25. srpen - 245 let od úmrtí Davida Humea
Skotský filosof David Hume je pozoruhodným představitelem intelektuálních trendů druhé poloviny 18. století, kdy se evropská civilizace začala nezadržitelně vymaňovat z okovů křesťanských dogmat. Osvícenský humanismus navždy změnil tvář starého kontinentu (a potažmo i kontinentu „nového“: Ameriky). Svobodné myšlení nezatížené religiózními stereotypy pootevřelo prostor nekonečné názorové pestrosti. Je-li to dobře nebo ne, o tom si každý z nás může udělat vlastní úsudek.
V obecném povědomí Hume zakotvil zejména v souvislosti s mladším „kolegou“ Immanuelem Kantem, nejproslulejším filosofem 18. století, jemuž posloužil coby neocenitelný inspirační zdroj.
Hume byl ateista a neváhal se k tomuto přesvědčení otevřeně přiznat. Krásně si to můžeme demonstrovat na tzv. „Humeově břitvě“, což je argumentační princip odmítající fenomén „zázraku“ (jako jeden z nejvýznamnějších ideologických pilířů křesťanské nauky). Hume nesmírně logicky tvrdí, že „žádné svědectví není s to dokázat zázrak, leda by se jednalo o svědectví, jehož mylnost by byla ještě zázračnější než skutečnost, kterou se snaží doložit“. Jinými slovy: tzv. zázrak je porušením přírodních zákonů, jejichž absolutní platnost je však v souladu s komplexní lidskou zkušeností, pročež zázrak nutně nemůže být ničím jiným než nereálnou chimérou.
Obdobným postupem dospěl Hume i k odmítnutí deismu, neboť existenci jakéhosi Boha-Tvůrce nelze automaticky vyvozovat pouze z existence výtvoru (tj. universa). Opět: železná logika. Je možné se o to přít, je možné s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno... :)
Asi není divu, že „tradičně tolerantní“ katolická církev zařadila veškeré Humeovy spisy na index zakázaných knih.
Humeova morální psychologie dělí mentální stavy lidské mysli do dvou skupin. Tou první je mínění rozumu (víry), které je schopno dobrat se pravdy, nicméně bez spojení s vášněmi je motivačně impotentní. Tou druhou jsou vášně, které nás motivují jako divé, ovšem pro změnu nejsou schopné nalézt a formulovat pravdu. Tento rozpor vytváří odvěké napětí mezi dobrem, o němž intelektuálně víme, že bychom ho měli činit (ale naše vnitřní touhy nás k tomu nestimulují), a naším skutečným chováním, jež je roztomilým mixem všech možných příchutí pragmatického oportunismu.
Paměť a představivost, na nichž spočívá tzv. duchovní život, jsou podle Humea uzpůsobeny tak, že nás mohou při konsolidaci představ velice snadno zavést na scestí. Existují omyly, jimž svorně podléháme všichni (nebo alespoň dostatečně silná a dostatečně vlivná komunita). Jsou to jakési obecné klamy, ať už samovolné či záměrně vyvolané. Trpkou (a krutě aktuální) platnost této teze bohužel v posledním roce a půl zažíváme s děsivými (a zřejmě trvalými) důsledky.
Hume se rovněž věnoval oblastem ryze praktickým, zejm. ekonomii. V eseji O penězích podrobně definoval kvantitativní teorii, s níž se v podstatě beze změny pracovalo až do první poloviny devatenáctého století. Praví se v ní, že zesílený příliv peněz do oběhu se vždy promítne do růstu cen, bez ohledu na to, odkud jsou peníze do ekonomiky přiváděny. Podle Humea jsou peníze téměř vždy neutrální. Změny cen, zisků a mezd jsou záležitostí pouze nominální. Masivní peněžní emise nezvýší efektivitu reálné ekonomiky, nýbrž přinejlepším aktualizují reálné poměry mezi příjmy a majetkem jednotlivých skupin obyvatelstva. No jo, ať o tom přemýšlím, jak chci, nemohu se ubránit dojmu, že na tom něco je... Efektivita naší ekonomiky je tragická, prognóza je temnější než hlubiny pekelné, ovšem určití jednotlivci navzdory tomu astronomicky bohatnou, a to díky byznysu, který sami z titulu své vládní pozice nařídili. Jestli tohle není katastrofální střet zájmů, pak už tedy nevím...
Ale zpátky k Davidu Humeovi. Moudrý skotský filosof své poznatky a nápady pochopitelně v hojné míře publikoval. Z jeho tvorby zmíním zejména šestidílné Dějiny Anglie, Rozmluvy o přirozeném náboženství, Zkoumání lidského rozumu a Zkoumání morálních principů.