24. červen - 110 let od narození Ernesta Sábata
Argentinský spisovatel a esejista s italskými kořeny Ernesto Sábato se jako středoškolský študák dostal „do prádla“ vynikajícímu filosofovi a spisovateli Pedro Henríquezi Ureñovi. Ten sice rozpoznal literární talent nezbedného žáčka a snažil se jej směrovat k písemnictví, ovšem mladý Ernesto tíhnul spíše k vědecké dráze a svá studia zakončil doktorátem z fyziky. Antagonistický vztah mezi exaktní vědou a nespoutaným uměním se později stal jedním z významných motivů jeho (zejména esejistické) literární tvorby.
Sábato se už na škole aktivně zapojil do politického života, pohříchu na pozicích anarchismu a posléze dokonce marxismu. Tento postoj však byl podroben zkoušce ohněm, když se (coby delegát Komunistické mládeže na mírovém kongresu v Bruselu) seznámil s totalitními praktikami stalinského režimu. Rozčarovaný mladík se uchýlil do Paříže, kde promýšlel další z mnoha nerealizovatelných utopií socialistického typu. Jednalo se o jakousi syntézu marxismu s existencialismem a zcela pochopitelně to celé zůstalo pouze v teoretické rovině.
Ještě před válkou byl Sábato členem výzkumného týmu Marie Curie-Sklodowské, což mu ukázalo záludnou zneužitelnost technologického pokroku (speciálně v oblasti jaderné fyziky), jež se během několika let prokázala jako krutá realita. Nejspíš i tato zkušenost formovala stěžejní tématiku jeho tvorby, která by se dala charakterizovat jako precizní meditace nad rolí a postavením člověka ve víru turbulentní doby. Tyto úvahy Sábato umně podával formou literární fikce.
Český čtenář se mohl s jeho dílem seznámit v románech Tunel (1948), O hrdinech a hrobech (1961) a Abaddón zhoubce (1974), což je zároveň kompletní výčet Sábatova romanopiseckého katalogu. Jednotlivé (na sebe navazující) publikace byly vydány s odstupem třinácti let, v čemž můžeme (možná mylně) spatřovat určitou symboliku.