4. září - nedožité devadesátiny Anthony de Mella
Když mi před lety přišla do ruky knížka Modlitba žáby s poněkud ulítlou kresbičkou na obalu, netušil jsem, co můžu čekat. Hlavně aby to nebyla další snůška rozbředlých a schematických náboženských žvástů!
Nebyla. Hned po přečtení titulní anekdoty mi bylo jasné, že já a pan autor si budeme rozumět (byť on se o tom nikdy nedoví). Ba co víc: že se stane jedním z mých nejoblíbenějších spisovatelů vůbec.
Jezuitský kněz Anthony de Mello se narodil v Bombaji a značná část jeho života je spojena s Indií, kde se utvářelo originální a nesmírně inspirativní vnímání spirituality doutnající z jeho díla. Navzdory tomu, že vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova (v němž se o několik století dříve zaskvěli Bohuslav Balbín, Antonín Koniáš a další), nebál se ve svých knížkách popustit otěže zcela bezhraniční syntéze filosofických platforem různých náboženství (zdánlivě tak odlišných). Odměnou mu bylo posmrtné odsouzení „mateřskou“ katolickou církví: roku 1998 vydala Kongregace pro nauku víry stanovisko, že... části jeho spisů se vzdalují od křesťanské víry a jsou neslučitelné s katolickou naukou. Řekl bych: díky Bohu... Byrokrati všech zemí, spojte se...
Kromě psaní se Anthony de Mello věnoval duchovním cvičením pro kněze i laiky, kterým pomáhal mimo jiné s rozbitím okovů omezující a falešné panbíčkářské bigotnosti. Stejným směrem ostatně cílily i jeho knihy, konkrétně Modlitba žáby, Ptačí zpěv a obě „minutovky“. Setkáváme se v nich s meditativním materiálem podaným čtivou, svěží a někdy až štiplavou formou okořeněnou báječnými sarkasmy. De Mello čerpá z tradičních historek jak křesťanských církví, tak východních náboženství, a přidává k nim komentáře tak výstižné, že jdou našemu nezávislému (a předsudků zbavenému) myšlení až na dřeň.
Jeden z mých nejmilejších příběhů (pocházející z knihy Ptačí zpěv) přikládám jako názornou ukázku, proč asi nedokázala výše zmíněná kongregace de Mellovu tvorbu kousat...
