30. říjen - 150 let od narození Paula Valéryho
Paul Valéry, synáček ze slušné rodiny dobře situovaného úředníka, získal kvalitní vzdělání v dominikánské škole a poté na gymnáziu v Montpellier. Již během studií práv se prezentoval ranou symbolistní poezií. Krátce nato však zabředl do jakési existenciální deprese a básnických pokusů se zřekl.
A tak zahájil (po otcově vzoru) úřednickou kariéru a dotáhl to až na židli tajemníka ředitele zpravodajské agentury Havas. Kontakty s intelektuální elitou mu umožnily seznámení s André Gidem a Stéphanem Mallarmé, který se stal Valéryho tvůrčím idolem. Vliv obou literátů ho postrčil k návratu do magického světa poezie. Díky tomu prožil roku 1917 restart v podobě knižního publikování básně Mladá Parka. A byl to restart úspěšný, okamžitě ho proslavil. O tři léta později se do světa rozletěla Valéryho nejslavnější báseň Hřbitov u moře a krátce nato i sbírka Kouzla.
Po první světové válce se Paul Valéry stal číslem 1 mezi francouzskými básníky. V roce 1924 byl zvolen předsedou francouzského PEN klubu, o rok později členem Francouzské akademie a roku 1939 čestným předsedou Svazu francouzských spisovatelů.
V té době se Valéry hojně věnoval esejistice v oblasti teorii literatury a kritiky moderní doby. Filosofům vytýkal mnohomluvnost a fádní vyjadřování, s čímž se snažil kontrastovat epigramatickým minimalismem a jazykovou precizností. Dopisoval si s významnými vědci a filosofy své doby, např. Raymondem Poincaré, Louisem de Broglie, Henri Bergsonem a Albertem Einsteinem.
Za války odmítl spolupráci s režimem generála Pétaina. Roku 1941 měl veřejnou řeč na pohřbu Henri Bergsona umlčeného pro židovský původ.
Paul Valéry zemřel krátce po osvobození Francie a zásluhou generála de Gaulle se dočkal (vlastně neočkal) slavnostního pohřbu v Paříži. Následně však byl pochován v rodném Sète, na onom „hřbitově u moře“, jemuž svou básní propůjčil nesmrtelnost.