3. prosinec: 400 let od narození Bohuslava Balbína
Českých knížek hubitelé lítí, plesnivina, moli, Jezoviti.
Ano, takhle to viděl Karel Havlíček Borovský. A po něm také Alois Jirásek, který se s jezuity rovněž nijak nepáral.
Jenomže skutečnost bývá málokdy tak černobílá, jak ji s oblibou líčí tendenční romanopisci...
Jistě, Tovaryšstvo Ježíšovo si z minulosti přináší nelichotivou pověst tmářských inkvizitorů. Na druhou stranu však bylo šiřitelem vzdělanosti v časech, kdy přístup ke vzdělání prakticky zajišťovala pouze církev. Ale nejen to...
V době habsburské nadvlády byl sveden vleklý boj o záchranu českého jazyka, do jehož čela se ve druhé polovině 17. století postavil jezuita Bohuslav Balbín z Vorličné. Jeho zásluha o barokní češtinu (dnes bohužel již dávno zavrženou) z něj činí jednu z nejvýznamnějších osobností českého baroka.
Balbín. Literát, historik, hagiograf, pedagog. A samozřejmě taky kněz Tovaryšstva Ježíšova. Z titulu řádové příslušnosti se podílel na rekatolizaci, ale jako vlastenec houževnatě hájil svou rodnou řeč. Tento zdánlivě nesmiřitelný rozpor dokázal Balbín přetavit v nesmrtelný příspěvek do kulturního dědictví naší vlasti.
Pocházel z nepříliš zámožné měšťanské (kdysi erbovní) rodiny. V řadách jeho předků se to hemžilo rytíři, ale Bohuslavova epocha už byla nakloněna spíše umění a vzdělanosti.
Od raného dětství prý jevil zájem o četbu a historii. Brzy se naučil číst a v sedmi letech měl údajně třikrát přečtenu Hájkovu Kroniku českou (to mi připomíná, jak jsem jako dítě pořád dokola louskal Dolenského Obrázkové dějiny národu českého).
Od roku 1631 studoval Balbín u broumovských benediktinů, ovšem hned po roce přestoupil na jičínskou jezuitskou kolej a v patnácti letech již nakráčel do řad Tovaryšstva Ježíšova.
Ve studiu však Balbín pokračoval dál: v pražském Klementinu šprtal filosofii. V neklidných časech třicetileté války zažil drancování Čech a poté i Moravy švédskou armádou. Později se osobně zúčastnil obrany Prahy, když coby příslušník akademického praporu udatně hájil Karlův most.
V roce 1650 byl Bohuslav Balbín vysvěcen na kněze a dále se věnoval pedagogické činnosti. V té době si už jasně uvědomoval nebezpečí hrozící českému jazyku a kultuře. Sbíral staré české knihy, listiny a jiné písemnosti nikoli za účelem spálení, nýbrž k dokumentaci národní historie.
Ještě předtím, roku 1645, se mu povedl majstrštyk: v třeboňském archivu znovuobjevil svatováclavskou Kristiánovu legendu Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily, jednu z nejcennějších literárních památek českého středověku.
Balbínovo vlastenectví se jeho katolické vrchnosti nelíbilo, zvlášť když s oblibou napadal nejvyššího zemského úředníka, místodržitele Bernarda Ignáce Jana z Martinic. Toto rebelantství zaplatil zlobivý jezovita vyhazovem z Prahy a později i zákazem pedagogické činnosti.
Vrhl se tedy do studia a publikování spisů o českých dějinách. Boje s cenzurou a nepřízeň nejvyšších církevních a státních míst mu zajistily přeložení do Klatov – více méně do exilu, kde působil pod patronací hraběte Kinského. A právě zde napsal Rozpravu na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Tento anonymně vydaný spis je stěžejním Balbínovým dílem. O století později se stal vzorem obrozeneckého úsilí, ovšem v časech svého vzniku byl zakázán pro přílišné vlastenectví i údajné protivládní názory. Balbín zde hájí právo na vlastní jazyk, odsuzuje odrodilou šlechtu a nesouhlasí s vládní politikou, která odstraňuje český jazyk z úřadů, škol i kostelů. Dílo je zakončeno modlitbou, aby „svatý Václav nedal zahynouti nám i budoucím“. Kniha byla vydána teprve roku 1775 Františkem Martinem Pelclem, paradoxně latinsky. Na české vydání bylo nutno počkat ještě téměř celé století.
V roce 1676 se Balbín konečně vrátil do Prahy a o čtyři léta později vydává první svazek Rozmanitostí z historie Království českého (plánoval celkem 30 svazků, ale stihl pouze třetinu).
Zajímavý je rovněž jeho bizarní exkurz do světa poezie: sbírka satirických epigramů Examen Mellisaeum (Roj včel).
Příspěvek Bohuslava Balbína k záchraně českého jazyka a prohloubení znalosti o národních dějinách je dnes bohužel pozapomenutý. Lingvistický přínos pro zformování barokní češtiny byl sestřelen výstavbou umělého, nepřirozeného jazyka pozdějších obrozenců počínaje Dobrovským. A Balbínovu práci historiografickou zastínil otec moderního českého dějepisectví František Palacký.