18. listopad: 110 let od narození Václava Renče
Václav Renč, jeden z čelných představitelů české katolické moderny, se narodil do neklidné doby. A v neklidné době vlastně prožil celý život.
Když mu byly necelé tři roky, začala první světová válka. Václavův otec (povoláním zedník) mašíroval do zákopů ruské fronty, kde se přidal k legionářům.
Poněkud veselejší časy za první republiky tráví Václav Renč studiem, které završuje absolvováním Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Poté nastupuje profesní dráhu redaktora (nejprve ve Svazu knihkupců a nakladatelů ČSR a v Rozhledech, poté v nakladatelství Novina) a pouští se do světa literární kritiky, publicistiky a překladatelství.
Renčova raná poezie (ještě z doby školní docházky) nese neklamné známky ovlivnění symbolismem Otokara Březiny. Svou tvorbou jej však okouzlil i Rainer Maria Rilke, jehož Sonety Orfeovi mladý redaktor přeložil do své mateřštiny.
Ale to už dozrál čas pro Renčovu knižní prvotinu, kterou se stala sbírka Jitření (1933). Autor se v ní profiluje jako básník-spiritualista inspirovaný metafyzikou katolického střihu. V této souvislosti je zajímavé, že do lůna římské církve konvertoval až v dospělosti...
Následovaly sbírky Studánky (1935), Sedmihradská zem (1937) a Vinný lis (1938) ocejchované jasnou pečetí hledání formálně dokonalého originálního rukopisu. Zejména v poslední jmenované publikaci zřetelně zaznívají obavy z nadcházející války. Poslední lyrickou sbírkou této dekády jsou Trojzpěvy (1940) naplněné úzkostí o osud země a zoufalým voláním k Bohu.
Roku 1943 přesídlil Václav Renč s rodinou do Fryštáku u Zlína, kde pokračoval v divadelní tvorbě představující středobod jeho spisovatelské činnosti během okupace. Za nejvýznamnější jsou považována dramata Marnotratný syn, Císařův mim a Barbora Celská.
V poválečném období zůstává Václav Renč u divadla: v sezoně 1945/46 působí jako dramaturg olomouckého divadla, poté jako režisér a dramaturg brněnské činohry.
14. února 1948 mělo v brněnském Národním divadle premiéru drama Černý milenec vzniklé přepracováním Barbory Celské. Nejedná se o hru historickou, nýbrž o moderní duchovní drama nabité věčnými otázkami po podstatě lidského bytí. Hra vyvolala značný ohlas a české divadlo jásalo, že objevilo novou hvězdu...
Jenomže všechno mělo být jinak: pouhých jedenáct dní po triumfální premiéře Renčova kusu oznámil Klement Gottwald shromážděnému davu zmatených spoluobčanů, že jakékoli nadějné perspektivy jejich vlasti právě definitivně končí (řekl to pravda jinými slovy, aby nadcházející diktaturu lépe prodal).
A Václav Renč musel znovu čelit nepřízni politické reality. Tentokrát pro něj mělo být zdaleka nejhůř. Coby katolický autor dostal v divadle padáka. Svou tíseň propsal do básnické sbírky České žalmy (tiskem vyšly až roku 1989 v Římě). Zděšení ze světa, jenž dospěl na hranici zkázy, vede deprimovaného poetu k jedinému východisku: k víře v Boha, jehož záchranu a slitování se snaží vyprosit. Marně.
21. května 1951 je Václav Renč zatčen. Z procesu s katolickou inteligencí, kterou představovali Jan Zahradníček, Václav Prokůpek, Josef Knap, Bedřich Fučík, Zdeněk Kalista a mnozí další, byl společně s Josefem Kostohryzem „přeřazen“ k jinému uměle vykonstruovanému procesu s tzv. Zelenou internacionálou. Následujícího roku je odsouzen k 25 letům žaláře, z nichž si odseděl celých deset, než ho bolševický režim milostivě pustil na svobodu. Renčova manželka s dětmi je poslána do pohraničí, nakonec však nachází díky páteru Ladislavu Simajchlovi útulek na faře v Kloboukách u Brna.
Znojmo, Brno, Litoměřice, Pankrác, Leopoldov, Valdice, opět Pankrác. Smutný výčet Renčových vězeňských štací. Jedna lepší než druhá. Básník však nemlčel ani za mřížemi. Stejně jako Jan Zahradníček zde napsal své nejsilnější věci: mariánské skladby Popelka nazaretská, Loretánské světlo a Pražská legenda. Ve vězení bylo přísně zakázáno psát, každé nalezené slovo se trestalo dnem samovazby, kde byl Renč jako doma. Básně tedy ukládal pouze do paměti své a svých spoluvězňů, výjimečně se mu podařilo zvěčnit je na cigaretových papírcích. Složitou cestou pak tato zakázaná poezie putovala až za žalářní zdi.
Velká amnestie v roce 1960 Renčovi svobodu nepřinesla. Zlomyslní soudruzi s ním sehráli v Leopoldově několikadenní propouštěcí scénu, aby mu na poslední chvíli oznámili, že zůstává v lochu. Zajímavá forma psychologického teroru, na nějž mohou být komunisté právem „hrdi“.
Václav Renč totiž odmítal přestat věřit v Boha, což měl být jeden z důkazů převýchovy. A tak si na podmínečný odchod z kriminálu musel ještě dva roky počkat.
Bezbřehý pobyt ve strašlivých podmínkách bolševického vězení odnesl podlomeným zdravím, což mu nezabránilo pustit se s chutí do práce. Díky pomoci ředitele divadla v Olomouci se stal dramaturgem operety a roku 1967 se vrátil do Brna, kde chrlil verše, hry a drobné prózy. Rovněž překládal (i sám skládal) operní libreta a adaptoval dramata. Lyriku z let 1963–1967 shromáždil do sbírky Setkání s Minotaurem (1969). Ale to už musel čelit další, bohužel závěrečné osudové nepřízni...
21. srpna 1968 přepadla „spojenecká“ vojska naši republiku a veškeré naděje na polidštění bolševické diktatury skončily ve smrduté tůni normalizace.
Politický šroub přimáčkl Václava Renče naposledy. Smlouvy na jeho knihy jsou zrušeny, divadla ukončují spolupráci, z veřejných knihoven jsou vyřazena jeho díla. Poslední básnická sbírka Přesýpací hodiny připravená k vydání v nakladatelství Československý spisovatel už nesmí vyjít. Paradoxně se jedná o vrchol Renčovy tvorby....
Václav Renč zemřel 30. dubna 1973 v Brně. Jeho pohřeb s obrovskou účastí se stal důstojnou manifestací proti nesvobodě.
Přesně v souladu s oblíbeným rčením o jablku, co nepadá daleko od stromu, se to v jeho potomstvu hemží umělci různých oborů. Za všechny připomenu například režiséra, herce a scénáristu Filipa Renče...
Památka Václava Renče byla rehabilitována teprve 26. listopadu 1990. Téměř čtyřicet let po absurdním rozsudku...
Dík, Bože můj, dík za tvou svobodu, jež v srdci jásá, i když ústy sténá!