20. červen - 235 let od narození Marceline Desbordes-Valmorové
Kdo by neznal ikonickou generaci zvanou „prokletí básníci“? Ale málokdo možná ví, že v této nekonformní skupině posmrtně zakotvila i jedna žena: francouzská básnířka Marceline Desbordes-Valmorová.
Její dobrodružné dětství a mládí, determinované divokou společensko-politickou situací, připomíná šestákovou romantickou novelu. Když jí byly tři roky, vzala pařížská chátra Bastilu útokem a zahájila tím revoluci. Starý svět napudrované smetánky byl smeten a s ním i rodina malé Marceliny, jejíž otec si donedávna slušně vydělával jako malíř aristokratických erbů. Jenomže v revolučních časech byla šlechta rozprášena a její impozantní zámky zpustošeny.
Matka vzala svou nejmladší dceru a opustila rodinu, aby se společně protloukaly po Francii s cílem vydělat prostředky na cestu na ostrov Guadeloupe, kde žil jejich zámožný příbuzný. Pomáhaly si, jak mohly, často i dost bizarním způsobem. Marceline například získala (ač sama ještě malé dítě) angažmá jako baby-sitter o sedm let mladšího miminka.
Peníze pro cestu na Guadeloupe se nakonec podařilo shromáždit, ovšem tento výlet skončil katastrofou. Vytouženého mecenáše zabili (a možná i zkonzumovali) divocí domorodci a matka brzy onemocněla žlutou zimnicí a zemřela. Marceline zůstala v dalekém Karibiku úplně sama a bez pomoci. Téměř zázrakem se jí podařilo roku 1802 vrátit do rodné vlasti.
Zkusila štěstí u divadla, jež jí otevřelo bránu do intelektuálních a uměleckých sfér. Angažmá v pařížské Opéra Comique se zdálo být životní šancí, jenomže po dvou letech s tím byl konec (divadlo se ocitlo ve finanční tísni). Další štaci našla Marceline v Bruselu, kde sklízela velké úspěchy, ale gáže nebyla kdovíco. Takže se vrátila do Paříže a seznámila s „osudovým mužem“, který zásadně ovlivnil její život a inspiroval ji k básnické tvorbě. Identita tohoto tajemného svůdce je neznámá, Marceline ho ve svých verších nazývala „Olivier“. Bláznivě zamilovaná umělkyně si kvůli tomuto démonovi dokonale zničila existenci. Snažila se od něj odejít, ale nedokázala to. Ve finále otěhotněla, ale otec dítěte odmítl přijmout zodpovědnost, což Marcelinu konečně donutilo opustit Paříž a začít nový život.
Roku 1817 se v divadle seznámila s mladým hercem Francoisem Prosperem Lanchantinem, řečeným Valmore. Byla z toho svatba a manželství sice nikoli šťastné, leč trvalé.
Marceline posléze opustila prostředí prken, co znamenají svět, a rozhodla se věnovat výhradně básnické tvorbě. Roku 1830 vydala velmi zralou sbírku s geniálně prostým názvem Básně. O devět let později vychází sbírka Chudé kvítí a čtyři roky nato sbírky Nářky a Kytice a modlitby.
Dílo Marceline Desbordes-Valmorové nese pečeť inspirativní originality vymykající se jakémukoli pojmu literární školy. V její poezii čelíme erupcím ryzích citů, svérázné muzikálnosti a živelné imaginaci. Není divu, že okouzlila i Paula Verlaina, který autorku zařadil mezi prokleté básníky – jako jedinou ženu. Obdivovali ji i Stéphane Mallarmé, Anatole France, Marcel Proust a další spisovatelé.