítala plna obdobného nadšení, s nímž její choť prve nabízel nocleh. Správně usoudila, že musíme mít hlad, a okamžitě uvedla do provozu obrovská modrá kachlová kamna. Petro pro změnu usoudil, že musíme mít žízeň. A když je žízeň, tak nejlepším prostředkem proti ní je co? Přece samohonka! Jakápak voda, to je blbost! Než jsme stihli zaprotestovat, už trůnila na stole lahvinka a čtyři stakany.

Našemu martýriu tedy ještě nebyl konec. Ani zdaleka.

Na kavalci v koutě světnice se pohnula deka. Zpod ní vykoukla čtyři dětská kukadla jako hrachy. Patřila vnoučatům Petrovy ženy. Mirek podaroval robátka drobnými hračkami, které vždycky táhneme s sebou. A Petrovi věnoval svůj krásný švýcarský zavírací nůž, čímž našeho hostitele uvedl do bezbřehých rozpaků.

Netrvalo dlouho, a paní domu naložila na talíře hromady orestovaných hub, družně se šmajchlujících s vařenými brambůrky. V životě jsem nejedl nic lepšího.

Povídali jsme ještě víc jak hodinu. Petro nám barvitě vylíčil, jak před pár lety postihla vesnici ničivá povodeň. Strašlivá. Takovou prý nepamatuje. Sebrala všechno, co jí přišlo do cesty. Všechny baráky v údolí pobořila. Některé úplně zdemolovala.

„Vidíte támhle Chrésta?“ ukázal Petro na Boží muka u cesty. „Všechno, všecičko voda spláchla. Jenom Chréstos odolal a zůstal stát. Chvála bohu.“

Zbožnost podkarpatských vesničanů je prostě nezlomná a jejich náboženské cítění roztomilé. V týdnu se dokážou zbořit způsobem, nad nímž zůstává rozum stát, ale neděli co neděli kajícně naklušou na mši a v jednotě s popem opěvují Boha a všechny svaté. S dojemnou upřímností při tom vyznávají hříchy, k jejichž páchání je pudí slabost vůle.

A malovaný Bůh se na ně usmívá a blahosklonně kyne nebeskou pravicí, oděnou do rukávu v ukrajinských národních barvách, žluté a modré.

Jiří Raichl

Jedna z nejmilejších fotek mého archivu: s Petrem a jeho rodinou...

3 vydatné kapky poezie

Fri, 11 Feb 2022 15:14:00 +0000

Dnes se nám představí tři poetické dámy spojené láskou k oné nenahraditelné vláze pro naše duše nesoucí prosté označení báseň. Tato láska je rovněž přivedla k účasti na připravovaném sborníku 7 x 7 poetických zastavení, který vyjde letos na podzim. Přijměte prosím skromnou ochutnávku...

Dej zlata díl (Bari Kin)

Oblázek do vody

šup!

Kruhy,

kapky,

brodit se listím

zdá se mi

jako nadpozemský dar.

Sluníčko,

dej zlata díl!

Tobě neubude,

to jen mně se neuchová.

Nasekám ledovou tříšť

a polknu.

Soustava šesterečná

protkne útroby mé zevnitř

přebytkem svých os.

Básnířka a prozaička Bari Kin (*1975) se narodila a žije v Ostravě. Učí na základní škole a literární tvorbě se věnuje ve volném čase, jako jedné z mnoha svých zálib. V roce 2019 se podílela na vydání sborníku poezie 6 hlasů lásky (jako jeden z oněch šesti hlasů).

Slzy (Hana Jonášová)

Slzy.

Jsou slané.

Jako moře.

To není hoře.

To je loučení.

Slzy.

Jsou i radost.

Dík a cit.

Když je čas odejít.

To je děkování.

Hana Jonášová (* 1965) se narodila v Praze a zatím jí zůstává věrná. Na chléb vezdejší si vydělává jako občanský zaměstnanec PČR. Ve vzácných chvílích volna se věnuje literatuře, malování a józe. Knižně vydala zatím jednu sbírku básní Tanec života.

Podzimní láska (Jitka Havlíčková)

Byla to

podzimní láska,

kdy listy zbarví se

do žluta,

kdy srdce

pod tíhou praská

a světla svítí,

i když jsou zhasnutá...

Byla to

podzimní láska,

kdy vítr fouká

v korunách stromů,

na louce

poslední sedmikráska

a srdce bije

do rytmu zvonů...

Jitka Havlíčková (* 1982), maminka dvou dětí, žije s rodinou na Vysočině. Po ukončení VŠ pracuje jako ekonomka v základní škole. Ve volném čase ráda cestuje, věnuje se dětem, chodí na procházky do přírody, fotografuje, hraje na klavír a čte. Básně píše krátce a loni vydala svou první sbírku Tři tečky. Inspiraci čerpá zejména v přírodě, která je zároveň její velkou láskou.

Pavel Chlouba: ABRIACHAN

Thu, 23 Dec 2021 20:24:00 +0000

Abriachan

divoká zahrada nad skotským jezerem Loch Ness

Myslím, že každému klukovi se zatají dech, když se nahlas vysloví slovní spojení lochnes – správně se to píše Loch Ness a ze staré gaelštiny přeloženo to neznamená žádnou vodní příšeru, je to jenom zeměpisné pojmenování. Loch je výraz pro jezero a Ness je jedno z nich, které zdobí půvabnou, ale drsnou krajinu skotské Vysočiny. Není příliš široké, ale kvůli délce 37 km se považuje za druhé největší skotské jezero. Kdyby mi jako klukovi nabídli výlet na Loch Ness, neváhal bych ani chvíli, hned bych balil dalekohled, pláštěnku a můj velmi nedokonalý, leč milovaný fotoaparát sovětské výroby a vypravil bych se na dobrodružnou expedici hledat pověstnou lochnesku, mystickou příšerku s tělem podobným vyhynulým ještěrům. O mnoho let později, co už jsem klukem nebyl, jsem najednou měl možnost se k tomuto jezeru doopravdy dostat, jenom motiv byl méně dobrodružný, ale minimálně stejně tak lákavý.

Na západní straně jezera, v poměrně příkrém kopci, se nachází zahrada i školky Abriachan. Je to na první pohled úplně jiná zahrada, než na které jsme běžně zvyklí. Největší podíl na tom má poměrně prudký svah, který zřejmě býval lesem. V nižší části blíže k jezeru má zahrada charakter velmi smíšeného porostu, kde mezi původními stromy dostaly rozsáhlý prostor trvalky i nepůvodní a často barevně velmi pestré odrůdy dřevin. Směs původních rostlin s cizokrajnými druhy vypadá hodně dobře. Nemyslím, že by se jednotlivé skupiny nějak vzájemně rušily či si konkurovaly. Nejvýstižnější charakteristikou tohoto místa by bylo zřejmě slovní pojmenování přírodní zahrada. Tuto kombinaci slov nemám příliš v oblibě, neboť mi přijde velmi složité určit, co ještě je a co už přírodní zahrada není. Skladba jednotlivých druhů i jejich uspořádání na tomto místě ale evokují divočinu a nespoutanost, proto mě napadlo použít termín přírodní zahrada. Do této charakteristiky ještě zapadají další dvě věci – a to je trávník a přirozený, naprosto nenásilný přechod zahrady do lesa. Za dřevěným plůtkem porostlým lišejníkem zahrada tak trochu pokračuje, ale už má jiný charakter. Lesní chodník lemují velké kameny, které na místo kdysi poskládal člověk. Obrůstá je mech, který je činí ještě krásnějšími, než kdyby zůstaly čisté.

Dlužím vysvětlení k trávníku, který je v kopcovitém terénu logicky zastoupený jenom okrajově. Není prioritně určen na dívání a velké obdivování, ale je zejména tam, kde vedou chodníčky. Naopak, nesečené druhy zřejmě původních druhů trav vyplňují prostory kolem laviček a nádob, ve kterých jsme mohli obdivovat různé duhy květů. Z původních druhů tvořily kostru zahrady duby, břízy, lísky, brsleny a na pohled velmi důležité a nápadné jeřáby. Z bylin hodně místa zabíraly kapradiny a v době naší návštěvy (srpen) byly v plné kondici i krásné bochánky dobromysle. Někde uprostřed svahu se nachází obyčejný ale pěkný bíle omítnutý dům s blízkým skleníkem. Kde nebyly travnaté chodníky, všude vyrůstaly pestré druhy trvalek v různém stavu kvetení. Ačkoliv se jezero Ness nachází v nadmořské výšce pouhých 16 metrů, krajina je tu poměrně drsná. Vysoká vlhkost vzduchu podporuje růst mechů i lišejníků na všech místech, které nezabírá žádná jiná vegetace. Bujnost rostlin mají na svědomí nepochybně místní mikroklimatické poměry, které umožňují prosperitu většiny rostlin.

Samozřejmě, základem každé zahrady jsou rostliny. V případě zahrady Abriachan ale jejich krásu umocňuje krajina, která má v Highlands (pojmenování skotské Vysočiny) v sobě cosi výjimečné. Vyjít si do horní partie zahrady, tam kde za dřevěným plůtkem začíná les, je krásný zážitek. Pestrost trvalek i dřevin z různých částí světa musí zaujmout každou duši, kterou nakazil zahradnický bacil. To nejlepší ale přijde až nakonec, když se podvědomě otočíte zpátky. Najednou se pak před vámi a pod vámi zjeví rostliny, kolem kterých jste kráčeli před chvílí, ale také ve výhledu nechybí hladina Loch Ness. Tento pohled mě zasáhl až nečekaně prudce. Samozřejmě, že jsem si vzpomněl na své klučičí představy o příšeře, která se vynořuje z jezera, aby naháněla lidem strach. Trochu nostalgicky jsem těkal očima po vzdálené hladině, jestli se na chvíli neobjeví bájná Lochneska. Samozřejmě, že skotská příroda se nedala nijak vyprovokovat a žádný ještěr se nikde neobjevil. Zato jsem si ještě jednou uvědomil nádhernou souhru zahrady vytvořené člověkem s krajinou, kterou po miliony let vytvářel čas.

S Lochneskou jsem se nakonec přeci jenom potkal jenom kousek od Abriachan, kde její betonová (?) maketa trčela ze zabahněného jezírka hned vedle turistického centra. A záhy ještě snad stokrát během pár minut, protože byla na každém hrnku, klíčence i pohledu, který si turisté z různých částí světa kupovali jako upomínku na cestu k bájnému Loch Ness. A já se jenom usmíval, protože v mém srdci místo příšerky zabrala místo zahrada Abriachan, s neopakovatelným výhledem do této části skotské země.

Pavel Chlouba

(autor je nezávislý novinář, zahradník, zahradnický publicista a fotograf, cestovatel po světových zahradách a spoluautor rozhlasového pořadu Zelené světy)

Marika Korcová: MILOVAT SE

Mon, 20 Sep 2021 15:14:00 +0000

Ke sklence vína předkládá Literární servis několik básní Mariky Korcové z právě zrozeného druhého vydání její sbírky Milovat se.

La Femme Fatale

Samota bolí.

A láska snad více.

Jsem žena, ne kámen.

Jsem rozžatá svíce.

A světlo mé hoří,

svítí i pálí.

Neboj se lásky,

jen hloupí se báli.

Jsem žena a láska.

Jsem rozžatá svíce,

spaluji žárem,

který chce více.

A světlo mé hoří,

voní i svítí.

Jsem Srdce, co bije.

Jsem Podstata Bytí.

Miláčkovi

A přece jsem ti blízká.

Tiché spříznění…

Slabounký úsměv na rtech zdá se.

Rozumu mému vymyká se

vlastní blouznění.

Bůh stvořil ženu

Jsem v pusté poušti pocítěná žízeň.

V úmorném horku Slunce žár.

Jsem ze snů tvých tvá éterická sklizeň.

Jsem Žena, které ty ses bál.

Jen pouhým sluchem neslyšená píseň,

jsem nerv jenž protne muži sval.

A v hrudi tvojí pocítěná tíseň,

jsem žebro, které Bůh ti vzal.

Radost i bolest, rajská píseň.

Bůh stvořil Ženu, když jsi spal.

Malá mořská víla

Jsem z výčitek svých postavená stěna.

Žhavá láva, zastavená mořem.

Malá mořská víla pana Andersena.

Nemám už hlas, jenž k svádění byl stvořen.

Jsem o útesy tříštící se pěna,

pohádka, která nezajímá krále.

Vypadl nůž z mé ručky malé

Knížku Mariky Korcové Milovat se zakoupíte na e-shopu KOSMAS.

Jitka Havlíčková: VERŠE PO VĚTRU

Sat, 21 Aug 2021 20:20:00 +0000

A když půjdeš

černou tmou,

já půjdu před Tebou...

Světlo,

kterým svítím Ti,

ozáří i cestu mou...

A když půjdeš

černou tmou,

podám Ti svíci svou...

Bude svítit

uvnitř nás,

tady přístav

bezpečný máš...

Láska říká,

tady jsem...

Na louce, v horách,

za lesem...

V každém květu

a v každém stromě,

ve Tvém srdci

a také u mě...

Volnost říká,

tady jsem...

V mořských vlnách

a prudké řece,

v poryvech větru

a peřejích na potoce...

Láska a volnost

k sobě patří,

spolu mohou jít...

Mít rád znamená

i nevlastnit...

Přes hory tak daleko,

že nespočítáš vzdálenost...

Přes propast tak vysoko,

že nevede tu žádný most...

Dvě srdce

na břehu stojí,

láska je tím mostem,

jenž dva břehy spojí...

Pro lásku

není vzdálenost,

láska je v životě

ten nejkrásnější most...

Otoč se

a zůstaň stát...

Pro ten spěch

nevidíš, co máš rád...

Podívej, slunce zapadá

a louka je jak zahrada...

Čas stále stejně utíká,

ať spěcháš nebo nespěcháš...

A tak otoč se

a zůstaň stát...

Za Tebou je možná člověk,

co Tě má rád...

Řekl jsi,

až ke hvězdám,

na chvíli Ti svá křídla dám...

Řekl jsi,

až k oblakům,

na chvíli věřme zázrakům...

Nečekej

na tu pravou chvíli,

možná je právě teď

a tady...

A tak poleť

zas ke hvězdám a k oblakům,

na křídlech zázraků...

Při východu slunce

jen na chvíli,

dotkli se křídly

dva motýli...

V poledním slunci

jen na chvíli,

dotkli se lásky

dva motýli...

Při západu slunce

už za chvíli,

každý jinam poletí

na křídlech motýlích...

David Bochníček: DEHTÁRIUM 4 (povídka)

Mon, 05 Jul 2021 13:54:00 +0000

Punk není mrtvý, jenom lehce marodí. Důkazem budiž následující krátká povídka Davida Bochníčka, která je vlastně literární předlohou čtvrtého pokračování recesistického filmového happeningu DEHTÁRIUM. Příběh navazuje na třetí díl této humorné koláže montypythonovského stylu, v němž se útulná chaloupka promění v kosmické plavidlo, aby z úpatí Jizerských hor odstartovala (samozřejmě s kompletní posádkou) vstříc nekonečnému vesmíru - hledat novou planetu pro osídlení lidskými bytostmi.

Předchozí díly najdete zde: Dehtárium 3, Dehtárium 2, Dehtárium 1.

Inženýr Kotr naposledy prohlédl údaje na monitoru a spokojeným hlasem pravil kapitánovi:

„Woky, jsme na místě. Teď už je to tvoje. Já se jdu připravit na závěrečné vépéčko.“

Kapitán Wok předstoupil před palubní interkom. Důkladně zkontroloval svůj outfit, natočil se tělem tak, aby nebylo vidět jeho obrovské břicho, a zmáčkl tlačítko vysílání.

„Přátelé, cestovali jsme dlouho a daleko. Naše cesta však právě dospěla do cíle.“

Znovu ověřil, zda v záběru kamer vypadá dobře, a pokračoval:

„Planeta Zet, kterou jsme si vybrali za nový domov, je na dosah. Chaloupka rotuje po oběžné dráze a sondy ukazují, že námi vyslaná podčasová střela splnila své poslání. Hladina dusíku v atmosféře je na úrovni 78 %, kyslík 21 %. Můžeme bezpečně přistát a začít s kolonizací.“

Opět se ujistil pohledem na kontrolní monitor, že jeho zevnějšek nevykazuje žádný, byť sebemenší nedostatek.

„Prosím následujte mne na zasedací palubu, kde proběhne závěrečné VP před přistáním.“

Kapitán Wok ukončil vysílání a přešel k boxům s vínem.

„Konečně,“ pomyslel si. „Future sekt od Petra Korába.“

Prohlížel láhev a vzpomínal na svého přítele.

„Vinohradník asi nemá ani tušení, že vínem, které jsme spolu dělali, pokřtíme novou planetu. Nový život, nový začátek.“

Ještě jednou zhodnotil svůj osobní půvab v odrazu prosklených dveří vínoboxu, přešel k lednici, sáhl po kusu špeku a sýra, uchopil skleničku oliv a opustil velitelské stanoviště.

* * *

Básník, herec, režisér a scénárista Tomy Pinda zmateně pobíhal po své kajutě, které z poetických úmyslů přezdíval pokoj T. Jako vždy ho kapitánovo hlášení zastihlo neočekávaně a zcela nepřipraveného. Bylo mu jasné, že na tomto závěrečném VP nesmí chybět a že tentokrát nikoho nebudou zajímat jeho důmyslně vypointované omluvy z předešlých mítinků. Sám ostatně cítil vzrušené očekávání nadcházejících událostí. Planeta Zet je dole pod nimi. Když byl vybrán (coby největší umělec své doby) pro úkol stvořit nový svět, dlouho váhal. Nechtělo se mu opustit bezpečí svého sídla.

Nemusel vystrčit paty z ateliéru, všichni chodili za ním. To mu vždy vyhovovalo, poněvadž netoužil nikam cestovat.

Jenomže to bylo samé:

„Kdo jiný než vy, mistře?“

Nebo:

„Bez vás je tato cesta zbytečná.“

Přemlouvali ho tak dlouho, až nakonec neochotně svolil.

Během letu klidně odpočíval ve svém pokoji a jakékoli vyrušení pozvánkou na VP dokázal pokaždé odmítnout poukazem na fakt, že musí pracovat na svém poslání.

„Přemýšlím, jak v novém světě zbudovat silné kořeny kvalitní kultury,“ odůvodňoval svou nepřítomnost, zatímco ležel u monitoru hltaje bezduché seriály.

Nyní se však přiblížil den D a on bude muset obhájit svůj talent.

„Ano, na zemi jsem byl hvězda. Ale co zde?“ meditoval probíraje se vinotékou. „Na této planetě bude trvat několik generací, než se urodí nové publikum. No nic, vezmu tady ten nabublanej ryzlink, přece jen je to slavnostní příležitost.“

Zbytky pochutin z předešlého večera, který strávil v důvěrné blízkosti lahve tempranilla, smetl do upatlané dózy: kousek sýra marzu, který už znuděně obcházel okraj talíře, a misku zelených oliv s peckou.

Nikdy nepochopil, jak může někdo olivy vypeckovávat.

To nejlepší je přece kolem pecky.

Obřadně sňal dlouhatánskou šálu z němého sluhy, nedbale si ji obhodil kolem šíje, zastavil se na prahu dveří, zvedl pravou nohu k prvnímu kroku a nahlas zadeklamoval:

„Je to zcela běžný krok pro Tomyho Pindu, ale velký krok pro planetu Zet.“

Sestupuje se schodů přišlápl si šálu, div sebou netřískl na zem a nerozbil láhev.

* * *

Zip chystal hodovní tabuli pro závěrečné VP. Mnohokrát se na tuto událost připravoval, vybíraje s ostatními členy expedice ty nejlahodnější recepty ze selebejka, které poté neustále vylepšoval. Teď se těšil, jak si všichni zaplní žaludky těmi nejvybranějšími pochoutkami. Odmala se toužil stát slavným kuchařem. A když obdržel nabídku zúčastnit se kolonizační mise, ani vteřinu neváhal. Rutinní vaření v Restauraci Na zahrádce ho sice naplňovalo, nicméně nad smažením řízků vždycky přemítal, že má přece jenom na víc.

Teď se mu otevřela možnost učit celý svět. Jak je důležité zpěnit cibulku, jak zadělat těsto, jak nejlépe upéci selebejka.

„Je toho tolik, co musím předat budoucím generacím.“

Doleštil poslední skleničku, položil ji na dokonale prostřený stůl a odešel pro víno.

* * *

Profesor V seděl v laboratoři a prověřoval finální výpočty. Převáděl rovnice ze strany na stranu a vše diktoval do záznamníku.

„Je jisté, že X se rovná Y, tudíž A plus B bude rovno nula plus jedna na mínus pátou z g+.“

„Hrůza! Jak jsme mohli takhle důležitou věc přehlédnout?“ povzdechl si, vstal ze židle, oblékl bílý plášť, sáhl do hibernátoru, kde skladoval sazenice, a vyňal flašku označenou velkým CH.

* * *

„Plump,“ konstatovala zátka opouštějící hrdlo láhve.

„Takže přátelé,“ zahájil kapitán Wok svůj projev k osazenstvu létající chaloupky. „Měli jsme první večírek, pak uvítací, seznamovací, večírek třetího dne, potom velký večírek, rozlučkový, předposlední... a teď nás čeká večírek závěrečný, poslední. Naše cesta je u konce. Právě obíháme planetu Zet, kterou naši vědci vyhodnotili jako nejvhodnější k prvnímu pokusu o kolonizaci vesmíru člověkem.“

Uchopil sklenku a v záři monitorů prohlížel, zda je dokonale vyleštěna.

„Naším úkolem zde,“ odmlčel se zkoušeje potlačit chuťové buňky žádající další přísun vína. V duchu spekuloval, jak asi bude chutnat Petrův Future sekt, pročež se nedokázal soustředit na proslov.

Přesto pokračoval:

„... je založit nový život. Novou generaci lidstva nepodléhající byrokratickému chaosu Unie, jako je tomu na naší rodné planetě. Pokolení lidí, kteří se budou věnovat pěstování vinné révy, chovu selebejků, poctivé práci a vychutnávání výdobytků z této práce vzešlých.“

Položil prázdnou číši na stůl.

„Prosím pana profesora, aby konečně nalil. A osvětlil všem, co nás na planetě Zet čeká.“

Profesor V už dlouhou chvíli neposlouchal. V myšlenkách se vracel ke svým výpočtům. Nedokázal pochopit, jak mohli spáchat tak hloupou chybu.

Zřejmě se touto otázkou nikdo nezabýval. Vždyť i on byl soustředěný hlavně sám na sebe: aby pečlivě zabalil všechny sazenice nejlepších odrůd světa a nezapomněl nic z důležitých věcí pro výsadbu vinohradů. Bylo toho hodně, co měl před cestou na práci. Nejvíc času však strávil kompletací cestovního kartonu. Chtěl se před svými spolucestovateli vytáhnout. Dobře totiž věděl, jak vytříbený vkus a mlsné jazýčky mají.

Teď před ním stála poslední láhev Chablis, na niž vsadil svou čest. Když jim bude chutnat, jistě snáze přijmou návrh, který se chystal přednést.

„Přátelé, kolegové,“ povstal profesor V třímaje své milované CH. „Toto chardonnay jsem si schoval pro poslední večer naší cesty. Ano, jsme u cíle.“

„Plump,“ konstatovala zátka opouštějící hrdlo láhve.

„Víno dozrávalo ve vinařství Domaine Fourrey v severozápadní části Burgundska,“ navázal učenec, „na trati uváděné jako Coté de Lechet. Jedná se o chladnější a deštivější ročník 2014, který v kombinaci se specifickým terroir dotyčné lokality poskytuje vínu ojediněle pikantní aciditu.“

Zakroužil pohárkem kochaje se pablesky nazlátlého moku proti světlu.

Ještě jednou zakvrdlal a dlouze přičichl.

„Nádherná vůně. Jako bych tam byl. Rozkvetlá letní louka na křídovém podloží, v dálce dozrávají hrušky. Úžasné víno. Ano, jsme u cíle. Prosím, pozvedněme číše a připijme na zdárný průběh cesty.“

Sklenice cinkaly jako zvonkohra na pražské Loretě. Všichni si vzájemně blahopřáli nešetříce superlativními pochvalami.

Profesor počkal, až se všichni zklidní, načež pokračoval:

„Náš úkol ovšem teprve začíná. K této planetě jsme vysláni proto, abychom zde vysadili špičkové odrůdy vinné révy a zplodili budoucí pokolení lidstva, které by vinohrady obdělávalo. Podčasová střela vyslaná před naším startem splnila svůj účel. Planeta Zet prošla metamorfózou. Vznikly hory, moře, pouště, úrodné pastviny a svahy ideální pro vysazování vinic. Atmosféra je pro nás dýchatelná. Původní obří živočichové vyhynuli a přeživší druhy nebudou silnější nebo inteligentnější než my.“

Do místnosti vstoupil Zip s obrovským tácem nakrájeného masa.

„Dá si někdo roastbeef ze selebejka? Právě jsem ho upekl, nechal vychladnout a nakrájel. Je doslova excelentní.“

Položil svou lahůdku na stůl, usedl, drapnul sklenici a bez okolků vyprázdnil její obsah.

„Dobré,“ pomlaskl si přistrkávaje prázdný pohárek k profesorovi. „Prosím ještě. A klidně pokračujte, všecko jsem slyšel přes interkom. A jsem rád, že naše mise vypadá dobře.“

Profesor rozlil zbytek Chablis mezi osazenstvo, opět si přivoněl k rozkvetlé křídové louce s hruškami v pozadí a pokračoval:

„Bohužel máme jeden problém.“

Rozhlédl se po ostatních, jak budou na jeho slova reagovat.

Kapitán Wok šíboval na talíř solidní hromádku roastbeefu. Tommy Pinda pološeptem a se zavřenýma očima recitoval jednu ze svých oslavných ód. Dělal to pokaždé, kdy mu do úst nateklo znamenité víno. Ostatní též věnovali pozornost plátkům selebejka a skvostnému pitivu.

Profesor pochopil, že je marné cokoli vysvětlovat.

„Zkrátka, nemůžeme sestoupit na planetu a založit novou generaci lidstva.“

„Jak, profesore?“ užasl inženýr Kotr, který ho až do této chvíle jako jediný sledoval.

„Respektive: sestoupit můžeme, ale nové pokolení lidstva nezaložíme.“

„A proč?“ zeptal se kapitán Wok plnými ústy, do nichž nepřetržitě posílal nové příděly masa.

„No ukázalo se, že jsme při odletu z naší rodné planety jaksi pozapomněli na jednu nenahraditelnou věc, bez níž se naše mise neobejde.“

„Není možná! Osobně jsme tady s panem inženýrem všechno kontrolovali a rozhodně nic nezapomněli! Vše, co bylo na seznamu, jsme naložili, že jo, Kotr.“

„Olivy, sýry, víno, pivo, sazenice révy a selebejků,“ přitakával inženýr Kotr. „Ještě několikrát jsme to ověřili.“

„Ano, to je pravda. Z důležitých věcí nám nic nechybí,“ přikývl profesor a dopil obsah sklenky.

Na patře se mu opět rozvinula chuť Chablis.

Moc dobré víno, pomyslel si. Škoda, že to byla poslední láhev. Potrvá delší čas, než se podaří vypěstovat a vyrobit něco podobného. Díky moderním senzorům dokážeme vytipovat naprosto shodnou lokalitu, co se podnebí a složení půdy týče. Banka sazenic nedošla během cesty k úhoně, všechno vypadá zdravě a nepoškozeně. Ovšem kvůli okolnostem, s nimiž teď musí seznámit posádku, se celá věc s osídlováním planety poněkud zdrží.

Nebyl si jist, zda kolegové jeho návrh přijmou.

Jenomže... ono se jedná o jediné možné východisko. Takže na něj musí přistoupit.

„Pánové,“ zvýšil hlas, aby zjednal klid.

Mezitím totiž i ostatní docucali své pohárky a spustili diskusi, jaké další víno otevřít.

„Situace je vážná,“ pokračoval, když se mítink utišil. „Navrhuji načít ryzlink.“

Tomy Pinda sáhl po vývrtce.

„Plump,“ konstatovala zátka opouštějící hrdlo láhve.

„Sakra.“

Za špuntem se vydalo i víno. Pinda si zpětně uvědomil, že jeho zakopnutí na schodech ryzlink pořádně rozvrkočelo.

A teď se perlivý nápoj neohroženě řítil na stůl.

„Zatracený sparkling,“ klel zkoušeje zachytit co nejvíce moku do své číšky. „Jak jsem škobrtnul, tak se to nabublalo,“ fňukal omluvně. „No nic, nalijte si sami. Já se musím osušit.“

Podal flašku vedle sedícímu Kotrovi, který mu na oplátku nabídl ubrousek.

„Takže,“ zaburácel profesor rozlévaje kumpánům zbytek ryzlinku. „Přátelé, situace je vážná. Náš problém v osídlení planety Zet...,“ odmlčel se, aby pohledem ověřil, zda ho poslouchají.

Nezbylo mu než zklamaně sledovat, jak expediční tým strká nosy do sklenic nebo si prohlíží perlení nápoje.

Bublinky stoupaly nazlátlou, křišťálově čistou tekutinou, tvoříce spanilé drobounké řetízky. Dokonce i profesor se nechal unést rozverným tanečkem jemného oxidu uhličitého.

Znovu přivoněl k vínu, zhluboka nasál buket a pronesl:

„Zkrátka, zapomněli jsme s sebou vzít ženy.“

pro Literární servis drobounce upravil Jiří Raichl

Pár slov o autorovi:

David Bochníček (1975) je režisér a scénárista krátkých filmů, divadelní a televizní osvětlovač, milovník a výrobce vína, nadšený hudebník, útočník v malé kopané... a v neposlední řadě spisovatel vybavený svéráznou invencí. Jeho dosud nejvýraznějším literárním počinem je Nejlepší sezóna (2019), kniha originálních humoristicko-filosoficko-naučně-nevímco fejetonů mapujících desetiletí našeho fotbalu i života jako takového.

Petre, pater patrum (dokončení povídky)

Thu, 17 Jun 2021 02:09:00 +0000

V závěrečné části povídky se uzavírá výlet profesora Donagliana do Říma, kam se v úvodní kapitolce (zde) vypravil - navzdory bouřlivé politické situaci - rozplést jednu bizarní historickou záhadu. Spolupráce se skupinou francouzských archeologů ho ve druhém díle povídky (zde) přivede takříkajíc "na stopu", ale zároveň mu postaví do cesty ošemetnou nástrahu: krásnou mladou kolegyni jménem Catherine, jež v šaramantním vědátorovi probudí pravý jižanský temperament.

Vatikán, úterý 20. září 1870

Podle hlídačovy informace se měl Tonnelierův tým vrátit už v pondělí.

Sice jsem měl strašlivé cukání okamžitě pelášit do Lateránu a sevřít Catherine v náruči (ta by asi koukala...), nicméně tentokrát jsem kupodivu dokázal své netrpělivosti odolat. A raději vyčkat do úterka.

„Moc ráda vás opět vidím,“ usmála se a cudně sklopila oči.

Ujistil jsem ji, že potěšení je na mé straně.

Byla ještě krásnější než při našem seznámení.

Ach Federico! Pomoc! Pomoc! POMOC!

Federico nikde. Federico v Boloni.

A já ztracen.

Už jsem si nedokázal nic nalhávat. Už jsem si musel přiznat krutou skutečnost: já ji miluju...

Odkudsi z opačného konce vesmíru ke mně doléhal slabounký ženský hlásek. Zkusil jsem ho trochu zesílit. Naštěstí to šlo.

„... jenomže to nebyly žádné starověké nádoby, nýbrž jakési barokní haraburdí. No nic, to se stává, jsme na to zvyklí. A jak jste pochodil vy? Rozpletl jste svou záhadu?“

"Ne tak docela. Stále mi totiž nedochází kontext. Což je vlastně to nejpodstatnější..."

„Jak jste říkal, že se jmenuje ta Bourbonova kniha?“

„Sedm darů Ducha svatého.“

Catherine se uculila.

„Hm. Ten název mi připomíná jiný zajímavý spis: Devět bran Království stínů.“

Tak teď mě zklamala!

Proč do toho motá tenhle uboze pokleslý mýtus?

„Knihu, o níž se zmiňujete, nikdy nikdo neviděl. Tedy nikdo hodnověrný. Nemáme o ní žádné spolehlivé informace. Podle mého...“

„Což ovšem nikterak nevyvrací její hypotetickou existenci,“ skočila mi Catherine do řeči.

„Podle mého názoru je to groteskní mystifikace. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se jednoho krásného dne našel nějaký fikaný pisálek a použil ji pro svůj kýčovitý dobrodružný román.“

„A mě by vůbec nepřekvapilo, kdyby v nějakém obzvláště ponurém klášteře sáhl vetchý bibliotekář až na dno regálu opředeného pavučinami a vytáhl odtud práchnivějící svazek...“

„Mhm... Pojďme se radši vrátit do oblasti exaktní vědy, co říkáte?“

Catherine se nadechovala k protestu, jenomže přesně v ten moment vystoupil zpoza rohu doktor Tonnelier.

Provázen jakýmsi pohledným mladíkem.

Slečna Baldassariová vyskočila radostně jako srnka a popadla ho za obě ruce.

Mladíka, nikoli Tonneliera.

„Pánové, seznamte se, prosím. Tohle,“ ukázala na mě, „je profesor Donagliano.“

„Těší mě,“ odsekl hezoun.

„A tohle,“ ukázala na tu hromadu svalů a nevychovanosti, „je Jean-Michel Gaudreq. Můj kolega. A taky můj snoubenec.“

Aha.

Jean-Michel. Gaudreq. Kolega. Snoubenec.

A já jsem co?

Trapný starý imbecil.

Dobře mi tak. Patřím do světa zatuchlého odéru plesnivých bichlí. Tam jsem doma. A tam je mi dobře.

Ženy nesnáším a vždycky jsem nesnášel. Navíc jsem kněz, dodržuji celibát, a...

A můj život je asi tak veselý jako papežovo toaletní křeslo po noci plné vzrušujících metabolických zážitků.

Ochromen smrtící střelou Amorovou jsem téměř nevnímal bolest, jak mi ten odrzlý žabožrout lisoval pravici.

Tohle že má být zdvořilostní podání ruky?

Chlapec si bude s Catherine dobře rozumět. Ona taky umí stisknout jako vodní hamr.

„Dnes dopoledne jsme chtěli odjet,“ zčeřil Tonnelier hladinu mé sebelítosti, „nicméně včera večer jsem objevil něco moc pěkného.“

„Ano? A kde?“

„V mithraeu. S potěšením vám to ukážu. Jsem přesvědčený, že je tam podobných kousků mnohem víc. A tak jsem se rozhodl, že to důkladně prošmejdíme.“

„Čili ještě nějaký den setrváte v Římě?“

„Ano. Snad se nic nestane,“ odpověděl doktor se zřetelnou nejistotou v hlase.

„Doufejme,“ pokrčil jsem rameny. „I když je fakt, že mi ta střelba dneska připadá nějaká hlučnější. A vydatnější. Jako by ta slavná Cadornova armáda spustila finální ofenzivu.“

„Nestrašte, profesore!“ máchl Jean-Michel pacičkou. „Tak zlé to snad nebude. Tenhle kravál posloucháme už týden. Je to jenom takové divadýlko. Královští knechti brnkají papeži na nervy. Snaží se ho vyděsit. A čekají, kdy přijde k rozumu a odevzdá jim Řím. Pius to nakonec udělá. Vždyť není blázen!“

Tím jsem si právě nebyl tak úplně jistý.

Tonnelierovo pozvání do mithraea jsem však samozřejmě přijal.

* * *

„Vyhrabali jsme to z hromady suti,“ vysvětloval Jean-Michel, podávaje mi asi tak dvě stopy vysokou mramorovou sošku. „Pěkné, že?“

Prohlédl jsem si tu drahocennou plastiku a...

A bylo to tu zase: cosi mi to připomnělo. Ale co konkrétně?

Ne, tentokrát jsem nemusel dlouze hloubat. Díky páteční návštěvě apoštolské knihovny mi bylo všechno okamžitě jasné.

Ta ilustrace...

Mám na mysli ilustraci příběhu o papežce Janě: ubohá delikventka odpočívá na zemi. A u jejích nohou vykukuje zpod sutany čerstvě narozené nemluvně.

Já jsem teď držel v ruce něco podobného: figurku děťátka ležícího na nártech dospělé osoby.

Ano!

Tohle je onen chybějící kousek sochy se šesti slovy na soklu...

ANO!

Celá ta povídačka o papežce Janě vznikla v době, kdy socha ještě stála v Lateránu, ale starý Řím i s Mithrovým kultem už byl dávno v troskách. Takže nikdo nechápal (ani nemohl chápat) význam tajemného sdělení na podstavci.

S výjimkou dvou slov: pater patrum. Což se dalo vcelku logicky vykládat jako oslovení nejvyššího biskupa – tedy papeže.

A v tuhle chvíli zapracovala nevyčerpatelná lidová fantazie, aby stvořila rozkošně melodramatickou lež o údajné papežce.

Všichni víme, že přesně podle tohoto vzorce funguje (a vždycky fungovala) geneze pohádek, bájí, mýtů...

A legend.

Už, už jsem otevíral ústa, abych na Catherine vychrlil svou teorii, když seshora zazněl strašlivý lomoz.

A hned po něm protivný křik:

„Haló! Vy tam! Frantíci! Polezte nahoru! Nenuťte nás lézt za vámi, bylo by to horší!“

Chudák Tonnelier se roztřásl jako vychládající huspenina.

„Teď nás... teď nás všechny postřílejí!“

„Ta svině!“ sykl Jean-Michel.

„Kdo?“

„Hlídač! Určitě nás prásknul, dobytek jeden."

"Jo. Hajzl."

"Musíme se jim vzdát. Třeba nás nechají odejít.“

„Nesmysl!“ kňučel doktor. „Sejmou nás. Jsou to Italové. Ti se s nikým nemažou.“

„Jdu nahoru,“ kontroval mladík. „Vy si tu klidně zůstaňte, ale já je zkusím uprosit, ať mě vezmou do zajetí...“

Catherine k němu pomalinku přistoupila.

„Ty bys nás tu nechal? Slyšíš? Odpověz! Ty bys nás tu nechal?! Jenom, aby sis zachránil vlastní kůži?!“

Jean-Michel sklopil obličej, na němž vzápětí elegicky přistál Catherinin plivanec.

Položil jsem Tonnelierovi ruku na rameno.

„Ničeho se nebojte. Já jim to vysvětlím.“

Doktor užasle zalapal po dechu.

„Vy chcete... chcete jít za nimi?“

„No a proč ne? Jsou to mí krajani. Určitě dokážou pochopit situaci.“

„Ale... ale co když...“

„Žádné co když.“

Slečna Baldassariová se ke mně zvolna obrátila.

Naprosto ignorujíc skutečnost, že jsem cudný bohabojný kněz (navíc ve věku jejího otce) mě stiskla v objetí a dlouze políbila.

Sice pouze na tvář...

Ale i tak jsem bídně zhynul nemilosrdně zkosen elektrickým výbojem.

* * *

„Haló! Jdu k vám! Nestřílejte, prosím! Jsem Ital. Rozumíte?! Jsem Ital!“

Z výšin přilétl ostrý vojácký hlas:

„Ital? Nebo Říman?“

„Nejsem Říman! Jsem občan Italského království! Slyšíte mě?!“

„Slyšíme. Pojďte.“

Nahoře mě neurvale uchopili dva ozbrojenci a odvlekli k panu kapitánovi.

„Co jste zač?“ oslovil mě se vší noblesou tak typickou pro armádní blbce.

„Italský občan, to už jsem říkal. Jmenuji se Donagliano.“

„A co tu pohledáváte mezi těmi... těmi Francouzi?“

„Spolupracujeme při vykopávkách,“ odpověděl jsem. S použitím drobné lži.

"Víte o tom, že je Francie nepřátelská mocnost?"

"Ve světě vědy nepřátelské mocnosti neexistují."

"Ale existují tam nepřátelští špióni. Převlečení za vědce."

"O tom nic nevím. Tuhle partu vede doktor Tonnelier, všeobecně uznávaný odborník. A nikoli špión."

„Jsou ozbrojeni?“

„Ne! Proč by měli být ozbrojeni? Sice je pravda, že pojídají obojživelníky, ale jinak jsou to normální civilisté. Navíc archeologové.“

„Aha. Takže zloději antických artefaktů. Těch už tu bylo! No nic, postavíme je před soud. To půjde rychle. Střeliva máme dost.“

„Neblázněte! Nejsou to žádní loupežníci. Nemají v plánu odvést vůbec nic. Zajímá je pouze věda.“

„To tvrdí oni.“

„Ne, to tvrdím já. Zaručuji se za ně.“

„A kdo jste vy? Jejich advokát?“

„Nikoli. Jsem profesor církevní historie na boloňské universitě.“

Kapitán si mě chvíli bedlivě prohlížel.

„Jak jste říkal, že se jmenujete?“

„Donagliano.“

„Profesor Ignazio Donagliano?“

„Ovšem.“

„Tak to je něco jiného. Odpusťte, pane profesore, že jsem vás hned nepoznal.“

„Ehh... prosím?“

„Četl jsem některé vaše eseje. Zejména ty, co v nich propagujete republikánské názory. Moc se mi líbí. No nic... Ti archeologové mají zatracené štěstí. Necháme je odcestovat. Ale jen díky vám. A vaší záruce.“

„To je šlechetné. Moc děkuju.“

„Dávám jim dvanáct hodin na opuštění Říma.“

„Dvanáct hodin? To je strašně málo. Nestihnou se sbalit...“

„Co by chtěli balit? Říkal jste, že tu všechno nechají.“

„No, osobní věci, vercajk... a podobně... Ehh... A taky musejí zakonzervovat vykopávky... aaa...“

„Není nutno nic konzervovat. Třeba se budou moci vrátit, až se politická situace uklidní. A navázat, kde skončili.“

„A zaručíte jim, že to mezitím nikdo nerozkrade?“

„Tak tohle jim nezaručí ani Pán Bůh.“

* * *

Obě lokomotivy hlučně bafaly.

Tažnou sílu bylo nutno zdvojit, aby si poradila s dlouhatánským hadem vagónů.

Řím se vylidňoval. A zájem o místo ve vlaku daleko převýšil jakoukoli myslitelnou kapacitu.

Tonnelierův tým měl štěstí v neštěstí, že mu byl jako skupině deportovaných cizinců udělen status přednostních pasažérů.

Stále ještě pobledlý archeolog mě dojatě objal.

„Děkuju za všechno, pane profesore. Nebýt vás, už tu... už tu asi nejsme.“

„To přeháníte, drahý příteli.“

Jean-Michel se k rozloučení nedostavil. Zahanbeně okouněl v ústraní.

Žádná škoda!

Catherine měla místo očí dvě bezedné laguny horkých slzí.

Benátské laguny? Ne, ne, římské laguny. Jak praví přísloví, nevkročíš dvakrát do stejné laguny. Nebo že by ano...?

„Patrně jste už pochopil, pane profesore, že mé zasnoubení bylo zrušeno. Toho zbabělce si nevezmu, i kdyby mu patřil zlatý palác s mramorovou fontánou.“

„To je dobře. To je moc dobře.“

Sklopila hlavu.

„Až... až vás jednou exkomunikují z církve...“

„No, to nebude dlouho trvat. Zvláště po mém pátečním incidentu...“

„Jakém incidentu?“

„Ale to nic. Jenom jsem krátce pohovořil s papežem. Taková přátelská výměna názorů. Podle jeho mínění patřím do pekla.“

„Aha... Takže mám šanci.“

Co to povídá? (Další elektrický výboj.)

„Šanci? Jakou šanci?“

Sklopila hlavu ještě víc. V podstatě ji vetkla do dlažby nástupiště.

„Však víte...“

„No... tak... tedy...“

„Vy mě milujete, to je jasné. Nejsem slepá. Jenomže... já vás taky. Ale nic jste neslyšel. A teď už jděte.“

Periferním zrakem jsem zaznamenal, jak Jean-Michel zuřivě kope do vozíku s bagáží.

Copak ho tak rozrušilo?

* * *

Vlak se skřípavě rozjel. Jako dýchavičná prasnice.

A já doufal, že Catherine ještě naposledy vykoukne a zamává.

Nevykoukla.

No jo...

Musím co nejrychleji chvátat do Boloni. A bezodkladně se podrobit Federicově nápravné psychologické kůře.

Jsem církevní historik, plně oddaný vědě. A taky jsem kněz... dodržuji celibát, a...

A blbost.

Catherine mi dala svou adresu.

Jak to tak šacuju, v nejbližší době dám trochu vydělat italské královské poště (a té francouzské taky).

Jiří Raichl