literární servis - Výročí

31. květen - 130 let od narození Bohuslava Reynka

Mon, 30 May 2022 18:46:00 +0000

Petrkov... Při vyslovení tohoto jména se zachvěje srdce snad každého milovníka poezie. Právě s tímto ikonickým místem je totiž spojen osud básníka naprosto výjimečného, originálního, vymykajícího se běžným představám o charismatickém umělci. Bohuslav Reynek byl totiž charismatický úplně něčím jiným, než jsme u kulturních celebrit zvyklí. Což je jedním z důvodů, proč se celebritou vlastně nikdy nestal. Dalším důvodem je historická epocha, která zásadním způsobem determinovala jeho curriculum vitae.

Kdyby se mě někdo zeptal, jak charakterizovat Bohuslava Reynka třemi slovy, vůbec bych se nerozmýšlel a rovnou to vysekl: tichost, skromnost, pokora. Reynek byl oddaným katolíkem, pročež je standardně řazen do škatulky „katolická moderna“. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že se svou tvorbou i životní filosofií této škatulce vyhýbá. Ostatně: skutečný umělec se vždy vyhýbá jakýmkoli škatulkám. Je sám sebou, nepotřebuje nálepky.

Bohuslav Reynek byl geniální básník, jehož verše (postavené na svérázném, ikonickém minimalismu) nemají obdoby. Aspoň pro mě, poněvadž tento pán z Vysočiny se stal mým nejmilovanějším poetou. Ale nejen to: Reynek byl i neuvěřitelně talentovaný výtvarník. Jeho grafické listy souzní s jeho verši tak neskutečnou synergií, až se nad tím tají dech. Stejná atmosféra, stejný duchovní náboj, stejná síla příběhu vyprávěného jakoby pod povrchem...

Životní peripetie Bohuslava Reynka včetně soužití s francouzskou básnířkou Suzanne Renaud jsou myslím dostatečně známé. A tak už snad připojím pouze jeden obrázek a několik tichých, skromných, pokorných strof...

STOPA

Zachvěl se krajem první sníh,

veliké hvězdy do haluzí kreslí.

Slibuje radost dětských Půlnočních

těm, kteří tíhu touhy nesli.

Díváš se. Duše neví kam,

v plachosti pátrá, popaměti kráčí,

vrací se věrně k žalu pasekám

po vůni listí, po pěšince ptačí.

Pěšinka ptačí náhle ustává,

pták vznesl se a zůstala jen bílá,

bolestná krása, divá dálava,

v níž stopa Návratu se objevila.

(Podzimní motýli, 1946)

6. květen - 160 let od úmrtí H. D. Thoreaua

Fri, 06 May 2022 07:57:00 +0000

Mohl se stát úspěšným pedagogem. Ale nestal; když mu supervizor při hospitaci vytkl, že málo používá rákosku, náhodně vybral několik žáků a demonstrativně jim napráskal. Tím jeho učitelská kariéra okamžitě skončila.

Mohl se stát vynálezcem, průkopníkem technických inovací. Ale nestal; navzdory tomu, že v rodinné továrně vymyslel efektivní technologickou modifikaci, táhlo ho to spíše k přírodě než k mašinám.

Henry David Thoreau. Ve dvaceti letech absolvoval Harvard a zkoušel se uplatnit coby učitel (jak to dopadlo, je uvedeno o dva odstavce výše). Poté si vydělával vším možným - včetně údržby a zahradničení v domě Ralpha Waldo Emersona.

A právě přátelství s tímto inspirativním filosofem a jakýmsi mentorem několika generací amerických tvůrců 19. století ovlivnilo mladého Thoreaua pro celý život. Na Emersonově parcele poblíž rybníku Walden si za 28 dolarů a 12,5 centu postavil chatku, v níž pak poustevničil. Symbolicky se do ní nastěhoval 4. července – na Den nezávislosti. Své zážitky z této dvouleté etapy později vetknul do knihy Walden aneb život v lesích.

Samotářskou idylku narušilo uvěznění pro daňový dluh. Thoreau totiž odmítal podporovat vládu, která tolerovala otrokářství a vedla (podle něj) nespravedlivou válku s Mexikem. A tak si ho vládní moc našla v jeho příbytku a vsadila za mříže. Záchranu mu zjednala teta Maria, která za něj dluh zaplatila, takže Thoreau úpěl v žaláři jedinou noc. Přesto dokázal z této epizody vytěžit esej Odpor vůči vládě, později přejmenovaný na Občanskou neposlušnost. Toto ikonické dílko mnohem později hltali takové osobnosti, jako Mahátma Gándhí nebo Martin Luther King.

Navzdory své potřebě osamělosti v přírodě nebyl Thoreau žádný cestovatel. Nejraději se toulal v lesích kolem rodného Concordu a pro cestování si vystačil s výpravami v útrobách své mysli. Sympatizoval s Waldovým transcendentalismem (však byl taky členem jeho Transcendentálního klubu), propagoval návrat k přírodě a samotářství. Snažil se navnímat ducha přírody a žít s ní v souladu. Přesto ho nelze považovat za vysloveného radikála odmítajícího lidskou společnost a civilizaci, byť jeho přístup k ní byl dosti komplikovaný (například ten odpor vůči daním – s tím by dnes moc neobstál). Thoreau správně chápal, že civilizace zbavuje člověka svobody a možnosti žít podle vlastních představ. A tím ho vede k rezignaci na skutečné hodnoty a k následné kompenzaci přízemním a rozmařilým životním stylem. Jak krutě výstižné a nadčasové jsou jeho myšlenky...!

21. duben - 880 let od úmrtí Pierra Abélarda

Thu, 21 Apr 2022 08:45:00 +0000

„Potrestali mne nejkrutější a nejostudnější pomstou, o jaké kdy svět s převelikým údivem mohl slyšet. Odňali mi ony části těla, jimiž jsem byl spáchal, nač si oni naříkali.“

Těmito slovy popisuje sám Pierre Abélard zbabělý útok na svou osobu. Proč se tak stalo a kdo vlastně byl autor tohoto citátu?

Mnich, teolog a filosof Pierre Abélard se zapsal do evropské kulturní historie jako jeden z průkopníků scholastického myšlení, ale také svým podílem na ryze světském fenoménu světa poezie a hudby. Jenomže tohle všechno vadne ve stínu pochybné slávy, již si vydobyl příběhem zakázané lásky s krásnou a vzdělanou Héloïse d' Argenteuil.

Abélard byl nadaným výhonkem vznešené bretaňské rodiny. Za vzděláním vyrazil do lůna top-destinace tehdejší pedagogiky: do pařížské katedrální školy Notre-Dame. Už ve věku pouhých dvaceti let zde platil za význačného učitele!

Specializoval se především na logiku a dialektiku. Do věroučného myšlení a spekulování začlenil metodu disputace. Pověstné (leč značně diskutabilní) konstatování světců Augustina a Anselma „věřím, abych porozuměl“ Abélard zcela obrátil do logicky správné formulace „nelze věřit něčemu, co není napřed pochopeno“. Svým způsobem tak v obrovském předstihu definoval jeden z postulátů novověkého racionalismu.

To je všechno hezké, ale jak do tohoto vznešeného a zbožného životopisu zapadá nějaká Héloïse? Zapadá a velice dobře. Tato krásná dívka z dobré rodiny byla unikátním úkazem počátku dvanáctého století: nejen, že uměla číst a psát, ona navíc ovládala latinu, řečtinu a hebrejštinu! Pierre Abélard byl jejím učitelem, ovšem vztah pedagog-student se v jejich případě posunul do zcela jiné roviny (nebo spíše polohy).

„A tak využívajíce příležitosti, kterou nám poskytovalo vyučování, více jsme se věnovali lásce. (...) Žádný stupeň lásky nebyl zábranou naší náruživosti, a co mohla láska vymyslet nezvyklého, to nám bylo přidáno.“ Tato slova zapsal Abélard ve dvanáctém století! Na svou dobu to byly zatraceně odvážné věty, zvláště od osoby duchovního stavu!

Héloïse porodila zamilovanému scholastikovi syna, a dokonce se za něj tajně provdala. Její strýc však tuto potupu nerozdýchal a vyslal trestné komando, jež provedlo výše zmíněný zákeřný útok. Oba milenci se poté schovali do kláštera: Héloïse to dotáhla až do úřadu abatyše (!) a Pierre i nadále vyučoval, přičemž však doživotně čelil obviněním z kacířství. Není divu: pečlivým studiem Bible a spisů církevních otců (zejména Augustina) objevil více než sto padesát případů vzájemně si odporujících výroků. Napěchoval je do spisu Sic et non (Ano i ne) a nepochybně jimi zpestřoval své přednášky. Mimochodem: tuto Abélardovu dialektickou metodu později rozvinul Tomáš Akvinský. Dalším heretickým činem Pierra Abélarda bylo odmítnutí Anselmovy hypotézy o výkupné oběti jako smyslu Kristova umučení. To musela být pro tehdejší církevní fundamentalisty vpravdě silná káva... Z další Abélardovy literárně-filosofické tvorby zmíním spisy Logika pro začátečníky, Dialektika, Dialog filosofa, žida a křesťana, Souhrn křesťanské teologie nebo Příběh mých pohrom, z něhož pochází i to elegantní líčení, kterak přišel o svou mužnou chloubu.

Nesmírně zajímavým aspektem je zcela jiná oblast Abélardovy tvorby, a sice světská (především milostná) poezie, která našla hojné a nesmírné úspěšné uplatnění v hudební intepretaci tzv. goliardů, odpadlých kněží putujících krajem a obveselujících laškovnými písněmi ctěnou společnost v hospodách a podobně. Tato úchvatná církevní kontrakultura má své kořeny hluboko v nejranějším středověku. Stala se předstupněm trubadúrské éry, jež znamenala pro evropskou hudbu a poezii mnohem převratnější revoluci než pozdější renesance. Bez trubadúrů by totiž žádná renesance ve světské muzice možná ani nebyla...

Abélardův příspěvek do tohoto procesu byl předznamenán jeho příslušností ke katedrální škole u Notre-Dame, kde měla hudební výchova špičkovou úroveň, což později vedlo ke genezi první významné školy hudební kompozice v dějinách. Abélard si osvojil teoretické dovednosti, které pak umně propojil s podmanivou invencí, aby metamorfoval v jakéhosi fantoma tehdejší „nezávislé“ hudební scény. „Čím více mne tato vášeň zaměstnávala, tím méně jsem se mohl věnovat filosofii. (...) A jestliže se mi podařilo co vynalézt, pak to byly písně milostné, nikoli však tajemství filosofie.“ Takto vyznává sám Abélard svůj tvůrčí entuziasmus. A milovaná Héloïse k tomu v jednom z dopisů připojuje: „Zanechal jsi přečetné milostné básně v metrech a rýmech, které byly pro lahodu jak umění básnického, tak zpěvu velmi často zpívány a jimiž se tvé jméno v ústech všech ustavičně ozývalo. A sladkost jejich melodií nepřestávala připomínat tvé jméno dokonce i literárně nevzdělaným lidem.“

Je až s podivem, že se nám z milostné lyriky Pierra Abélarda nezachovalo zhola nic. A vlastně: je to logické; o zničení tohoto literárního dědictví se totiž nepochybně postarala bdělá církevní cenzura.

12. duben - nedožité narozeniny Karla Kryla

Tue, 12 Apr 2022 06:39:00 +0000

Jedna z mých nejranějších vzpomínek: je mi nějakých pět let, možná o něco míň. Máma vytahuje desku z černého obalu, pokládá ji na placku gramofonu, přiloží k ní jehlu a vzápětí se pokojem rozezní onen syrový, a přitom senzitivní hlas, který slýchám tak často. Slova písně ještě nechápu, jejich smysl mi dojde až o něco později:

Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci. Vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci…

Začínala sedmdesátá léta minulého století. A s nimi téměř dvacet roků normalizace v zemi okupované Rudou armádou.

Literární servis zpravidla upozorňuje na „kulatá“ výročí, ale tentokrát jsem se rozhodl učinit výjimku. Důvod asi netřeba zdůrazňovat: Karel Kryl je osobností natolik pozoruhodnou s odkazem tak krutě aktuálním, že jsem ho nemohl a nechtěl minout.

Curriculum vitae kultovního písničkáře je notoricky známé, proto zmíním jenom pár střípků: narodil se v Kroměříži, v tiskařské rodině. Její dílnu zničili roku 1950 komunističtí soudruzi. A famílie se stěhovala do suterénního bytu.

Karel absolvoval keramickou školu, ale hudba ho lákala natolik, že se jí posléze začal věnovat „na plný úvazek“. První publikovaná píseň Nevidomá dívka původně zazněla v provedení kapely The Bluesmen se zpěvačkou Hanou Ulrychovou.

To už byl rok 1968. Národ se nechal ukolébat hřejivými paprsky Pražského jara a snil svůj absurdní a nerealizovatelný sen o socialismu s lidskou tváří. Místo toho na něj čekal horror s Brežněvovým ksichtem.

Spřátelené armády nám poskytly přátelskou pomoc, kterou si mohly přátelsky strčit za klobouk. V noci na 21. srpna překročila vojska Varšavské smlouvy hranice ČSSR. A údajně té samé noci složil Karel Kryl titulní píseň svého debutového LP Bratříčku, zavírej vrátka.

Album vyšlo půl roku po invazi. Okamžitě se stalo fenomenálním symbolem svobodné kultury v nesvobodné zemi.

Další Krylovy desky spatřily světlo světa až v exilu. V září 1969 totiž jejich autor emigroval do Německa, kde později spojil svou kariéru s redakcí Svobodné Evropy. Kromě muziky se věnoval i literární činnosti, především poezii.

V listopadu 1989 se po dvaceti letech objevil v Čechách. Na památném koncertě v Lucerně jsem měl to štěstí vidět ho na vlastní oči. Bylo to poprvé a naposledy.

Karel Kryl poté tak nějak pendloval mezi svou rodnou vlastí a Německem (později se z Mnichova přestěhoval do Pasova). Třetího dne měsíce března roku 1994 však náhle opustil tento svět, mlád 49 let.

Dějiny když tvoří se pro hlavy na míse, nemá se štkát.

(Karel Kryl, Salome)

4. duben - nedožité devadesátiny Andreje Tarkovského

Mon, 04 Apr 2022 05:23:00 +0000

Filmové drama Andrej Rublev (1966) vlétlo do sovětské kinematografie jako zlověstný meteorit. Geniální středověký malíř ikon hájí na plátně svou nezničitelnou kreativní energii navzdory despotickému režimu. Tato transparentní paralela s Brežněvovou diktaturou se soudruhům nemohla zamlouvat. A poskytla jim záminku, aby film na dlouho ponořili do hluboké tůně zakázané tvorby.

Režisérem a spoluautorem scénáře tohoto kultovního opusu je Andrej Arsenijevič Tarkovskij, výjimečný úkaz ruské kulturní scény své doby. Většina milovníků stříbrného plátna ho má zaškatulkovaného jako charismatického lodivoda herecké družiny a celého štábu, ovšem Tarkovskij do historie vstoupil rovným dílem jako režisér i literát. Není divu; jeho otec byl básník a snad proto je synův rukopis tak mocně prodchnut poetickými náladami. Jako režisér je Andrej Arsenijevič podepsán pod devíti celovečerními filmy (z toho dva spáchal ještě během studií), ovšem jako scénárista jich má „na svědomí“ celkem sedmnáct.

Dětství prožil v Moskvě, kde nastoupil ve válečném roce 1943 na gymnázium. Tehdy ho už čím dál víc přitahovala literatura. Navzdory tomu nejprve studoval orientalistiku a geologii, aby teprve v letech 1956-1960 zakotvil na filmové škole VGIK u proslulého režiséra Michaila Romma. Intenzivně se zajímal o evropskou modernu, především Bergmana a Felliniho. A právě v té době navázal přátelství se spolužákem Andrejem Končalovským, jejichž společným dílem je scénář absolventského filmu Válec a housle.

„Velkým“ debutem Andreje Tarkovského se stal roku 1962 celovečerní film Ivanovo dětství, tematicky inklinující ke druhé světové válce. Mladý režisér na sebe okamžitě upoutal pozornost domácí intelektuální elity i zahraničních fajnšmekrů, což dokládá velká cena z festivalu v Benátkách. Zaslouženě: atmosféra díla postavená na lyričnosti a řadě fantazijních obrazů se naprosto vymykala schématickému stylu oficiální sovětské kinematografie.

V Itálii tedy Tarkovskij prorazil, ovšem doma se vcelku očekávaně ocitl ve škatulce potenciálních rebelů. Jeho druhý snímek, zmíněná historická freska Andrej Rublev, byl dokončen po Chruščovově abdikaci, kdy se moci ujal Brežněv. S Leonidem Iljičem a jeho nezapomenutelným obočím přišel návrat tvrdého kurzu (ne, že by to byl za Nikity Sergejeviče nějaký ráj na zemi, to si zas nemalujme) a také konec krátkého období kulturního rozvolnění.

Jak uvedeno výše, Tarkovskij je jedním z autorů scénáře Andreje Rubleva – tím druhým není nikdo jiný než jeho přítel ze studií Andrej Končalovskij. Bolševičtí byrokrati pokládali (částečně správně) syžet filmu za alegorii sovětské současnosti (potrefená husa kejhá nejhlasitěji), pročež jeho tvůrci čelili přísné cenzuře a společenskému útlaku. Snímek byl ve své vlasti připuštěn do distribuce až v roce 1973.

Andrej Rublev posunul Tarkovského mezi osobnosti nekonformní filmové komunity a zjednal mu mimořádnou prestiž doma i v zahraničí. Ale také zákaz další činnosti. Ve druhé polovině šedesátých let si ani nešrktnul, zatímco prominentní kolaborant Sergej Bondarčuk dělal, co mohl, aby Tarkovského vytlačil z povědomí.

V roce 1972 mu však lodivodi sovětské kinematografie zadali adaptaci Lemova sci-fi románu Solaris. Cílem bylo napodobit (ovšem ve východoevropské fazóně) kultovní Kubrickovu Vesmírnou Odysseu 2001 (USA 1968). Tarkovskému byla tato zakázka svěřena díky jeho nenapodobitelné obrazotvorné imaginaci. Jenomže Andrej Arsenijevič se s politickým úkolem tradičně vypořádal po svém a Stanisław Lem byl finálním produktem pěkně naštvaný - narozdíl od publika i odborných kruhů na festivalech, pro něž byl opus primárně určen. A kde také sklidil pozitivní ohlas.

Tarkovskému to však doma příliš nepomohlo; i nadále se potýkal s byrokratickými obstrukcemi. Autobiografický snímek Zrcadlo byl do kin uvolněn jen v omezené distribuci. Filmová adaptace úspěšné sci-fi novely bratří Strugackých Piknik u cesty pod názvem Stalker (1979) se stala obligátní poslední kapkou, jíž přetekl pohár papalášské trpělivosti. Stalker sice obdržel několik festivalových ocenění, jenomže v Sovětském svazu jej až do konce 80. let zbrzdil zákaz distribuce. A problematický potížista Tarkovskij byl vyslán na studijní pobyt v Itálii (tak trošku podobně jako kdysi K. H. Borovský), kde ve spolupráci se scénáristou Toninem Guerrou napsal a natočil film Nostalgie. Poté se rozhodl definitivně přetnout pouta se „sojuzem“ a emigrovat. Mnoho času mu však už nezbývalo: v roce 1985 onemocněl vážnou nádorovou chorobou, které koncem následujícího roku podlehl.

Andrej Arsenijevič Tarkovskij je absurdním paradoxem divoké politické reality druhé poloviny minulého století. Na jednu stranu oběť režimu, na druhou stranu mohl (alespoň po nějaký čas) díky kuriózní a nenormální situaci uskutečňovat umělecké vize, jež by měly v západním filmovém průmyslu postaveném na přísně komerčních základech obtížnou cestu k realizaci. Stal se tak vpravdě bizarním úkazem avantgardní artové kinematografie. A ve východní Evropě také symbolem odporu vůči oficiální bolševické moci.

Česky resp. slovensky vyšlo několik knih obsahujících texty Andreje Tarkovského (příp. texty o něm). Zmiňme jeho jediné filmově teoretické dílo Zapečetěný čas (Camera obscura 2009) a především román Andrej Rublev (Východoslovenské vydavatelstvo 1977), který je literární předlohou režisérova nejslavnějšího filmu.

Proč nám dává svobodu jenom chlast? Protože celá ta slavná svoboda není!

(Andrej Arsenijevič Tarkovskij)

26. březen: 130 let od úmrtí Walta Whitmana

Fri, 25 Mar 2022 22:20:00 +0000

Se jménem Walta Whitmana jsem se poprvé setkal ještě jako dítě (samozřejmě nikoli ve škole; tam mě místo kvalitní literatury raději učili o sovětské proletářské poezii apod.). Byla to roztomilá scéna ze spaghetti-westernu Podivné dědictví: Terence Hill cestuje (coby dobře oblečený anglický zelenáč) vlakem na Divoký Západ a dojat malebnou scenérií za okénkem vagonu recituje Whitmanovy verše.

Whitmanovy verše... Výběr více příhodný...

Jakkoli byl Walt Whitman všechno možné, jenom ne šosácký měšťák, zůstává faktem, že pocházel z dobré rodiny. Jeho tatík slušně vydělával jako stavitel a synka dal už ve dvanácti letech do učení tiskařskému řemeslu, což probudilo v malém Waltovi lásku k literatuře. Seznámil se s dílem Homéra, Danta, Shakespeara, ale třeba také s Biblí...

Mladíkovu krátkou kariéru v oblasti polygrafie utnul ničivý požár pohřbivší dílnu jeho zaměstnavatele. Whitman přesedlal nejprve do školství, aby roku 1841 konečně zakotvil v oboru, který mu seděl jako ušitý: v žurnalistice.

Založil týdeník The Long-Islander a později redigoval řadu brooklynských a newyorských novin, včetně Brooklyn Daily Eagle. V roce 1848 opustil severovýchodní pobřeží a stal se redaktorem New Orleans Crescent. Aukce zotročených „přistěhovalců“ z Afriky na něj mocně zapůsobily, pročež se po návratu na sever podílel na založení novin Brooklyn Freeman, které v počátečním období redigoval. Whitmanův postoj k rasové problematice je nicméně charakterizován jako nestabilní a nekonzistentní. Nebudu to komentovat...

Roku 1855 Whitman publikoval první vydání Listů trávy. V rané podobě to byla sbírka dvanácti básní bez názvu a předmluvy. Kniha vyšla vlastním nákladem autorovým a jeden výtisk putoval do rukou Ralpha Walda Emersona, který nesmírně obdivoval Whitmanův originální styl. Následujícího roku šlo do tisku druhé, rozšířené vydání: 32 básní + pochvalný dopis od Emersona... a Whitmanova odpověď. To ale nebyl konec: během dalších let básník pokračoval ve zdokonalování tohoto díla a vydal ještě několik dalších reedicí.

Waldo byl sice Whitmanovými verši nadšen, ovšem běžní čtenáři neměli pro tuto nekonvenční poezii valné pochopení. Soudě podle kritiků se na tom podepsaly především nevídaně otevřené reflexe sexuální problematiky, ale také opuštění pravidelných vzorců metra a rýmů. Whitman byl prostě jiný než oblíbení a hladce přijatelní veršotepci jeho generace plodící přesně v souladu s estetickou objednávkou mainstreamového publika. A když se k tomu přidal autorův nekonformní vzhled nespoutaného samorosta, není divu, že uhlazená good society zaujala ostražitý a rezervovaný postoj.

Touha, schopnost, potřeba, odvaha odlišit se… Toť ona nezastupitelná substance, jež činí z dobrého umělce nesmrtelného génia… Revoluční vize rovnostářského společenství, svérázný pohled na člověka coby duchovní bytost, ale také již zmíněná oslava tělesnosti katapultovaly Whitmana do role jednoho z otců moderní poezie. Ve své době ovšem narážel do zdi odsouzení a nepřijetí.

Po vypuknutí občanské války pracoval jako novinář na volné noze a navštěvoval lazarety. V prosinci 1862 odcestoval do Washingtonu, aby se staral o svého bratra, rovněž zraněného ve válce. A nakonec se rozhodl zde zůstat a pracovat v nemocnicích.

V americké metropoli pobyl Whitman celých jedenáct let. Pronikl na ministerstvo vnitra; toto angažmá ovšem skončilo v okamžiku, kdy ministr Harlan zjistil, že tento inteligentní úředníček je autorem Listů trávy. Upjatý politik se umělcových služeb raději vzdal, než aby byl třeba spojován s něčím tak podezřelým a záludným, jako je svobodná poezie plná nesrozumitelného duchovna, revolučních idejí a sexu.

A tak literární vášeň zničila milému básníkovi nadějeplnou kariéru...

V roce 1873 prodělal Whitman mozkovou mrtvici a částečně ochrnul. Zbytek života strávil mj. dalšími úpravami a doplňky svého životního (a zároveň zničujícího) díla: Listů trávy… Prostě si nedal pokoj, za což mu náleží obdiv všech, kdo sdílejí jeho touhu, schopnost, potřebu, odvahu odlišit se…

Jitřní úsvit v mém okně mě oblaží víc než metafyzika knih.

My také vzcházíme oslniví a úžasní jako slunce,

sami sebe nacházíme, má duše, v klidu a svěžesti jitra.

Svou hlavní přednost ti odpírám, odpírám toho se vzdát, co skutečně jsem,

obsáhni celé světy, ale nikdy se nesnaž obsáhnout mne.

(překlad Jiří Kolář a Zdeněk Urbánek)

21. březen: osmdesát let od úmrtí Jindřicha Štyrského

Mon, 21 Mar 2022 06:57:00 +0000

Když se řekne Štyrský, většině milovníků umění se vybaví Toyen. A naopak: když se řekne Toyen, vybaví se Štyrský.

Nerozlučný tandem. Dva katalyzátory vzájemně podněcující jeden druhý.

Jindřich Štyrský se narodil v podorlické obci Dolní Čermná. Otec učitel, matka zámožná majitelka nemovitostí. Šťastné manželství? Nijak zvlášť. Tatík byl životní realista, pokrokově sekularizovaný. A vzhledem k chudému původu navíc dosti šetrný. Matička byla typická venkovská tetka své doby, zbožná až na půdu, cupitala od poutě k pouti a v místním kostele dokonce investovala do zbudování nového oltáře.

To nemohlo klapat. A taky neklapalo.

Přesto Jindra prožil vcelku pěkné dětství, rozmazlován jako jedináček. Jeho rodičům bylo kolem čtyřicítky, když přišel na svět. Měl pouze jediného sourozence: matčinu (o hodně starší) dceru Marii z prvního manželství. Rodina si žila slušně (díky majetku paní Štyrské) a spokojeně až do roku 1905, kdy Marie náhle zemřela – v pouhých 21 letech na vrozenou srdeční vadu. Pro šestiletého hošíka to byla krutá rána, poněvadž byl na Marušku silně citově navázán. Vzpomínky na ni poté nechával často prosakovat do své tvorby.

V roce 1917 proběhla nejen ruská říjnová/listopadová revoluce, ale také maturita Jindřicha Štyrského na hradeckém učitelském ústavu. A rovněž jeho nástup do armády; vždyť vrcholila první světová válka a ta měla náramný hlad po mladém mase! Štyrský vojnu přežil a po návratu do civilu přijal angažmá coby učitel ve své rodné vísce – k radosti pana tatíčka. Jenomže to nemělo dlouhého trvání. Mladý pedagog totiž hořel touhou po výtvarném umění. A tak se roku 1920 vypravil navzdory otcovu nesouhlasu do Prahy, kde se zapsal na AVU. Již následujícího léta se dočkal první knižní publikace svého díla: do novely Petra Jilemnického pronikly čtyři ilustrace. A v témže roce se také poprvé zúčastnil výstavy žáků akademie.

Možná trochu pod vlivem Gauguinových výprav na Tahiti to Jindřicha Štyrského táhlo do Polynésie, ovšem zdravotní problémy tuto cestu překazily. A tak v létě 1922 odcestoval alespoň na chorvatský ostrov Korčula. Právě zde se údajně začalo rodit jeho nerozlučné přátelství s Marií Čermínovou, která později začala používat pseudonym Toyen.

Bylo to setkání, jež Jindřicha Štyrského ovlivnilo na celý zbytek života. Oba nekompromisně náruživí kumštýři se stali hlavními představiteli české meziválečné výtvarné avantgardy. V roce 1923 byli společně přijati do výtvarné sekce sdružení Devětsil. V letech 1925–1928 spolu žili v Paříži, kde se spřátelili s francouzskou avantgardou. Dokonce tu definovali vlastní umělecký směr, který nazvali artificielismus. Po návratu byl Štyrský na jednu sezónu jmenován ředitelem výpravy Osvobozeného divadla.

21. března 1934 se stal (společně s Toyen, jak jinak) zakládajícím členem Skupiny surrealistů v ČSR.

A na den přesně o osm let později zemřel, pravděpodobně na stejnou srdeční chorobu jako jeho nevlastní sestra Marie. Své umělecké dílo odkázal Toyen, která ho v roce 1947 odvezla do Paříže. Asi je to dobře; kdo ví, jak by po Únoru dopadlo tady...

Jindřich Štyrský je naprosto unikátním zjevem mezi českými výtvarníky dvacátého století. Ale nejen to: byl i literárně činný. Tiskem vyšlo několik souborů jeho prací zejména v oblasti poezie a experimentální prózy (Každý z nás stopuje svoji ropuchu, Sny...), ale také například originální životopisy Arthura Rimbauda nebo markýze de Sade. Zajímavý výběr...

13. březen: 45. výročí mučednické smrti Jana Patočky

Sun, 13 Mar 2022 16:48:00 +0000

V noci z 10. na 11. března roku 1977 došlo u pacienta Jana Patočky k mozkové mrtvici, jež byla následnou komplikací po infarktu způsobeném mnohahodinovým vyčerpávajícím výslechem v „úřadovnách“ StB. Jan Patočka se už z mozkové mrtvice neprobral. Jeho pohřeb se stal demonstrací odporu vůči normalizačnímu režimu - navzdory „speciální péči“ příslušných úřadů. Nejdříve bylo měněno datum a hodina pohřbu a přímo během obřadu létala nad hřbitovem policejní helikoptéra a na blízkém stadionu Na Markétě „čirou náhodou“ trénovali příslušníci policejního oddílu Rudá hvězda na plochodrážních motocyklech. A dali si záležet, aby je bylo dobře slyšet...

Na jeho památku byla (samozřejmě až po roce 1989) pojmenována ulice v Praze 6 – shodou okolností právě ta, nad níž se nachází onen plochodrážní stadion na Markétě.

Čím si vysloužil filosof a humanista Jan Patočka takový nehledaný zájem bolševických mocipánů? Kudy vlastně vedla jeho cesta, zakončená tak smutně?

Jan Patočka vystudoval Filosofickou fakultu UK, kde se rovnou uchytil jako asistent svého učitele J. B. Kozáka. Podílel se na založení Cercle philosophique de Prague a stal se jeho českým sekretářem. Od roku 1937 byl redaktorem časopisu Česká mysl.

Po uzavření českých vysokých škol (1939) učil na gymnáziu, koncem války byl však totálně nasazen na stavbě. Po osvobození se vrátil k vyučování na filosofické fakultě. Hned o rok později jej „zlanařila“ nově vzniklá Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Jenomže pouhé tři dny po únorovém puči 1948 mu děkan fakulty zrušil pověření přednášet studentům a krátce nato skončilo Patočkovo brněnské angažmá úplně.

Po odmítnutí členství v KSČ byl vyhozen i z Filosofické fakulty UK. Krátce pracoval v Ústavu T. G. Masaryka, pak ve Výzkumném ústavu pedagogickém, později ve Filosofickém ústavu AV. Absolvoval přednáškové pobyty ve Francii, v Belgii a v Německu.

Pražské jaro 1968 umožnilo Patočkův návrat na UK. Dočkal se profesury, ale roku 1972 (po 14. sjezdu KSČ) byl penzionován. Ještě předtím mu bolševická byrokracie zabránila převzít čestný doktorát Technické univerzity v Cáchách. Roku 1973 sice odjel na mezinárodní filosofický kongres ve Varně, jeho vystoupení však bylo přerušeno. Následoval zákaz cestovat i publikovat. Jan Patočka se tedy uchýlil k taktice celé řady kulturních osobností: bytovým přednáškám.

V roce 1976 organizoval petici za propuštění muzikantů kapely The Plastic People of the Universe z vězení a stal se (spolu s Václavem Havlem a Jiřím Hájkem) jedním z prvních mluvčích Charty 77.

Svými posledními texty jí v duchu své vlastní filosofie vtiskl výrazný občanský a mravní charakter. Reakce na sebe nedala čekat. Mezi 5. a 17. lednem byl podroben celkem sedmi důkladným výslechům StB. Po setkání s nizozemským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem si jej 3. března soudruzi podali znovu a tentokrát už to Jan Patočka nepřežil.

Jako filosof byl Jan Patočka pochopitelně též plodným spisovatelem a překladatelem. Řada jeho děl však byla oficiálně publikována až po roce 1989. Předtím vycházela pouze v samizdatu.

Zajímavostí je, že existuje pravděpodobně jediný videozáznam profesora Patočky pořízený nedlouho před jeho smrtí, kdy francouzská televize INA natočila záznamy rozhovorů se „zakázaným“ humanistou.

5. březen: sto let od narození P. P. Pasoliniho

Sat, 05 Mar 2022 07:50:00 +0000

Dekameron, Canterburské příběhy, Květ tisíce a jedné noci, Evangelium podle Matouše, Salò aneb 120 dní Sodomy…

Jenom namátkou zmiňuji několik proklatě originálních filmových děl, pod nimiž je podepsán Pier Paolo Pasolini. Básník, romanopisec, lingvista, překladatel, esejista a dramatik. Scenárista, herec, režisér a malíř. Vskutku renesanční osobnost, jak se na správného italského umělce sluší.

Ale: správného? To asi opravdu ne. Kontroverzní a radikálně kritický glosátor společnosti třetí čtvrtiny dvacátého století vyvolával svou nekonformní tvorbou celou škálu emocí od nadšeného potlesku spřízněných kumštýřů až po příkré odmítnutí konvenční většinou publika.

Avšak nebyla to jenom sžíravá ironie, čím provokoval. Silným tématem se pro tradičně katolickou Itálii (a nejen pro ni) stala také Pasoliniho homosexualita, která nakonec nepřímo zapříčinila i jeho tragickou smrt.

Přitom se mohl pochlubit prvotřídním rodokmenem: otec vojenský důstojník, dědeček spřízněný se starobylou šlechtickou famílií Pasolini dall'Onda… Zní to vznešeně, že ano? Škoda jen, že tatík i děd holdovali hazardu, čímž způsobili ekonomickou zkázu rodiny.

Coby útlé dítko propadl Pier Paolo dětinské religiózní poblouzněnosti přetavené během gymnaziálních studií v navýsost bizarní vztah k církvi (posléze náležitě promítnutý do jeho tvorby). Duši pubertálního juniora totiž rozvibrovala nová vášeň: umění, zejména literatura. Aby ne, vždyť nadějný poeta navštěvoval Liceo Galvani v Boloni, v tradičním italském kulturním a akademickém centru s bohatou tradicí. Však taky ve zdejších antikvariátech přičichl k mnohým zajímavým inspiracím: Dostojevský, Tolstoj, Shakespeare, Manzoni…

Spolu s dalšími nadšenci dal Pasolini dohromady literární diskusní kroužek. A zásluhou vynikajícího školního prospěchu byl roku 1939 přijat (v pouhých sedmnácti letech) na Fakultu literatury Boloňské univerzity. Tou dobou již navštěvoval místní Cineclub, což jej navedlo na dráhu, která mu zajistila světovou proslulost: na dráhu filmařskou… Nezanedbával však ani sport; mimo jiné byl kapitánem fotbalového týmu Filozofické fakulty.

Pasolini se rovněž připojil k tvůrčímu týmu nového časopisu Il Setaccio, kde si jako zástupce šéfredaktora „pronajal“ kulturní rubriku. Brzy se však dostal do konfliktu s ředitelem, loajálním přívržencem režimu. Časopis sice zanikl po vydání pouhých šesti čísel, ovšem pro Pasoliniho znamenal významnou zkušenost s represivní a provinční povahou fašismu, což zároveň formovalo i jeho pohled na buržoazní společnost jako takovou.

Roku 1942 vydal svou první básnickou sbírku (příznivě přijatou), ale také absolvoval třítýdenní výcvikový tábor pro důstojnické kadety. Prostě pořád se něco dělo. Navzdory válce. Nebo vlastně i "díky ní"…

Dne 1. září 1943 byl Pasolini nucen narukovat do Pisy, aby o týden později neuposlechl rozkaz předat zbraně Němcům. Deportaci však unikl a v přestrojení za rolníka se uchýlil do Casarsy. A znovu se připojil ke skupině mladých básníků, která se rozhodla vydávat časopis, jenomže do toho opět vstoupila válka: bombardování města a nucené nástupy do nové armády Republiky Salò. Přirozená reakce na sebe nenechala dlouho čekat: po lesích začaly vznikat první partyzánské skupiny. Pier Paolo se pokoušel abstrahovat od reality a věnoval čas studiu a poezii; na rozdíl od bratra Guida, který se přidal k partyzánům, za což v únoru 1945 zaplatil životem.

V roce 1946 Pasolini pracoval na autobiografickém románu Quaderni rossi, který posléze přejmenoval na Román o Narcisovi. Kniha sice zůstala nedokončena, zajímavá je ovšem tím, že na jejích stránkách poprvé otevřeně popisuje své homosexuální zážitky.

Po válce se rovněž prohloubila Pasoliniho inklinace ke komunismu (jako reakce na neutěšené sociální poměry v Itálii). A brzy nato se poprvé dostal do křížku se zákonem: 29. srpna 1949 zaplatil během festivalu v Ramuscellu třem nezletilým hochům za sexuální styk (týmovou masturbaci). Bohužel se o tom dozvěděli karabiníci a byl z toho náramný skandál. Rodina sice zkusila celou záležitost ututlat finančním odškodněním obětí, nicméně situaci zkomplikoval fakt, že jeden z chlapců byl mladší šestnácti let. Rozsudkem z ledna 1950 byl Pasolini shledán vinným z obscénního chování a odsouzen ke třem měsícům vězení a zaplacení soudních výloh (později byl v plné míře omilostněn).

Jako absurdní kuriozita působí skutečnost, že vzápětí publikoval několik článků v katolických periodikách. Soudně stíhaný mravnostní delikvent Pasolini se za to církvi mnohokrát „odvděčil“, například ve filmu Dekameron (1971), kde ji tedy rozhodně nešetřil. V kontrastu s tím udivuje striktně biblická fazóna Evangelia podle Matouše (1964). Autor (kovaný komunista!) se tak úzkostlivě držel posvátného vyprávění, až svůj opus zcela zbavil jakéhokoli inspirativního či meditativního poselství. Zůstala pouze nesmírně silná vizuální složka filmu, jež je ostatně typická pro celé Pasoliniho kinematografické portfolio. Není divu; vždyť byl mimo jiné taky malíř…

Problematický umělec sešel ze světa násilnou smrtí, jejíž okolnosti nebyly nikdy uspokojivě vysvětleny. V noci 2. listopadu 1975 jej na pláži Idroscalo di Ostia kdosi brutálně zavraždil. Ze zločinu byl nejprve obviněn sedmnáctiletý zloděj aut Pino Pelosi (jehož „erotické služby“ si prý Pasolini oné noci objednal), ovšem charakter činu nasvědčuje účasti více osob (k této verzi se ostatně přiklonilo následné vyšetřování).

Jak divoce žil, tak divoce i zemřel. Básník, malíř, filmař, romanopisec… marxista, obscénní provokatér, volnomyšlenkář, homosexuál Pier Paolo Pasolini. Jedna z nejsložitějších a nejtragičtějších kulturních osobností dvacátého století.

20. únor: sto deset let od narození Pierra Boulla

Sat, 19 Feb 2022 23:23:00 +0000

Pierre François Marie Louis Boulle pocházel z rodiny, která jej tak trochu determinovala k budoucí spisovatelské dráze. Otec: nekonformní právník. Dědeček z matčiny strany: vydavatel novin.

Mladík ovšem nevystudoval literaturu, nýbrž elektrotechniku. A roku 1936 odcestoval (ve službách gumárenské korporace) na kaučukovou plantáž v Malajsii. Jeho působení v tomto kariérním období komentuje francouzská wikipedie slovy „pracoval jako šílený“. To může znamenat úplně cokoli...

Po vypuknutí druhé světové války vstupuje Pierre Boulle do gaullistického hnutí. Na britské vojenské základně v Singapuru prochází speciálním výcvikem a poté slouží coby tajný agent v Indočíně, kde je vyslán (s falešným anglickým pasem na jméno Peter John Rules) na misi proti Japoncům.

Cílem této záškodnické skupiny bylo vyhazování mostů do povětří. Nezdařilo se: Pierra Boulla zatkli jeho vlastní krajané, kolaboranti okupantského režimu. Byl označen za zrádce (!) a odsouzen na doživotí v táboru nucených prací. Roku 1944 se mu však podařilo uprchnout a připojit k britské zpravodajské službě v Kalkatě.

Z dobrodružných zážitků válečné éry vytěžil Pierre Boulle spoustu námětů pro literární tvorbu: stačí zmínit U pramenů řeky Kwai (1966) a především román Most přes řeku Kwai (1952), jenž mu zajistil světovou popularitu. Kniha líčí příběh britských zajatců, kteří jsou japonskými vězniteli použiti jako otroci na stavbě železničního mostu (kupodivu přes řeku Kwai). Vlastenecky založený plukovník Nicholson zpočátku tvrdošíjně odmítá uposlechnout a svou statečnou rezistencí navzdory mučení si nakonec získá respekt Japonců. Těm ve finále nezbude nic jiného, než využít Nicholsonových stavitelských zkušeností a svěřit mu vedení projektu.

Britský velitel se vžije do nové role s takovou náruživostí, až jaksi zapomene, že slouží nepříteli. Odvedení perfektního díla se pro něj stává otázkou cti. A když nezvykle precizní konstrukce vznikajícího mostu přivábí pozornost britského diverzního komanda, všechno spěje k velkolepému rozuzlení. Během obchůzky dostavěného mostu objeví hrdý Nicholson nálože připravené k odpálení jeho díla. Rozhodne se detonaci překazit. Dva záškodníci jsou zajati, ale následně je spolu s Nicholsonem zabije minometná palba posledního člena komanda. První vlak jedoucí po mostě sice vykolejí (díky náloži, která zůstala neobjevena), ale most zůstává stát.

Z knihy doslova čiší atmosféra válečné absurdity (relativizující úplně všechno). Sžíravou absurditou (byť poněkud jiného zabarvení) je prodchnut rovněž nejznámější Boullův opus: vědeckofantastický román Planeta opic (1963). Píše se rok 2500 a cestování vesmírem (rychlostí blízkou světelnému paprsku) je banální realitou. Stárnoucí profesor Antelle organizuje historicky první výpravu ke vzdálené hvězdě Betelgeuze. Do posádky přibere mladého fyzika Arthura Levaina a novináře Ulyxe.

Astronauti přistanou na planetě podobné Zemi a pojmenují ji Soror. Zjistí, že zdejší atmosféra umožňuje volné dýchání a konzumaci vody. Záhy dokonce potkají tlupu primitivních lidí, kteří zničí nezvaným hostům veškeré civilizační výdobytky a poté je absorbují do svého středu.

Smečka se však stane úlovkem opičího komanda, jež vykazuje intelektuální a technologickou vyspělost odpovídající pozemské civilizaci. Část lidí včetně Levaina je zabita, ostatní jsou zajati a v perfektně vybaveném výzkumném středisku nacpáni do klecí a podrobováni hrůzným experimentům.

Šimpanzí vědecká pracovnice Zira brzy odhalí, že Ulyxes je zcela jiný případ než ostatní pokusní lidé, a naváže s ním kontakt. Naučí ho opičímu jazyku a poskytne mu spoustu informací o planetě. Představí ho Kornéliovi, mladému akademikovi a svému snoubenci. Ulyxes je nakonec propuštěn z ústavu a spolu se statutem inteligentního tvora je mu poskytnuto oblečení, bydlení a zaměstnání v Kornéliově týmu.

Situace se zašmodrchá, když půvabná dívka Nova (Ulyxova milenka z doby klecového chovu) porodí syna Siria. Hošíček projevuje známky vyspělého humanoida (smích, pláč), čímž vzbudí mezi vládnoucími opičáky obavy z ohrožení jejich dominance. A když jsou odhaleny výsledky neurochirurgické studie, podle níž jsou sororští lidé schopni řeči, a souběžné archeologické bádání potvrdí, že kdysi vládli opicím (a nikoli naopak), hrozí Ulyxovi, Nově a Siriovi vážné nebezpečí.

Zira s Kornéliem jim však darují svou kosmickou loď, v níž trojice hvězdoplavců odletí do Paříže. Tam bohužel zjistí, že matičku Zemi (kde v mezičase proběhla celá staletí) paralyzoval stejný proces jako kdysi planetu Soror: lidstvo je zotročeno opicemi. Ulyxes na nic nečeká a spolu s rodinkou práskne do bot. Na lodi pak sepíše zprávu, uloží do láhve a vystřelí vstříc universu.

Kniha si vysloužila celou řadu filmových i televizních zpracování, vesměs značně upravujících (a dále rozvíjejících) originální syžet. Ale takový už je osud kultovní literatury...