29. červenec - 165 let od úmrtí Karla Havlíčka Borovského
Karel Havlíček Borovský... spisovatel, básník, politik a novinář
považovaný za (spolu)zakladatele české žurnalistiky, satiry a
literární kritiky.
Roku 1838 přišel do Prahy studovat filosofii. Hluboká (a nacionálně orientovaná) religiozita jej však o dvě léta později zavedla k branám kněžského semináře. Zdejší zkostnatělé konzervativní poměry jej frustrovaly natolik, že si po necelém roce vysloužil padáka. Důvodem byly břitce sarkastické epigramy, ale také ubohý prospěch. Tato tristní zkušenost učinila z Havlíčka sžíravého kritika římskokatolické církve.
Pod vlivem Jána Kollára a dalších přátel horoval pro myšlenky rusofilství a všeslovanské vzájemnosti. Z tohoto problematického postoje však hladce vystřízlivěl díky ročnímu pobytu v carském Rusku.
Léta Páně 1845 se Havlíček proslavil příkrým odsouzením mizerného Tylova románu Poslední Čech. Tento odvážný výpad jej dostal do obecného povědomí, což mu posléze vyneslo (na doporučení nikoho menšího než Františka Palackého) židličku redaktora Pražských novin. Přispíval také do Žihadla, satirické přílohy časopisu Česká včela.
V březnu 1848 se Havlíček oženil s Julií Sýkorovou, jež se s ním poté tak dojemně loučila při odjezdu do Brixenu (soudě alespoň dle známé pasáže z Tyrolských elegií).
Krátce po svatbě Havlíček odešel (v době revolučního třeštění) z Pražských novin. S pomocí aristokratického mecenáše Vojtěcha Deyma založil Národní noviny, což byl první česky psaný deník v našich zemích. Jakkoli se Havlíček profiloval coby solidní nacionalista, revoluci spíše odsuzoval. Díky realistickému nadhledu si totiž uvědomil její skličující následky. A historie mu dala plně za pravdu.
Ironií osudu byl po potlačení rebelie poprvé zatčen a několik dní vězněn. Ven z lochu mu pomohla poslanecká imunita, jelikož zrovna v té době byl zvolen do Říšského sněmu.
Havlíček si však nedal pokoj a tepal do vlády, co to šlo. Moc dlouho to nešlo: po vyhlášení výjimečného stavu (v důsledku nikoli pandemie, nýbrž tzv. májového spiknutí) zakázalo v červnu 1849 pražské vojenské velitelství vydávání Národních novin, kterážto restrikce byla zrušena až po Havlíčkově příslibu, že už bude hodný. Inu, dějiny se neustále opakují. Kritizovat vládu a její lumpárny se nevyplácí, platí to dnes úplně stejně jako za Havlíčka.
- Chceš-li dodělat se vezdejšího chleba, bývej hloupým, kde je toho třeba.
Jenomže zlobivý žurnalista se nepoučil. Svědomí mu nedovolilo žádné pohodlné kompromisy. Výsledek? V lednu 1850 byly Národní noviny pražským vojenským velitelstvím zakázány. Havlíček se usadil v Kutné Hoře, kde založil časopis Slovan. Úřední orgány mu však šlapaly na paty i tady; mimo jiné ho hnaly před soud kvůli porušení tiskového zákona, což Havlíček s gustem a charakteristickým humorem komentoval.
Houževnatý Havlíček se zprvu nemínil podvolit mocenské šikaně, avšak nakonec
rezignoval a stáhl se do rodného Německého Brodu, kde žil v ústraní a bez
znatelnějšího společensko-politického angažmá. Paradoxně právě v té době
na něj dopadla tvrdá pěst Bachova absolutismu.
Havlíček (jak všichni víme) putoval do vyhnanství. Ministr Bach původně navrhoval Salzburg, ovšem císař v tom viděl spíše odměnu a rozhodl se poslat českého rebelanta na lázeňský pobyt do tyrolského Brixenu.
Zpočátku byl Havlíček ubytován v hotelu U slonů, kde se už formovala pestrá intelektuální skupina deportovaných protistátních živlů.
Krátce nato za ním přijela manželka Julie s dcerou Zdeňkou. Cestovní náklady ve výši 150 zlatých uhradilo policejní ředitelství.
Havlíček se v Tyrolsku neměl vůbec špatně. Hned bych si to s ním vyměnil! Od rakouského ministerstva vnitra pobíral (v měsíčních splátkách) 400 zlatých ročně, což mu připadalo málo, a tak si vydupal zvýšení na 500. Tato sazba odpovídala platu vyššího státního úředníka.
Havlíčkovi si v Brixenu pronajali pěkný domek se zahradním altánem (!) a jídlo si nechali nosit z hotelu U Slonů (!). Druhou stranou mince však byl neustálý policejní dozor a cenzurování veškeré korespondence.
Unavený Havlíček nakonec vyměknul a podepsal protokol, jímž se zavázal nepokračovat ve veřejných aktivitách (které předtím beztak ukončil) a po téměř čtyřech letech vyhnanství se mohl vrátit do Čech.
Po příjezdu měl úředně zakázáno opouštět Německý Brod. Na každou cestu musel žádat o povolení – čili prožíval jakýsi lockdown. Výborné opatření sloužící k nesmyslné buzeraci zotročeného obyvatelstva, které se neumí nebo nechce bránit.
Teprve, když byla Havlíčkovi diagnostikována tuberkulóza, obdržel povolení navštívit Prahu, odkud putoval (na lékařské doporučení) k lázeňským pramenům nedaleko Smečna. Na záchranu jeho života však už bylo pozdě.
Havlíčkův pohřeb zorganizoval sládek Ferdinand Fingerhut-Náprstek a pořadatelství se ujal Josef Němec, manžel Boženy Němcové, což je další pikantní paradox. Zlí jazykové totiž tvrdí, že Havlíček tancoval s Němcovou na Jiřinkovém bále v České Skalici, a kdo ví, co všechno mezi nimi proběhlo. Božka byla známá svým půvabem a slabostí pro mužné pohlaví. A Karel byl ohromný fešák s uhrančivým pohledem. Jakýchkoli doplňujících spekulací se raději zdržím.
Z Havlíčkova svérázného literárního díla zmíním Křest svatého Vladimíra, famózní alegorii postavenou na příběhu slovanského boha Peruna a jeho rezistence vůči bezohlednému caru Vladimírovi. Havlíček zde vtipně ironizuje totalitní moc ignorantského státního aparátu, který se snaží poroučet i bohu. Ani po víc jak jeden a půl století se na tom vůbec nic nezměnilo.
O Tyrolských elegiích již byla řeč. A rozhodně nesmím opominout další krásnou satirickou alegorii Král Lávra, pro niž si Havlíček posloužil inspiračním zdrojem z irské mytologie. Král má oslí uši, král je ušatec. Nadčasové proroctví, řekl bych...
Jsou toliko dvě strany politické na světě: strana poctivých a strana nepoctivých.
Karel Havlíček Borovský (1821–1856)