literární servis - Recenze

Alžběta Bublanová: POZŮSTALÍ (recenze)

Tue, 27 Sep 2022 07:23:00 +0000

Alžběta Bublanová: Pozůstalí

ISBN: 978-80-249-4843-0

vazba: pevná / vázaná, 208 stran

IKAR 2022

Alžběta Bublanová, absolventka Literární akademie Josefa Škvoreckého, se již několik let zaměřuje na komorní příběhy komplikovaných mezilidských vztahů procházejících těžkými zkouškami. Nejinak tomu je v novém románu Pozůstalí, který nedávno vyšel v Nakladatelství IKAR.

Hned na úvod dlužno dodat, že asi nepatřím mezi cílovku této knihy, což mi umožnilo maximálně objektivně zhodnotit kvalitu autorčiny práce. A jedním dechem musím říci, že je na místě smeknout klobouček. Poměrně nedávno jsem měl totiž možnost recenzovat jeden z jejích předchozích titulů, román Barák. A musím uznat, že z hlediska literární úrovně tu vidím jasný posun směrem vzhůru a vpřed.

Pozůstalí jsou příběhem o smrti, resp. o tom, jak se s odchodem člověka vyrovnává jeho okolí, zejm. nejbližší příbuzní. V tomto konkrétním případě je situace o to tíživější, že se Pavel rozhodl ukončit svůj život sám, přičemž po sobě zanechal mladou vdovu Jitku s osmiletým synem, který se začíná matce vzdalovat. Šokující zprávu, že příčinou Pavlova úmrtí byla sebevražda, se navíc pozůstalí dovídají až se zpožděním několika dní...

Zatímco se Jitka snaží přenést přes toto trauma a najít způsob, jak jít dál, tchýně a především švagrová Alice se hluboce zacyklí v poněkud neefektivní snaze pochopit, proč to Pavel udělal (a hlavně, kdo za to může) - v absurdní naději, že se tím s celou tou hrůzou lépe vyrovnají. Zatímco dominantní tchýně začne obviňovat Jitku, že způsobila smrt jejího syna (nebo jí přinejmenším nezabránila), afektovaná Alice sice na svou švagrovou útočí taky, ovšem zároveň hledá vinu u sebe a tím jenom zabředá do neřešitelné spirály trýzně. Aby toho nebylo málo, jednoho dne zazvoní u Jitčiných dveří Pavlův kolega z práce, který naznačí jakési záhadné psychické problémy (běsy) zemřelého, o nichž překvapená vdova neměla ani tušení. Krátce na to Jitka potká atraktivního mladíka, s nímž si prakticky okamžitě začne románek – snad aby jí to pomohlo nastartovat novou cestu. Kulisy pro dramatické rozuzlení jsou příhodně vyprojektovány. Víc ale samozřejmě neprozradím, abych čtenáře nepřipravil o zážitek.

Alžběta Bublanová vypráví příběh svým charakteristickým stylem detailní, až mikroskopicky niterné analýzy všech aspektů děje, a to i těch zdánlivě banálních a nedůležitých. Právě koláž těchto „trivialit“ totiž vytváří symptomatické předivo, jež se stává jakýmsi nenápadným a často i neviděným hybatelem zápletky. Na rozdíl od Baráku, kde mi tento modus operandi místy poněkud drhnul, tady do sebe vše logicky zapadá, vše na sebe hezky navazuje a kniha je tak podstatně čtivější. Pestrá, zajímavá operace s češtinou (včetně úsporných a originálně prezentovaných formulací klíčových myšlenek) tuto atmosféru jenom podtrhuje.

Pozůstalí mají ambici poskytnout hodnotný literární zážitek zejm. čtenářkám preferujícím příběhy, do nichž se mohou důkladně začíst a díky precizní prokresbě postav „vstoupit“ do hlavní hrdinky, příp. do jiné figury, která je jim blízká. Čtenářka se tak stává součástí děje, nicméně zásluhou obdivuhodně dobře nastaveného nadhledu ji autorka nenechá se v něm utopit.

Sečteno, podtrženo: Pozůstalé hodnotím jako znamenitou práci vysoko nad průměrem toho, co jsem za poslední dobu ze současné české prózy přečetl.

Děkuji autorce za laskavé zaslání recenzního výtisku.

Jiří Raichl

Knihu zakoupíte zde a ve všech dobrých e-shopech a knihkupectvích.

Angel Derring: AKORD ŽIVOTA (recenze)

Sun, 27 Mar 2022 13:41:00 +0000

Akord života -

Angel Derring -

ISBN: 978-80-7612-389-2 -

Vydala Nová Forma v roce 2021

Nevšední debut mladého prozaika… Nebo spíš muzikanta? Asi obojí.

Typickou vlastností mládí je chuť a odvaha experimentovat. Vymýšlet invenční způsoby, jak zaujmout, provokovat, šokovat své okolí.

Ano, kniha Angela Derringa Akord života bez nadsázky snese nálepku „experimentální“. Ale víte co? Nálepky jsou k ničemu. Což je možná součást poselství zakódovaného mezi řádky.

Hlavním hrdinou a vypravěčem je mladík jménem Angel Gorry, který jako by z oka vypadl autorovi. Stejný věk, stejná vizáž, stejná duše rockerská. Občan fiktivního města Yorn. Opravdu fiktivního? Popátral jsem na netu a zjistil, že Yorn skutečně existuje, byť pouze ve světě – literární fikce. Máte pocit, že se začínáme cyklit? V tom případě vítejte na palubě… Na palubě lodi plující šalebným oceánem, kde je všechno trochu jinak, než se na první pohled zdá.

V expozici se dozvídáme, že Angel Gorry byl vyhozen z kapely, skončil s muzikou, našel si práci v baru a z nedostatku peněz musel prodat kytaru do zastavárny. Shodou náhod, co vlastně nikdy náhodami nejsou, se s ní brzy setkal znovu. Jenomže jeho milovaná gibsonka už byla majetkem atraktivní rockerky jménem Sarah… Situace přímo vybízející k rafinované zápletce.

Úvodní třetina má spád; ne že by byla přímo strhující, ale příběh se rozvíjí přiměřeným tempem a dějová linie se drží přísné logiky. Poté však uvízne na mělčině a stránku za stránkou pouze přihlížíme, jak se hlavní hrdina plácá odnikud nikam. Tato poušť je sice hojně prošpikována introspektivními komentáři, přesto jsem si v hlavě házel pomyslnou mincí, zda mám číst dál. Zhruba v polovině textu ovšem nastává zvrat (pravda, trochu předvídatelný) a vláček znovu najíždí na dobrou kolej…

Ve třech čtvrtinách přichází šok: drsné rozuzlení, v němž (náhle a bez jakéhokoli oslího můstku) přechází vyprávění z ich-formy do třetí osoby. A hned následuje „Slovo autora“, v němž nás Angel Derring informuje, že… ale ne, to už bych prozradil moc. A připravil eventuálního čtenáře o překvapení. Odtajním pouze tolik, že ono „Slovo autora“ zdaleka není závěrem příběhu. Ten nakonec dospěje do finále, v němž se celá fabule propojí s osobu autora a jeho vlastním osudem, což se dalo podle různých indicií tušit po celou dobu…

Co se týče „řemeslné kvality“, musím konstatovat, že je poněkud nevyrovnaná. Stylistika prozrazuje nesporný talent, který je však záhodno trpělivě cizelovat. Zajímavým prvkem je efektní střídání konvenčního jazyka s archaicky působící květnatou mluvou. Chvíli minimalismus, hned zas košatější formulace okořeněné neobvyklými výrazy nebo obraty. Občas na úkor srozumitelnosti. Obdobně se střídají pasáže téměř reportážního charakteru s hlubokým kotlíkem filosofických úvah a tíživých až nihilistických nálad.

Zaujala mě celá řada vskutku poetických obrazů, například: „Seděl jsem, dokud mi měsíc nesedl na rameno.“ Nebo: „Dům se skoro nezměnil, místnosti pořád zpívaly stejnou barvou.“ Podobných originalit najdeme v knize požehnaně. Sem tam však čtenáře zarazí nějaké to klišé typu: „Znali se krátce, ale zato plnými doušky pili z poháru lásky.“

Tím se dostávám k problému, o nějž zakopávám prakticky u každého produktu „zakázkových“ nakladatelství: nedůsledně provedené redakci a korektuře. Jistě, sem tam něco uteče i tomu nejlepšímu profíkovi, ovšem četnost chyb nesmí překročit únosnou mez. V případě Akordu života to sice není taková úroda jako u jiných titulů, co mi poslední dobou prošly rukama, ale i tak jsem nad tím musel lehce pozdvihnout obočí. Mám-li však být objektivní: toto není vizitkou autora, nýbrž toho, kdo mu knihu vydal.

Suma sumárum: určitě nadějný pokus nadějného spisovatele. Zajímavý nápad zpracovaný neotřelým způsobem s využitím bohaté a nevšední slovní zásoby. Už teď jsem zvědav, s čím přijde Angel Derring příště.

Jiří Raichl

Anotace:

Člověk žije, miluje a ztrácí. Společně ladíme akord života. Vadneme jako růže.
Jmenuji se Angel Gorry, jsem ex kytarista kapely Love Is to Hard. Přijdou dny, kdy člověk musí složit hlavu jinde anebo odejít. Uznat chyby. Život si stejně najde způsob, jak vás zavést zpátky. Dát vám vše a stejně tak rychle padnout. Pokud máte čas, provedu vás Yornem, mým novým domovem.

Krátká ukázka:

Byl jsem bláhový, když jsem si myslel, že vše odvane vítr jménem čas. Když zavane vítr změn, čas je tu jen pro gesta srdcí. Pro oheň, který vzplane po každém pohledu. Pokud nám v životě něco chybí. Pokud je v něm osoba, na které vám záleží. Pokud hovoří nejasně gesta, zkuste udělat pár kroků. Hovořte s osudem otevřeně. Nehrajte hry, ale zažehněte oheň. Třeba sepíšete větný arch jménem život. Třeba budete litovat, proklínat noc, která bude patřit slzám, ale v hloubi duše ucítíte lad. Budete mít jistotu, že čas těch pravých gest ještě nenadešel. Jsou to věty, které pochopíte po prvních láskách. Věty, které zaseje srdce s prvním polibkem. Slova, která zrají s věkem. Pochopíte je na okraji události, která vás oddělí. Láska je pevná jako ocel.

Raynor Winnová: BOUŘLIVÉ TICHO (recenze)

Wed, 23 Mar 2022 05:47:00 +0000

Bouřlivé ticho -

Raynor Winnová -

Původní název: The Wild Silence -

Překlad: Lucie Mikolajková

Obálka: Angela Hardingová

ISBN: 978-80-7670-053-6

Vydalo Nakladatelství KAZDA v dubnu 2022

Po vcelku pozitivní zkušenosti s knihou Raynor Winnové Pobřežní cesta jsem se těšil na volné pokračování: Bouřlivé ticho. Po jeho přečtení se ve mně perou ambivalentní pocity.

Pobřežní cesta (jednička) je originální cestopis. Skutečný příběh manželů středního věku, kteří se v naprosto kritické situaci vydávají (opatřeni pár librami a nikterak špičkovou turistickou výbavou) na předlouhý trek kolem dokola Británie. Mnoho zážitků, mnoho myšlenek, mnoho duchovních impulsů…

Bouřlivé ticho (dvojka) má ve srovnání s jedničkou zcela odlišnou atmosféru – alespoň já to tak vnímám. Rozvláčné pasáže (popisné, introspektivní i retrospektivní) útočí na mou schopnost udržet koncentraci a nutí mě přeskakovat. Domníval jsem se, že takto bude pojata pouze expozice, ale kdepak.

Přitom nosné téma rozhodně nechybí: v úvodní části postihne autorčinu matku cévní mozková příhoda takového rozsahu, že jí lékaři dávají (i vzhledem k vysokému věku) dva až tři dny života. No jo, ale uběhnou dva týdny a seniorka stále ne a ne odejít ze světa živých! Raynor se ubytuje v jejím nemocničním pokoji, aby jí byla v posledních okamžicích nablízku. A v knize z toho vytěží několik desítek stran, na nichž především bilancuje svůj vztah s matkou, ale i s manželem Mothem – jak se seznámili, proč ho její rodiče neměli rádi atd. To vše se prolíná v poněkud chaotickém mixu, který klade solidní nároky na čtenářovu schopnost orientace. A ve stejném duchu jedeme dál, až do konce.

Naprosto nepochybuju o tom, že tento vypravěčský styl doslova nadchne početnou skupinu milovnic literatury tohoto typu: takových těch tlustých svazků plných emocionálního pnutí a hlubokých, meditativních nálad, které čtenářku přirozeně navedou k empatickému poutu s autorkou. Já však zřejmě nejsem ta správná cílová skupina. Což ale není chyba ani moje, ani Raynor Winnové. Prostě jsme se minuli a mně nezbude nic jiného, než objektivně zhodnotit kvalitu jejího tvůrčího psaní.

A ta je nadmíru vysoká. Hodně nadprůměrná. Jak už je u Kazdy zvykem, nesmírně tomu pomáhá i znamenitý překlad (tleskám Lucii Mikolajkové), který je svébytným literárním dílem. Raynor Winnová je nesporně talentovaná, dokonce bych řekl extrémně talentovaná spisovatelka. Akorát zřejmě spisuje pro jiné lidi, než jsem já. Což tak nějak nevadí ani jednomu z nás. Zatímco na Pobřežní cestě jsme se celkem dokázali potkat, Bouřlivé ticho nás rozdělilo.

Ale zpět k objektivní rovině, protože tohle má být recenze a nikoli emocionální esej. Publikace má po všech stránkách špičkové profesionální provedení: působivá grafika, výtečný překlad (již zmíněný), precizní korektura. Zcela bez debat si najde svůj tržní segment, jehož charakteristiku jsem už ostatně výše načrtl.

Suma sumárum: já budu asi číst něco jiného – a dobře mi tak. Ale vy si Bouřlivé ticho určitě přečtěte – zejména jste-li hloubavá čtenářka, co se ráda zakousne do pořádně macatého svazku poskytujícího opulentní prostor ke vcítění do vypravěčky a hlavní hrdinky v jedné osobě.

Jiří Raichl

Děkuji nakladateli za recenzní výtisk.

Ted Gioia: HUDBA - podvratné dějiny (recenze)

Thu, 03 Mar 2022 08:55:00 +0000

HUDBA: podvratné dějiny -

autor: Ted Gioia -

překlad: Marek Sečkář -

ISBN: 978-80-275-0588-3

Vydal HOST (2021)

Světové dějiny možná píšou vítězové. Muziku (a historii jejího vývoje) však mají na svědomí odpadlíci, rebelové, podivíni, outsideři, podvraťáci...

Tak nějak by se dala shrnout (a v podobném duchu je ostatně shrnuta i na obálce) základní myšlenka pozoruhodné publikace HUDBA: podvratné dějiny, jejímž autorem je americký hudební historik a jazzový muzikant Ted Gioia (1957). Narodil se sice v Kalifornii, ovšem jeho jméno nezapře evidentní italské kořeny. A Itálie, co si budeme povídat... to je země hudbě zaslíbená.

Nutno říct, že Gioia sepsal cosi jako apokryfickou Bibli nesvatou světové muziky. Vzal to pěkně od stvoření tónu až po současnost. Na základě výsledků odborného bádání různých vědeckých disciplín prezentuje hudbu coby fenomén provázející lidstvo od prvních šamanských rituálů ještě dávno před posledním glaciálem. Vcelku srozumitelně formuluje, to, co všichni více či méně podvědomě cítíme: že hudba má neskutečnou duchovní moc a vliv na vývoj společnosti.

Úplně na začátku ji autor označuje jako sílu kreativní destrukce. A pak už to frčí: muzika je klíčovou substancí magie, posléze přetavena vyspělou antickou civilizací v nezbytné doprovodné médium nejstarších eposů i úsvitu lyriky (slovo lyrika je odvozeno od slovního základu „lyra“, což je, jak víme, starověký strunný nástroj). Vzápětí se však hudba dostává do rukou přísného myslitele Pythagora, který její živelnou, nespoutanou energii okleštil rigidní logikou. A vytvořil systém matematické práce se zvukem determinující hudební vývoj pro příští dvě a půl tisíciletí. Železobetonový kadlub algoritmizace zvukové skladby roztřískala až generace odrbaných přistěhovalců z Afriky, kteří si do „nového světa“ přivezli inspirativní dědictví neovlivněné nikdy nepoznaným Pythagorem: etnickou muziku s šamanskými kořeny chňapajícími až do oněch předglaciálních časů. Ano, tito nebojácní hoši utrhli ze stromu poznání nádherně kyselé jablko, jež dneska známe pod názvy jazz a blues. Outsideři, rebelové, podvraťáci... Nebýt jich, nemáme moderní muziku.

Jenomže ta dvě a půl tisíciletí mezitím, to není žádná černá bedýnka, žádný nehybný megalit! Po celý tento oceán času procházela hudba vývojem, který se postupně zrychloval v exponenciální křivce přesně tak, jak se zrychloval společenský pohyb jako takový. Šlo to ruku v ruce, ovlivňovalo se to navzájem: hudba společnost a společnost hudbu. A zase: vesměs to byli samí outsideři, bastardi, rebelové... Jistě, když to zúžíme na vývoj křesťanské hudby, tak u jejích prvních reforem stáli světci jako Ambrož nebo papež Řehoř Veliký, ale s příchodem renesance naběhli všichni ti čtveráci jako Dufay, Josquin a další... A po nich plejáda barokních titánů (Vivaldi, Händel, Pergolesi, Albinoni... a samozřejmě Bach, Zelenka...). A přes námezdní stloukače oper (Hasse, Mysliveček atd.) už jsme u Mozarta, onoho enfant terrible vídeňského kulturního života, který zcela zásadně pomohl vystrčit rakouskou metropoli na výsluní hudebního světa a utnout několik století neotřesitelné italské dominance. A tak dále, a tak dále...

U každého slohového přechodu (nebo i mezipřechodu) vždycky stáli tihle otrhanci, jež... (a zde si dovolím citovat anotaci) musela společnost nejdříve potlačit a teprve poté jejich inovace zpracovala do krotkého hudebního kánonu. Vyprávět dějiny hudby tedy pro Gioiu znamená vyprávět příběhy odpadlíků a podivínů, kteří hledali nové způsoby, jak, kde a pro koho vyluzovat zvuky.

Gioia je vědec, ale taky umělec. Díky této vzácné synergii se v jeho vypravěčském stylu optimálně snoubí nezbytná porce odborné látky s obdivuhodně svěžím, čtivým stylem. Na Gioiovu knihu tedy sedí nálepka populárně naučná publikace jako ulitá. Určitě potěší každého milovníka muziky, který se touží dozvědět víc o její historii. A seznámit se s celou řadou otrhanců, podvraťáků, outsiderů... jo aha, to už tady bylo...

Jiří Raichl

Jitka Fialová, Martin Vídenský... další nášup současné poezie (recenze)

Thu, 03 Feb 2022 20:43:00 +0000

Jitka Fialová. Martin Vídenský.

Dva současní autoři. Každý úplně jiný.

Oba už mají za sebou několik knižních publikací svých básní. A brzy jim přibude další: účast ve sborníku soudobé poezie s lakonickým titulem „7x7“.

Dáma má přednost. Takže jako první si přiblížíme dílo Jitky Fialové.

Nejprve několik vět o autorce. Žije ve Velkém Meziříčí, pracuje jako speciální pedagog - logoped. Její tvorba si našla cestu do celé řady sborníků a literárních periodik. Rovněž byla několik let členkou redakce poezie na literárním webu Písmák. Netají se tím, že má ráda haiku; i proto byla její tvorba v této poetické formě vybrána i do sborníku haiku českých a slovenských autorů „Šálek dál hřeje dlaně“ (DharmaGaia, 2020).

Knížka (nebo spíš sešitek) „V rámu krajina“ je nekomerční tisk vydaný u příležitosti soutěže Trapsavec 2020. Obsahuje básně formálně i obsahově poněkud odlišné od sbírky „Pentimenti“ (KLIKA, 2021), kterou mám k dispozici v elektronické podobě. A také od toho, čím se Jitka chystá obohatit sborník „7x7“.

„V rámu krajina“ obsahuje sdělnější a jaksi „učesanější“ tvář její poezie. Setkáme se tu prakticky výhradně s přírodní tématikou. Hodně se tu pracuje s přísně metricky vázaným veršem, který je v „Pentimenti“ zhusta aplikován v neotřelejší formě, aby postihl intimní nálady protkané osobitou reflexí všeobjímající reality. Mezi rozsáhlejší básně jsou v „Pentimenti“ efektně rozházena mnohá haiku. Celkový dojem znamenitě umocňují působivé ilustrace Jany Mikyskové a velmi empatický a vycizelovaný doslov Romana Szpuka.

Dá se říct, že první jmenovaná publikace je určena šířeji definované čtenářské základně, zatímco ta druhá se profiluje jako vytříbená pokroutka pro zkušené a vnímavé básnické labužníky. Obě však ambiciózně prezentují autorčinu vskutku nevšední imaginaci.

myslím si tráva

vidím trávu

myslím si jabloň

vidím jablko

myslím si zahrada

nevidím nic

jen kousky zeleně prorostlé silnicí (V rámu krajina)

zbytečné zjišťovat zda ticho tichne

když zrovna listuje v krajině noci

aby si vyčetlo příběh co z knih ne

ten co chceš sebevíc

já mermomocí (Pentimenti)

Martin Vídenský se pyšní zaměstnáním, které je pro básníka typické asi tak, jako jsou strmé horské štíty typické pro holandskou krajinu. Pracuje totiž jako vlakvedoucí Českých drah. Je to svým způsobem krásné povolání: Martin je stále na cestách, může pozorovat svět ubíhající za okny...

A propisovat své dojmy do básní. Ano, i takové verše najdeme ve sbírce „Vykročení ze stínu“ (FLÉTNA, 2021). Ale najdeme tam mnohem víc. Nádherně graficky zpracovaný opus (potlesk Petru Pulcovi za skvělé fotografie!) je pestrý a mnohotvarý, jak jen poezie může být. Vázaný verš se dělí o papír s veršem volným, kouzelný reynkovský minimalismus je ihned nahrazen velkoryse rozprostřenou slovní plochou. Stejně rozmanitá je tématika. Suše strohé reflexe naší šílené současnosti se střídají s niternou lyrikou, humorným epigramem či prostou, leč upřímnou a pokornou modlitbou. Básník má být člověkem více tváří, je to tak správně.

Martin je zkušený „matador“, dá-li se to tak říct. Díky tomu dospěl k svéráznému rukopisu: se stylistikou i strofickou konstrukcí pracuje zcela po svém. Připomněl mi Rudolfa Hrušínského v roli malíře Hubáčka: „...nejsem nikde organizován, a tak si můžu malovat, co chci“ (zřejmě jsem to neocitoval přesně, ale pamětníci si tu scénu jistě vybaví). Co je nejdůležitější: poezie Martina Vídenského působí naprosto přirozeně, naprosto konkrétně, naprosto pravdivě. Čtenář mu věří každé slovo. Autor na nás nic nehraje, obnažuje své ledví bez jakékoli snahy o vyumělkovanou image. Bylo by to zbytečné, nebylo by to o něm...

Slunce se chystá

zavřít okenice

dalšího dne

a v peřinách

z hasnoucích červánků

pomalu sklání se

ke spánku.

Sečteno, podtrženo: Jitka Fialová a Martin Vídenský jsou každý z naprosto jiného těsta. Ale jak už to tak bývá, člověku chutná pizza, knedlíky, vánoční cukroví i kupříkladu palačinky. Pokaždé jiné těsto. A spousta chutí obohacujících život.

Tak jako dobrá, ryzí poezie.

Už teď se těším, čím Jitka s Martinem vyšperkují sborník „7x7“.

Jiří Raichl

Děkuji oběma autorům za laskavé a milé obdarování jejich tvorbou.

Jiří Raichl: POMALÁ VODA (recenze)

Sat, 08 Jan 2022 10:12:00 +0000

POMALÁ VODA -

autor: Jiří Raichl -

obálka: Kateřina Vostrá -

ISBN: 978-80-88318-22-4

vydala TOFANA v říjnu 2021

Pomalá voda od Jiřího Raichla vás strhne jako divoká řeka...

Tváří se zpočátku jako román pro ženy z dvacátých let minulého století. Nicméně jakmile skočíte do Pomalé vody, zjistíte, že pomalá vůbec není, že jde o zdařilou, vtipnou a ironickou novelu.

Pozoruhodná je hlavní postava svérázné Kláry, která si umí dělat legraci sama ze sebe a díky které víme, že romantická lovestory to úplně nebude. Autor Jiří Raichl si docela pohrál se žánrem, který pojal dost netradičně. Příběh datovaný před sto lety s ženskou hlavní hrdinkou s nádechem detektivního příběhu by mohl čtenáře navést na to, že o ženský román s detektivní zápletkou nakonec přece jen půjde. Ovšem Pomalá voda splňuje i aspekty thrilleru, propojené zápletky s rodinným tragickým tajemstvím slibují plynulé čtení. A knihu můžeme nazvat i rozpustilou satirou.

Ale necháme žánr stranou, protože hra se čtenáři pokračuje i bez něj, a to ve formě vyprávění, kdy nás autor pouští do hlavy vypravěčky opravdu bezostyšně, laškovně a zcela otevřeně.

Netradičně je pojat i děj, kde o zápletky není nouze, o zápletky, které se musí brát s rezervou. Vše se odvíjí od mladé dědičky továrny Kláry, které se do cesty připlete nejdříve ambiciózní ředitel Tadeáš, později roztomilý detektiv Tolar a rodinný sluha Adam, aby je posléze jednoho po druhém obviňovala ze závažného zločinu.

Zajímavý je především způsob psaní tzv. lehkou rukou, kdy se ocitáme přímo v hlavě hlavní hrdinky, která glosuje svět okolo sebe, a hlavně svůj život.

Ještě nutno zmínit grafické zpracování, kdy vizuální stránka vypadá nejen čtivě, ale má i své opodstatnění. Autor si pohrává s kurzívou, krátkými větami na jeden řádek i s různými básněmi a říkankami. Pomalá voda tak není vůbec pomalá, ale je to pěkný fičák.

Ukázka:

Ve finále mě pan detektiv obdařil navštívenkou.

Prý ať mu zavolám, kdyby mě cokoli napadlo.

(Napadlo mě leccos. Pohříchu to nesouviselo s úředním vyšetřováním).

Co se to děje s mým životem?

Alžběta Bublanová

autorka je absolventkou Literární akademie Josefa Škvoreckého, spisovatelka a lektorka kreativního psaní

Malá velká dávka malé velké poezie (recenze)

Wed, 29 Dec 2021 23:05:00 +0000

CESTA K SOBĚ -

Radek Vohlídka -
DUKASE s.r.o. 2020

ZŮSTANU U VÁS -

Luboš Sluka
EDITIO MUSICA HUMANA 2021

Kdo někdy zkoušel sepsat dojmy z četby poezie, určitě ví, jak ošidné to bývá. Všechna formální měřítka, jejichž pomocí lze hodnotit prózu, se v případě básní poněkud relativizují... Všechny ty poučky o syntaxi a sémantice textu, o stylistické obratnosti, jazykové vytříbenosti, vypravěčském rukopisu…

To vše vyznívá jaksi hluše, zkusíme-li to mechanicky aplikovat na tak subtilní a nepolapitelnou literární formu, jako je báseň…

Na podzim právě končícího roku se mi dostaly do ruky dvě knížky poezie současných autorů, kteří jsou naprosto rozdílní, avšak přesto mají i něco společného: Radka Vohlídky a Luboše Sluky. Oba pocházejí z Východních Čech, kde mám i já své spletité kořeny. Každý z nich mluví naprosto jiným, zcela originálním básnickým jazykem, ovšem spojnicí mezi nimi je kouzelná verbální úspornost. Musím se přiznat, že minimalismus v poezii mi připadá neodolatelně působivý. Ostatně můj autor nejmilovanější, Bohuslav Reynek, je v tomto ohledu mistrem nad mistry. A tím se dostávám k dalšímu pojivu Vohlídky se Slukou (a Reynkem), a to je silný spirituální náboj jejich díla.

Dobrá, pojďme se na obě knížky podívat blíže. Začnu mladším z obou „pěvců“, Radkem Vohlídkou. Publikace příhodně nazvaná „CESTA K SOBĚ“ zaujme už svou půvabnou vizuální podobou (na svědomí ji má výtvarnice Iva de Cleve). Většina básní je ve vázaném verši, s nímž si autor pohrává dle potřeby a nálady (A-B-A-B nebo pro změnu A-B-C-D A-B-E-D a jindy zase úplně jiný vzorec…). Dvojverší, tříverší, čtyřverší… pořád se to střídá, ovšem společným znakem je stručnost: šestnáct krátkých veršů na jednu báseň je maximum. Tématika je stejně rozličná jako formální hrátky. Přírodní lyriku střídá lyrika milostná, aby nás poeta vzápětí ponořil do nevšední filosofické hloubky následované čtveráckým humorem, který zaznívá mezi řádky opravdu často. A velice vkusně, nutno říci. Nezřídka se potkáme i s vroucí veršovanou modlitbou. Atmosféra je tedy pestrá, rozmanitá, což rozhodně nepůsobí rušivě.

Požehnání

Hladím prstem okraje listu

Sbírám kapky noční rosy

Pojď blíž podzime, ke mně přistup

O tvé požehnání prosím

Druhá knížka s mnohoznačným názvem „ZŮSTANU U VÁS“ je už sedmou sbírkou poezie z pera hudebního skladatele Luboše Sluky. Na rozdíl od Vyhlídkovy formální pestrosti máme co dělat s jednotným kabátem, kterým je Slukovo milované haiku: staré japonské umění sedmnácti slabik, do nichž se vejde vše, co básník touží sdělit. Taková báseň autorovými slovy pouze začíná, aby následně pokračovala ve čtenářově hlavě, duši a srdci. Luboš Sluka však používá tuto kouzelnou šablonu po svém a zpravidla hodně šibalsky. Takže haiku se v jeho podání stává jakýmsi vypráskaným epigramem střílejícím humorné šípy do mnoha oblastí našeho života. Politiku nevyjímaje:

Voli-li nejsme

sami, když jsme ty voly

sami volili?

Většina básní však má poněkud niternější tématiku, když autor vtipně glosuje buď sám sebe, nebo „jakéhosi kohosi“, kdo má zřejmě reálný předobraz, ale to my nevíme, to ví jenom sám pan Sluka.

Anebo jsou to „jenom“ takové vtipné postřehy k zamyšlení:

Peníze mají

cenu hlavně pro ty, co

nemají cenu.

Skromnost japonské mentality dokázal Luboš Sluka ve svých haiku požehnat typicky českým smyslem pro nadsázku občas kořeněným suchým anglickým humorem. To vše vyšperkováno bravurní prací s češtinou.

Co napsat závěrem? Obě knížky se mi staly milým dárkem a velmi si vážím toho, že mohu znát oba autory osobně. Věřím, že nás obdaří ještě mnohými pěknými verši…

Jiří Raichl

Stephan Orth: COUCHSURFING V SAÚDSKÉ ARÁBII (recenze)

Mon, 20 Dec 2021 19:41:00 +0000

COUCHSURFING V SAÚDSKÉ ARÁBII -

autor: Stephan Orth -

překlad: David Krásenský -

ISBN (EAN): 978-80-7670-035-2

vyšlo v Nakladatelství KAZDA 11. 8. 2021

Co je skutečnost? A co je pouhá propaganda?

Stephan Orth, nezávislý novinář a bývalý redaktor Spiegel Online, navštěvuje země s problematickou pověstí a píše o nich bestsellery. Na kontě má už čtyři literární zářezy přeložené do češtiny: Couchsurfing v Číně, Iránu, Rusku a nejnověji v Saúdské Arábii. Všechny publikace vyšly v Nakladatelství KAZDA. Celkově však Stephan Orth „prosurfoval“ již více než třicet zemí světa a na oplátku sám přijímá poutníky obdobného ražení.

Co je vlastně couchsurfing? Předpokládám, že tento termín je obecně znám, přesto jenom pro jistotu pár slov: jedná se internetovou službu bezplatného ubytování formou sociální sítě. Už na první pohled to vypadá jako zajímavá možnost poznat cizí zemi v naprosto autentickém „balení“, s ničím nezkreslenou optikou.

Vnímavý cestovatel může tímto způsobem získat objektivní představu o skutečné realitě a srovnat ji s předsudky a schematickým škatulkováním, k němuž člověka často svádí zjednodušené a jednostranné informace z médií.

Stefan Orth nás zavádí do příbytků pestré směsice lidí žijících v zemi plné kuriózních rozporů. Výstižně o tom hovoří podtitul knihy: moje cesta zemí mezi středověkem a budoucností. Přísná konzervativní pravidla opřená o korán (hidžáb, šaría…), vládcové „středověkého střihu“… na druhou stranu megafestival pop music, který v autorovi vyvolal dojem svobody á la Woodstock, nebo tajný alkoholový večírek či bezstarostné soužití homosexuálů.

Co je skutečnost? A co je pouhá vnější fasáda?

Saúdská Arábie není destinací, kam by se hrnuly davy za povrchní zábavou; atraktivním lákadlem jsou spíš pompézní náboženské pouti představující spektakulární podívanou pro věřící i nevěřící. Přesto se do Saúdské Arábie již běžně vydávají turistická víza, což vypadalo ještě před nedávnem jako čirá utopie. V naději na příliv cestovatelů modernizuje korunní princ Muhammad bin Salmán pouštní království, jež se vždy tvářilo jako nedobytná pevnost. Jak se ale doopravdy mění životy lidí? Na tuhle otázku hledá Stephan Orth odpovědi a jde si pro ně až na dřeň žhavé současnosti: dva měsíce křižuje muslimským královstvím, aby nahlédl duši národa v beduínských stanech, luxusních vilách, na velbloudím trhu i v terénním autě...

Kniha je psána nesmírně čtivým stylem prozrazujícím rutinu zkušeného žurnalisty, který přesně ví, jak čtenáře zcela přirozeně vtáhnout do děje. Zajímavým zpestřením je „malá velbloudologie“ – krátké zajímavosti týkající se této zvířecí ikony orientu. Samozřejmostí je bohatá fotodokumentace.

Rovněž je nutno pochválit i perfektní překlad Davida Krásenského, který je samostatným literárním dílem.

Sečteno, podtrženo: originální cestopis Stephana Ortha je mnohem víc než reportáž o exotické zemi – je to sofistikovaná sociologická sonda pro zvídavé čtenáře, které zajímá, jak to skutečně chodí v oblastech světa, o nichž získáváme často zkreslené a zjednodušující informace.

Jiří Raichl

Děkuji NakladatelstvíKAZDA za recenzní výtisk.

Jiří Raichl: POMALÁ VODA (recenze)

Wed, 01 Dec 2021 19:51:00 +0000

POMALÁ VODA .

autor: Jiří Raichl • cover: Kateřina Vostrá

204 stran • ISBN 978-80-88318-22-4

vydala TOFANA v říjnu 2021

Chodíte mezi regály knihkupectví, přejíždíte prstem po hřbetech knih a jste naprosto pohrouženi do svých úvah: Kterou?! „Chci nějaký oddechový román, nebo raději něco napínavého, ale nemám rád/a krváky. Co třeba příběh lehce milostný…? Raději bych se občas trochu zasmál/a.“ A tak házíte do košíku dvě, tři a pak pět knih najednou, zase je vyndáváte a dál uvažujete?

Měla jsem to podobně a docela náhodou jsem natrefila na knihu, kde jsem našla všechno. Že to není možné? Ale ano, tím kouzelníkem, kterému se podařilo začarovat do jedné jediné knihy, a podotýkám útlé knihy, vše výše zmíněné je Jiří Raichl.

Román Pomalá voda je opravdu lahodným koktejlem oddechového románu, kde naleznete milostné zápletky, detektivní drama (nijak krvelačné, pouze jemné, korespondující s dvacátými lety minulého století, kdy se příběh odehrává) a to vše proložené vtipnými úvahami hlavní hrdinky Kláry, dědičky rodinné továrny.

Autor vypráví celý příběh ich formou, což je obdivuhodné právě vzhledem k faktu, že hlavní hrdinkou líčící svůj příběh je mladá dáma. Nepouští se sice do závratných hlubin ženské duše, ale zhostil se tohoto úkolu znamenitě. To jsme my ženy opravdu tak jednoduché a čitelné?

Ale to není jediné plus tohoto spisovatele. Oceňuji na něm hlavně originální a nezaměnitelný styl psaní (ať už jde o způsob vyjadřování, barvitost jazyka, vkládání myšlenek postavám apod.), protože málokterý spisovatel se může pyšnit tím, že po pár řádcích poznáte, kdo je napsal. A Jiřímu Raichlovi se to podařilo. Kdo ví, třeba se naše děti jednou budou o „Raichlově“ způsobu psaní vyučovat v hodinách literatury.

Po přečtení prvních pár stránek Pomalé vody jsem si říkala: „Vážně, zase? Ona ho chce, on jí asi ne, ale nakonec to možná dají dohromady…“ Přiznávám, nechala jsem se nachytat!

Po téhle vyšlapané cestičce si nás totiž autor dovede za ručičku na rozcestí, kde si poprvé pomyslíme: „Aha, tak takhle to nebude. Detektivní zápletka, hmm…“ Jenže on jde ještě dál. A vy si to „Aha!“ mumláte znovu a znovu.

Pomalá voda je velice nápaditý příběh neskutečně odsýpající díky své dynamice: autor se nijak nezdržuje zdlouhavými popisy, nechává pracovat spíš naší fantazii a více péče věnuje ději samotnému a dialogům (mimochodem i toto můžeme zařadit do výčtu specifik „raichlova stylu“).

Autor to na čtenáře evidentně rád sype jako ze samopalu.

Proto vezměte román Pomalá voda do ruky a postavte se čelem ke zdi (nebo ne, raději se pohodlně posaďte do svého čtecího křesla) a nechte na sebe Jiřího Raichla zacílit – STOJÍ TO ZA TO!

Román POMALÁ VODA můžete zakoupit v síti KOSMAS.

Monika Alžbeta Svobodová

M. A. Svobodová: POMSTA (recenze)

Sat, 27 Nov 2021 23:08:00 +0000

POMSTA -

autor: Monika Alžběta Svobodová - ISBN: 978-80-7229-844-0 - 184 stran

v říjnu 2021 vydalo Nakladatelství Petrklíč

Polovina patnáctého století. Konec středověku, přerod starého gotického světa v nový renesanční. Jak vzrušující epocha evropských dějin! Prakticky po celém kontinentě probíhají urputné mocenské zápasy: Války růží, neustálé boje v Itálii, zoufalá obrana před tureckým nebezpečím, které se po dobytí Konstantinopole stává děsivou hrozbou…

A v neposlední řadě dozvuky náboženských válek v Čechách…

Právě do této turbulentní doby zasadila M. A. Svobodová děj pozoruhodného románu POMSTA. Příběh začíná nedlouho poté, co na pražský královský trůn usedl nevyzpytatelný vůdce utrakvistů Jiří z Kunštátu známý spíše pod jménem Jiří z Poděbrad. Staré rány však nejsou zahojeny, na obou znesvářených stranách zůstaly nepotrestané křivdy…

Ale také úplně „normální“ zločiny, které je záhodno pomstít…

Všechno začíná příjezdem hlavní hrdinky Anny na hrad nepříliš významného šlechtice Hynka, za nějž má být dívka provdána – na základě staré dohody uzavřené ještě jejím otcem. O mnoho let starší manžel se však ukáže být prachbídným partnerem: pije jako duha, k mladé choti se chová hrubě až neurvale, zatímco svou chlípnou přízeň věnuje vypočítavé služce Dorotě. Není divu, že Anna je den ode dne nešťastnější. Její trudný osud však zničehonic nabere prudký a hlavně nečekaný obrat…

STOP! Smyslem této recenze není předložit potenciálním čtenářům synopsi knihy (a připravit je tak o požitek z četby), nýbrž zhodnotit práci autorky. A ta na mě udělala silný dojem. Na to, že se jedná prakticky o debutantku, poradila si s vypravěčským konceptem s vyzrálostí rutinéra. Dobové kulisy (prozrazující pečlivé studium historického pozadí) líčí v přiměřených dávkách, aby to tak akorát nezačalo nudit (a člověk neměl tendenci tyto popisné pasáže přeskakovat). A s neomylnou jistotu vede hlavní linku svižným tempem, čímž umocňuje strhující dramatičnost příběhu.

Stará tajemství, jejichž fatálním přesahem do „současnosti“ je vlastně generována celá romanticko-dobrodružná zápletka, vyplouvají na povrch pěkně postupně, aby každá nová kapka ještě silněji navnadila naši zvědavost. Co se týče protagonistů: nechybí stateční a mravně silní hrdinové stejně jako podlí padouši. Přitom žádná z figur není vysloveně černobílá, každá je vybavena v různém poměru namíchaným mixem světla a stínu.

Co se týče stylistiky, autorku zdobí svěží, čtivý rukopis postavený na chytlavé přímočarosti, díky níž je čtenář zcela přirozeně a bez bariér vtažen do centra dění. Nevidíme tu žádné upocené pokusy o staročeštinu. A proč taky? Každý text má být v první řadě sdělný. Jazyku patnáctého století by asi málokdo rozuměl…

Co mě potěšilo nejvíc, je gradace až do závěrečné pointy, kterou bychom možná čekali v duchu tuctového předvídatelného happyendu á la Hollywood… Ale kdepak! Paní spisovatelka vymyslela své „grande finále“ po svém – a musím říci, že si při tom počínala se suverénní bravurou.

Sečteno, podtrženo: M. A. Svobodová se představila velice solidním románem. Je na dobré cestě a už teď se těším, co si pro nás nachystá příště – že by zase nějaké atraktivní historické téma?

Jiří Raichl

Děkuji autorce za recenzní výtisk.