20. srpen - 460 let od narození Jacopa Periho
Florencie,
malebná perla Toskánska, platí za jedno z nejvýznamnějších kulturních
center evropské renesance. Její hudební scéna však byla zprvu poněkud upozaděna dominancí
Říma a Benátek, dokud ji zásadně neoživilo zrození spolku Camerata
Fiorentina (roku 1572). Cílem tohoto elitního sdružení „nejskvělejších
mozků“ byl návrat k platónským ideálům a rezolutní odklon od dobově populární polyfonie,
kterou camerata ocejchovala jako
muzikálně složitou a textově nesrozumitelnou.
K této epoše se váže také úsvit úspěšné kariéry Jacopa Periho, jenž se v raném mládí etabloval jako kostelní zpěvák a varhaník. Posléze se však uchytil u medicejského dvora, kde to dotáhl až do úřadu kapelníka. Nejspíš tím drobátko namíchnul hvězdné kolegy: Giulia Cacciniho (miláčka publika), a hlavně Emilia de' Cavalieri (přivábeného z Říma samotným toskánským velkovévodou) .
Navzdory konkurenční řevnivosti museli všichni tři skladatelé spolupracovat. Aniž si to zřejmě uvědomovali, spočinul prst hýčkaného triumvirátu – vzletně řečeno – na tepu hudebních dějin. Coby vůdčí postavy cameraty definovali tito pánové metodický základ kompoziční reformy: monodii. Implementací této jednohlasé recitativní formy (nápaditě využívající kadence mluvené řeči a zpěvu) do prostředí jevištní dramatizace mýtických námětů vznikl prapůvodní prototyp žánru, který měl zakrátko dobýt celý hudební svět.
Všechno odstartoval rok 1597, kdy Jacopo Peri a Jacopo Corsi (skladatel, a především hudební producent) popadli ostře seříznutý husí brk, aby s použitím prostinkého libreta Ottavia Rinucciniho načrtli první operu historie: Dafné. Pojem „opera“ tehdy ještě neexistoval, takže dílo bylo prezentováno jako favola in musica (hudební pohádka). Její partitura se bohužel nedochovala, takže představu o podobě spektáklu si můžeme udělat pouze z dalšího opusu dvojice Peri – Corsi, kterým byla roku 1600 Euridice.
Genezi tohoto kusu (objednaného pro oslavu svatby francouzského krále Jindřicha IV. s Marií Medicejskou, dcerou toskánského velkovévody) lze vnímat jako typickou ukázku fungování tehdejšího hudebního byznysu. Důležitost zakázky donutila trojici kohoutů Peri – Cavalieri – Caccini k plodné součinnosti s Corsim, který celou produkci zastřešil. Zkušený Cavalieri převzal umělecké řízení projektu, Caccini poskytl interpretační tým a Peri s Corsim kreslili notičky jako vzteklí. Jakkoli byl Peri již věhlasným autorem, musel se smířit s nahrazením části originální kompozice „subdodávkami“, které ochotně zajistil (lépe řečeno prosadil) neústupný Caccini.
Partitura takto splácané Euridice se naštěstí dochovala, pročež se jedná o vůbec nejstarší operní záznam všech dob. Popravdě řečeno, nebylo to nic extra objevného. Periho vokální styl je napůl zpívaný a napůl mluvený (čili cosi na způsob dnešních muzikálů). Méně dramatické partie plynou fádními liniemi, emotivní scény jsou charakterizovány patetičtější a svižněji střiženou melodickou stavbou i harmonickou strukturou. Všeteční kritici celkem snadno dospěli k názoru, že Euridice nepřináší žádné převratné horizonty. Inu, mýlili se...
Publikum totiž vítalo první hudební pohádky s nadšením a zejména Euridice (zářící v lesku královské svatby) znamenala průlom.
Během několika málo desetiletí prošla formální tvář opery bouřlivým vývojem až do slaďoučké fazóny načančaného barokního kýče v podání skvostné neapolské hudební školy i dalších špičkových kulturních center Evropy.
Umělecké renomé Jacopa Periho se postupně rozplynulo ve stínu velikánů jako Hasse, Mysliveček, Gluck, Mozart, Verdi, Puccini… Zásluhu na stvoření unikátní syntézy literárního díla s dílem hudebním však florentskému kapelníkovi už nikdy nikdo nevezme.