31. srpen - 80 let od úmrtí Mariny Cvětajevové
Dvě světové války, zničení carského Ruska bolševickou revolucí, obludný stalinský režim, hlad, bída, pronásledování...
Ruská básnířka a dramatička Marina Cvětajevová se narodila do nelehké doby, která nakonec semlela celou její rodinu.
Přitom na začátku vše vypadalo jako růžový rozbřesk prozářený jitřním sluncem: tatíček univerzitní profesor a ředitel muzea, mamička klavírní virtuoska, žákyně božského Rubinsteina. Blahobyt, kultivované prostředí, intelektuální smetánka. Když bylo Marině deset let, vydali se Cvětajevovi na pouť po Evropě (Itálie, Francie, Švýcarsko), kde se matka léčila z tuberkulózy. Dceruška tak získala skvělou jazykovou průpravu (italštinu, francouzštinu a němčinu) a špičkové vzdělání (studovala na Sorbonně).
No jo, ale to už za rohem číhaly divoké události 20. století. Roku 1912 se Marina provdala za židovského novináře Sergeje Jakovleviče Efrona, který o dvě léta později dobrovolně vstoupil do armády a mašíroval na frontu. Po osudovém výstřelu z Aurory a následném vypuknutí občanské války přešel k bělogvardějcům, s nimiž prodělal i následnou evakuaci z Krymu do Istanbulu. Během revoluce se jeho křehká choť vrátila i s dvěma malými dcerkami do Moskvy, kde doslova živořily ve strašlivé bídě, a tak se Marina nakonec rozhodla svěřit děcka sirotčinci - v bláhové naději, že tam o ně bude lépe postaráno. Výsledek: mladší Irina zemřela hlady a Ariadnu matka zachránila na poslední chvíli.
Rok 1922 znamenal obrat. Marina získala povolení opustit zemi a přes Berlín, kde se shledala s manželem, zamířila do Prahy. Následující tři roky byly možná nejšťastnějším (a nejplodnějším tvůrčím) obdobím jejího života. Krátce po narození syna Georgije však rodina opustila Československo a přestěhovala se do Paříže.
Ve
Francii se Cvětajevová zapojila do rušného kulturního života, udržovala
milostnou korespondenci s Borisem Pasternakem a jeho prostřednictvím se seznámila (byť jen na dálku) s pražským německým básníkem Rainerem M. Rilkem (dožívajícím ve Švýcarsku). Existenční poměry však nebyly nic moc a celá rodina fungovala de facto jen z Marininých honorářů. V roce 1937 se dcera
Ariadna vrátila do Sovětského svazu a nedlouho poté ji následoval i manžel prchající před policejním vyšetřováním (ve Francii se totiž nechal naverbovat jako agent NKVD).
Příběh Mariny Cvětajevové spěl k nemilosrdnému epilogu:
Osudem zkoušená žena správně chápe, kam zákonitě povede naivní taktika částečných ústupků fašistickému režimu. S příchodem podzimu 1938 píše první část svého posledního básnického cyklu Verše Čechám, v němž vyjadřuje zklamáním nad tím, kam kráčí Německo, jež dříve tak milovala. Českému národu naopak vyznává přízeň a prorokuje světlou budoucnost. Kéž by se mýlila jen o trochu méně...
Krátce nato, pouhých pár měsíců před vypuknutím druhé světové války, se členové rodiny Cvětajevových opět shledávají v Moskvě. Jenomže Ariadna je vzápětí zatčena (na základě vykonstruovaného obvinění ze špionáže) a odsouzena na osm let v Gulagu. O měsíc později je ze stejného důvodu zatčen i Marinin manžel Sergej.
Zlomená básnířka zůstává sama se synem a snaží se uživit překladatelskou prací. Po invazi Hitlerova Německa do Sovětského svazu (1941) jsou oba evakuováni na východ - do Tatarské ASSR, konkrétně do městečka Jelabuga, kde Marinu předchází pověst bývalé bělogvardějky. Nemůže najít práci ani kloudné bydlení, nikoho tam nezná, nemá žádné sociální vazby. V naprostém zoufalství spáchá 31. srpna 1941 sebevraždu.
Pouhých šest týdnů poté je zastřelen její manžel - jako imperialistický špion.
Z literární tvorby Mariny Cvětajevové bych zmínil některé z českých výborů, např. překlady J. Štroblové (Černé slunce 1967, Pokus o žárlivost 1970, Hodina duše 1971 či Začarovaný kruh 1987) nebo esejistický sborník Básník a čas (1997) v překladu J. Zábrany. V roce 1986 vydal Supraphon autorčinu korespondenci s Pasternakem a Rilkem v překladu V. Holana a L. Kubišty.
Dramatické dílo Mariny Cvětajevové zahrnuje tři opusy: Ariadna (1924), Theseus (1927) a Faidra (1928).