29. září - 510 let od narození Miguela Serveta
Španělský teolog, lékař a spisovatel Miguel Servet vstoupil do dějin jako nejslavnější oběť Kalvínovy ženevské hrůzovlády. Stal se místní ikonou fenoménu svobody a odporu proti despocii. Dokonce až do té míry, že jeho jménem pokřtili svůj klub i ženevští fotbalisté.
(Popravdě nechápu, proč zrovna taková krásná města na břehu ještě krásnějších jezer musela být svědkem upalování kacířů. Ať už to byla Kostnice nebo Ženeva...)
S letopočtem Servetova narození máme stejný problém, jako v případě Jana Husa a mnohých dalších osobností: existuje několik verzí. Většina historiků se však shoduje, že rok 1511 je nejpravděpodobnější. Přijměme ho tedy jako fakt.
Servet byl typicky renesanční personou: kromě teologie a medicíny proslul coby kartograf, matematik, astronom, meteorolog, básník a lingvista-překladatel. Prostě takový hispánský Jára Cimrman.
Narodil se do neklidné epochy masivního nástupu reformace. Deset let poté, co Martin Luther (údajně) přitloukl na vrata wittenberského kostela svých pětadevadesát tezí a spustil nejdrásavější rozkol křesťanské historie, vstupuje Miguel Servet do bran university ve francouzském Toulouse. Důvodem odchodu (spíš útěku) z rodné domoviny byla rvačka s profesorem zaragozské university Gasparem Laxem, neslavně ukončivší Servetovo studium na zmíněné škole.
V prostředí žhavého jihu Francie, kde úspěšně bobtnalo podhoubí reformace, přičichl mladý Španěl k protestantské literatuře. A když potom coby účastník korunovačního průvodu Karla V. spatřil pompézní luxus papežského dvora, znechuceně se obrátil ke katolicismu zády.
A rovnou publikoval vlastní teologické myšlenky obsahující především sžíravou kritiku absurdní trojiční nauky. Spisy De Trinitatis Erroribus (O chybách Trojice, 1531), Dialogorum de Trinitate (Dialogy o Trojici, 1532) a doplňkové dílo De Iustitia Regni Christi (O spravedlnosti Kristovy vlády, též 1532) mu vcelku logicky vynesly pronásledování ze strany církevních úřadů. Servet se tedy (schován pod pseudonymem Michel de Villeneuve) vypravil studovat na pařížskou Collège de Calvi.
Po absolutoriu z medicíny zahájil lékařskou praxi a začal si dopisovat s Kalvínem. Oba protestanti se názorově natolik rozcházeli, že již roku 1546 napsal Kalvín Farelovi: „Přijde-li (Servet) sem (do Ženevy)... nikdy nedovolím, aby odešel živý.“
Jak prorocká slova! Jejich krutá pravdivost se naplnila Léta Páně 1553, kdy Servet vypustil do světa další dílo protkané anti-trinitářskými názory: Christianismi Restitutio (Obnova křesťanství). Výsledek: autor skončil před inkvizičním tribunálem, který však nenalezl dostatek důkazů pro jeho odsouzení. Přesto byl krátce nato zatčen církevními úřady, ale během pouhým tři dnů se mu povedlo z vězení uprchnout. Vykonání rozsudku smrti upálením (spolu s jeho kacířskými spisy) tedy dostalo pouze symbolickou podobu: v plamenech skončily knihy s prázdnými listy...
Servet mezitím prchal do Itálie, nicméně cestou učinil nevysvětlitelnou (a vpravdě osudovou) zastávku v Ženevě. Dne 13. srpna 1553 se zúčastnil Kalvínova kázání, po němž ho sbalila místní "náboženská" stráž.
Francouzští inkvizitoři žádali o jeho vydání, ovšem Kalvín chtěl svého oponenta vyřídit sám. Zachoval se při tom jako slizký následovník Pontia Pilata: špinavou práci svěřil kolegům a sám si pěkně umyl ruce. Servetovu krev z nich však už nikdy setřít nedokáže.
Loutkový tribunál nařkl „zlovolného heretika“ (mimo jiné) ze šíření „nového“ arianismu, což byla samozřejmě pravda, jenomže za toto úsilí měl být nešťastný teolog spíše odměněn, než perzekuován.
Nyní tedy Servet na vlastní kůži pocítil, jak nezpochybnitelným dogmatem je trojiční nauka pro katolíky i protestanty zároveň. Domníval-li se, že v reformačních kruzích najde prostor ke svobodnému pohledu na spiritualitu, pak se šeredně zmýlil.
Ano, měl to pocítit doslova na vlastní kůži. A byla to kůže spálená na prach: 27. října 1553 vzplála živá pochodeň. Miguel Servet shořel na hranici postavené z jeho vlastních knih, čímž mu Kalvín „dopřál“ smrt přesně podle předchozího rozsudku nenáviděné katolické konkurence. Dějiny nejsou nic jiného než nikdy nekončící řetězec krutých paradoxů...