8. září - 180 let od narození Antonína Dvořáka
Světově nejproslulejším a nejhranějším hudebním skladatelem pocházejícím z naší vlasti není Bedřich Smetana, jak by se určitě líbilo Zdeňku Nejedlému, nýbrž Antonín Leopold Dvořák.
Klučina ze středočeské Nelahozevsi prožil dětství v řeznickém krámě a potom v hospodě, což bezpochyby kladně formovalo jeho umělecký obzor. Jako šestnáctiletý jinoch se odebral studovat varhanickou školu v Praze, kde roku 1862 zakotvil coby hráč na violu v orchestru Prozatímního divadla (posléze pod taktovkou zmíněného Bedřicha Smetany). Jako mnoho jiných začínajících mistrů si i Dvořák přivydělával výukou, konkrétně klavírní hry, což mu vyneslo seznámení s budoucí chotí Annou Čermákovou. Je pravdou, že Antonín měl nejprve políčeno na její starší sestru Josefínu. Ta však vcelku pochopitelně upřednostnila hraběte Kounice, a tak zhrzený komponista musel vzít zavděk mladší dceruškou.
V té době se již Dvořák zkoušel prezentovat vlastní tvorbou, avšak zpočátku bez valného ohlasu. Jeho muzikální rukopis je pozoruhodnou ukázkou syntézy dobových vzorů s rezonancí národních tradic. Vznikla tak originální a nesmírně atraktivní koncepce, jež uchvacuje posluchače i přes propast jednoho a půl století.
--- Chopina a Schumanna mám rád, ačkoli je nemůžu vystát. (A.D.)
Po svatbě Dvořák ochotně přijal místo varhaníka v kostele sv. Vojtěcha na Novém Městě, aby mohl finančně zajistit rodinu. Dlouho to vypadalo, že mu hvězdy nejsou nakloněny, ale roku 1877 nastal rozhodující zvrat. Dvořákovo dílo přišlo do rukou jedné z tehdejších blyštivých celebrit: Johannesi Brahmsovi. Ten dešifroval mezi notovými linkami ohromný talent českého kolegy a doporučil ho berlínskému nakladateli Fritzi Simrockovi, pro nějž pak Dvořák zkomponoval první řadu Slovanských tanců. Konečně se dostavily kýžené vavříny a s nimi i nadějné perspektivy budoucích lukrativních kontraktů.
Antonín Dvořák odpustil svému švagrovi odloudění Josefíny a s celou
rodinou býval častým hostem Kounicova zámečku ve Vysoké u Příbrami. Později dokonce
odkoupil hraběcí ovčín se špejcharem a přestavěl si ho na letní sídlo. Odtud se
pak rozléhala hudba, na níž právě pracoval, stejně jako vrkání holubů z jeho
chovu. Vysoká se tak stala jednou z hlavních „dvořákovských“ lokalit.
Roku 1884 byl Dvořák pozván do Londýna, aby před zraky dvanácti tisíc diváků (!) dirigoval v Royal Albert Hall svou Stabat Mater. Se stejným úspěchem pak o sedm let později předvedl v Birminghamu své Rekviem.
Ale to už se schylovalo k jeho velkému americkému angažmá, kam odjel přijmout místo ředitele Americké národní konzervatoře. Jeho hlavním úkolem bylo zapracovat na image americké hudby (což nám asi dneska musí znít zcela nepochopitelně, ale psal se rok 1892...). Dvořák zde přivoněl k indiánské a afroamerické etnické kultuře, která ho mocně oslovila.
--- V melodiích „černé Ameriky“ jsem objevil vše potřebné pro velkou a ušlechtilou hudební školu. (A.D.)
Především však Antonín Dvořák objevil za velkou louží nový svět. Doma, v malých Čechách, propadl kouzlu vláčků. Chodil na nádraží a nadšeně pozoroval dění na železnici. V Americe stejným způsobem navštěvoval přístavy a obdivoval zaoceánské lodě. Mimo jiné právě tady našel zdroj nápadů pro napsání Symfonie č. 9 e moll, op. 95, zvané též „Novosvětská“ či „Z Nového světa“. Tato monumentální skladba z roku 1893 je ikonickou Dvořákovou lahůdkou. Její postavení v hudební historii dokumentuje fakt, že to byla první muzika, co zazněla na Měsíci během přistání amerických kosmonautů.
Po návrtu do Čech trávil většinu času ve Vysoké, kde spatřily světlo světa dvě významné opery: Armida a Rusalka. Spolu s Jakobínem a dalšími se staly (coby divadlo v hudbě) Dvořákovým vkladem do pokladnice české slovesnosti.
Do ní však maestro vstoupil spíše jako hrdina literárních a filmových děl. František Vláčil se roku 1979 prezentoval životopisným snímkem Koncert na konci léta s Josefem Vinklářem v hlavní roli. Miroslav Ivanov vydal knihu Novosvětská (1984) mapující vznik Dvořákova stěžejního opusu, zatímco Zdeněk Mahler sestavil monografii Spirituál bílého muže aneb Dvořák v Americe (1990); sám název napovídá, na kterou část skladatelovy kariéry se autor zaměřil.
Ovšem nepochybně nejskvělejší knihou o Antonínu Dvořákovi je Scherzo capriccioso Josefa Škvoreckého (Toronto 1984). Z pestré mozaiky příběhů mám nejraději roztomilý Dvořákův umělecký spor s Hanušem Wihanem (vůdčím tahounem Českého kvarteta), a zejména báječnou historku o skladatelově svérázné pomoci americkým krajánkům postaveným před soud kvůli sabotování prohibice.
A ještě dvě perličky na závěr:
Po Antonínu Dvořákovi je pojmenován impaktní kráter Dvořák na planetě Merkur a planetka 2055 Dvořák.
Roku 2018 vznikla na základě nedokončené Dvořákovy skici (objevené po více než sto letech) a za pomoci umělé inteligence AIVA třívětá symfonie From The Future World založená na motivech a kompozičních vzorcích rodáka z nelahozeveského řeznictví.