David Bochníček: DEHTÁRIUM 4 (povídka)
Punk není mrtvý, jenom lehce marodí. Důkazem budiž následující krátká povídka Davida Bochníčka, která je vlastně literární předlohou čtvrtého pokračování recesistického filmového happeningu DEHTÁRIUM. Příběh navazuje na třetí díl této humorné koláže montypythonovského stylu, v němž se útulná chaloupka promění v kosmické plavidlo, aby z úpatí Jizerských hor odstartovala (samozřejmě s kompletní posádkou) vstříc nekonečnému vesmíru - hledat novou planetu pro osídlení lidskými bytostmi.
Předchozí díly najdete zde: Dehtárium 3, Dehtárium 2, Dehtárium 1.
Inženýr Kotr naposledy prohlédl údaje na monitoru a spokojeným hlasem pravil kapitánovi:
„Woky, jsme na místě. Teď už je to tvoje. Já se jdu připravit na závěrečné vépéčko.“
Kapitán Wok předstoupil před palubní interkom. Důkladně zkontroloval svůj outfit, natočil se tělem tak, aby nebylo vidět jeho obrovské břicho, a zmáčkl tlačítko vysílání.
„Přátelé, cestovali jsme dlouho a daleko. Naše cesta však právě dospěla do cíle.“
Znovu ověřil, zda v záběru kamer vypadá dobře, a pokračoval:
„Planeta Zet, kterou jsme si vybrali za nový domov, je na dosah. Chaloupka rotuje po oběžné dráze a sondy ukazují, že námi vyslaná podčasová střela splnila své poslání. Hladina dusíku v atmosféře je na úrovni 78 %, kyslík 21 %. Můžeme bezpečně přistát a začít s kolonizací.“
Opět se ujistil pohledem na kontrolní monitor, že jeho zevnějšek nevykazuje žádný, byť sebemenší nedostatek.
„Prosím následujte mne na zasedací palubu, kde proběhne závěrečné VP před přistáním.“
Kapitán Wok ukončil vysílání a přešel k boxům s vínem.
„Konečně,“ pomyslel si. „Future sekt od Petra Korába.“
Prohlížel láhev a vzpomínal na svého přítele.
„Vinohradník asi nemá ani tušení, že vínem, které jsme spolu dělali, pokřtíme novou planetu. Nový život, nový začátek.“
Ještě jednou zhodnotil svůj osobní půvab v odrazu prosklených dveří vínoboxu, přešel k lednici, sáhl po kusu špeku a sýra, uchopil skleničku oliv a opustil velitelské stanoviště.
* * *
Básník, herec, režisér a scénárista Tomy Pinda zmateně pobíhal po své kajutě, které z poetických úmyslů přezdíval pokoj T. Jako vždy ho kapitánovo hlášení zastihlo neočekávaně a zcela nepřipraveného. Bylo mu jasné, že na tomto závěrečném VP nesmí chybět a že tentokrát nikoho nebudou zajímat jeho důmyslně vypointované omluvy z předešlých mítinků. Sám ostatně cítil vzrušené očekávání nadcházejících událostí. Planeta Zet je dole pod nimi. Když byl vybrán (coby největší umělec své doby) pro úkol stvořit nový svět, dlouho váhal. Nechtělo se mu opustit bezpečí svého sídla.
Nemusel vystrčit paty z ateliéru, všichni chodili za ním. To mu vždy vyhovovalo, poněvadž netoužil nikam cestovat.
Jenomže to bylo samé:
„Kdo jiný než vy, mistře?“
Nebo:
„Bez vás je tato cesta zbytečná.“
Přemlouvali ho tak dlouho, až nakonec neochotně svolil.
Během letu klidně odpočíval ve svém pokoji a jakékoli vyrušení pozvánkou na VP dokázal pokaždé odmítnout poukazem na fakt, že musí pracovat na svém poslání.
„Přemýšlím, jak v novém světě zbudovat silné kořeny kvalitní kultury,“ odůvodňoval svou nepřítomnost, zatímco ležel u monitoru hltaje bezduché seriály.
Nyní se však přiblížil den D a on bude muset obhájit svůj talent.
„Ano, na zemi jsem byl hvězda. Ale co zde?“ meditoval probíraje se vinotékou. „Na této planetě bude trvat několik generací, než se urodí nové publikum. No nic, vezmu tady ten nabublanej ryzlink, přece jen je to slavnostní příležitost.“
Zbytky pochutin z předešlého večera, který strávil v důvěrné blízkosti lahve tempranilla, smetl do upatlané dózy: kousek sýra marzu, který už znuděně obcházel okraj talíře, a misku zelených oliv s peckou.
Nikdy nepochopil, jak může někdo olivy vypeckovávat.
To nejlepší je přece kolem pecky.
Obřadně sňal dlouhatánskou šálu z němého sluhy, nedbale si ji obhodil kolem šíje, zastavil se na prahu dveří, zvedl pravou nohu k prvnímu kroku a nahlas zadeklamoval:
„Je to zcela běžný krok pro Tomyho Pindu, ale velký krok pro planetu Zet.“
Sestupuje se schodů přišlápl si šálu, div sebou netřískl na zem a nerozbil láhev.
* * *
Zip chystal hodovní tabuli pro závěrečné VP. Mnohokrát se na tuto událost připravoval, vybíraje s ostatními členy expedice ty nejlahodnější recepty ze selebejka, které poté neustále vylepšoval. Teď se těšil, jak si všichni zaplní žaludky těmi nejvybranějšími pochoutkami. Odmala se toužil stát slavným kuchařem. A když obdržel nabídku zúčastnit se kolonizační mise, ani vteřinu neváhal. Rutinní vaření v Restauraci Na zahrádce ho sice naplňovalo, nicméně nad smažením řízků vždycky přemítal, že má přece jenom na víc.
Teď se mu otevřela možnost učit celý svět. Jak je důležité zpěnit cibulku, jak zadělat těsto, jak nejlépe upéci selebejka.
„Je toho tolik, co musím předat budoucím generacím.“
Doleštil poslední skleničku, položil ji na dokonale prostřený stůl a odešel pro víno.
* * *
Profesor V seděl v laboratoři a prověřoval finální výpočty. Převáděl rovnice ze strany na stranu a vše diktoval do záznamníku.
„Je jisté, že X se rovná Y, tudíž A plus B bude rovno nula plus jedna na mínus pátou z g+.“
„Hrůza! Jak jsme mohli takhle důležitou věc přehlédnout?“ povzdechl si, vstal ze židle, oblékl bílý plášť, sáhl do hibernátoru, kde skladoval sazenice, a vyňal flašku označenou velkým CH.
* * *
„Plump,“ konstatovala zátka opouštějící hrdlo láhve.
„Takže přátelé,“ zahájil kapitán Wok svůj projev k osazenstvu létající chaloupky. „Měli jsme první večírek, pak uvítací, seznamovací, večírek třetího dne, potom velký večírek, rozlučkový, předposlední... a teď nás čeká večírek závěrečný, poslední. Naše cesta je u konce. Právě obíháme planetu Zet, kterou naši vědci vyhodnotili jako nejvhodnější k prvnímu pokusu o kolonizaci vesmíru člověkem.“
Uchopil sklenku a v záři monitorů prohlížel, zda je dokonale vyleštěna.
„Naším úkolem zde,“ odmlčel se zkoušeje potlačit chuťové buňky žádající další přísun vína. V duchu spekuloval, jak asi bude chutnat Petrův Future sekt, pročež se nedokázal soustředit na proslov.
Přesto pokračoval:
„... je založit nový život. Novou generaci lidstva nepodléhající byrokratickému chaosu Unie, jako je tomu na naší rodné planetě. Pokolení lidí, kteří se budou věnovat pěstování vinné révy, chovu selebejků, poctivé práci a vychutnávání výdobytků z této práce vzešlých.“
Položil prázdnou číši na stůl.
„Prosím pana profesora, aby konečně nalil. A osvětlil všem, co nás na planetě Zet čeká.“
Profesor V už dlouhou chvíli neposlouchal. V myšlenkách se vracel ke svým výpočtům. Nedokázal pochopit, jak mohli spáchat tak hloupou chybu.
Zřejmě se touto otázkou nikdo nezabýval. Vždyť i on byl soustředěný hlavně sám na sebe: aby pečlivě zabalil všechny sazenice nejlepších odrůd světa a nezapomněl nic z důležitých věcí pro výsadbu vinohradů. Bylo toho hodně, co měl před cestou na práci. Nejvíc času však strávil kompletací cestovního kartonu. Chtěl se před svými spolucestovateli vytáhnout. Dobře totiž věděl, jak vytříbený vkus a mlsné jazýčky mají.
Teď před ním stála poslední láhev Chablis, na niž vsadil svou čest. Když jim bude chutnat, jistě snáze přijmou návrh, který se chystal přednést.
„Přátelé, kolegové,“ povstal profesor V třímaje své milované CH. „Toto chardonnay jsem si schoval pro poslední večer naší cesty. Ano, jsme u cíle.“
„Plump,“ konstatovala zátka opouštějící hrdlo láhve.
„Víno dozrávalo ve vinařství Domaine Fourrey v severozápadní části Burgundska,“ navázal učenec, „na trati uváděné jako Coté de Lechet. Jedná se o chladnější a deštivější ročník 2014, který v kombinaci se specifickým terroir dotyčné lokality poskytuje vínu ojediněle pikantní aciditu.“
Zakroužil pohárkem kochaje se pablesky nazlátlého moku proti světlu.
Ještě jednou zakvrdlal a dlouze přičichl.
„Nádherná vůně. Jako bych tam byl. Rozkvetlá letní louka na křídovém podloží, v dálce dozrávají hrušky. Úžasné víno. Ano, jsme u cíle. Prosím, pozvedněme číše a připijme na zdárný průběh cesty.“
Sklenice cinkaly jako zvonkohra na pražské Loretě. Všichni si vzájemně blahopřáli nešetříce superlativními pochvalami.
Profesor počkal, až se všichni zklidní, načež pokračoval:
„Náš úkol ovšem teprve začíná. K této planetě jsme vysláni proto, abychom zde vysadili špičkové odrůdy vinné révy a zplodili budoucí pokolení lidstva, které by vinohrady obdělávalo. Podčasová střela vyslaná před naším startem splnila svůj účel. Planeta Zet prošla metamorfózou. Vznikly hory, moře, pouště, úrodné pastviny a svahy ideální pro vysazování vinic. Atmosféra je pro nás dýchatelná. Původní obří živočichové vyhynuli a přeživší druhy nebudou silnější nebo inteligentnější než my.“
Do místnosti vstoupil Zip s obrovským tácem nakrájeného masa.
„Dá si někdo roastbeef ze selebejka? Právě jsem ho upekl, nechal vychladnout a nakrájel. Je doslova excelentní.“
Položil svou lahůdku na stůl, usedl, drapnul sklenici a bez okolků vyprázdnil její obsah.
„Dobré,“ pomlaskl si přistrkávaje prázdný pohárek k profesorovi. „Prosím ještě. A klidně pokračujte, všecko jsem slyšel přes interkom. A jsem rád, že naše mise vypadá dobře.“
Profesor rozlil zbytek Chablis mezi osazenstvo, opět si přivoněl k rozkvetlé křídové louce s hruškami v pozadí a pokračoval:
„Bohužel máme jeden problém.“
Rozhlédl se po ostatních, jak budou na jeho slova reagovat.
Kapitán Wok šíboval na talíř solidní hromádku roastbeefu. Tommy Pinda pološeptem a se zavřenýma očima recitoval jednu ze svých oslavných ód. Dělal to pokaždé, kdy mu do úst nateklo znamenité víno. Ostatní též věnovali pozornost plátkům selebejka a skvostnému pitivu.
Profesor pochopil, že je marné cokoli vysvětlovat.
„Zkrátka, nemůžeme sestoupit na planetu a založit novou generaci lidstva.“
„Jak, profesore?“ užasl inženýr Kotr, který ho až do této chvíle jako jediný sledoval.
„Respektive: sestoupit můžeme, ale nové pokolení lidstva nezaložíme.“
„A proč?“ zeptal se kapitán Wok plnými ústy, do nichž nepřetržitě posílal nové příděly masa.
„No ukázalo se, že jsme při odletu z naší rodné planety jaksi pozapomněli na jednu nenahraditelnou věc, bez níž se naše mise neobejde.“
„Není možná! Osobně jsme tady s panem inženýrem všechno kontrolovali a rozhodně nic nezapomněli! Vše, co bylo na seznamu, jsme naložili, že jo, Kotr.“
„Olivy, sýry, víno, pivo, sazenice révy a selebejků,“ přitakával inženýr Kotr. „Ještě několikrát jsme to ověřili.“
„Ano, to je pravda. Z důležitých věcí nám nic nechybí,“ přikývl profesor a dopil obsah sklenky.
Na patře se mu opět rozvinula chuť Chablis.
Moc dobré víno, pomyslel si. Škoda, že to byla poslední láhev. Potrvá delší čas, než se podaří vypěstovat a vyrobit něco podobného. Díky moderním senzorům dokážeme vytipovat naprosto shodnou lokalitu, co se podnebí a složení půdy týče. Banka sazenic nedošla během cesty k úhoně, všechno vypadá zdravě a nepoškozeně. Ovšem kvůli okolnostem, s nimiž teď musí seznámit posádku, se celá věc s osídlováním planety poněkud zdrží.
Nebyl si jist, zda kolegové jeho návrh přijmou.
Jenomže... ono se jedná o jediné možné východisko. Takže na něj musí přistoupit.
„Pánové,“ zvýšil hlas, aby zjednal klid.
Mezitím totiž i ostatní docucali své pohárky a spustili diskusi, jaké další víno otevřít.
„Situace je vážná,“ pokračoval, když se mítink utišil. „Navrhuji načít ryzlink.“
Tomy Pinda sáhl po vývrtce.
„Plump,“ konstatovala zátka opouštějící hrdlo láhve.
„Sakra.“
Za špuntem se vydalo i víno. Pinda si zpětně uvědomil, že jeho zakopnutí na schodech ryzlink pořádně rozvrkočelo.
A teď se perlivý nápoj neohroženě řítil na stůl.
„Zatracený sparkling,“ klel zkoušeje zachytit co nejvíce moku do své číšky. „Jak jsem škobrtnul, tak se to nabublalo,“ fňukal omluvně. „No nic, nalijte si sami. Já se musím osušit.“
Podal flašku vedle sedícímu Kotrovi, který mu na oplátku nabídl ubrousek.
„Takže,“ zaburácel profesor rozlévaje kumpánům zbytek ryzlinku. „Přátelé, situace je vážná. Náš problém v osídlení planety Zet...,“ odmlčel se, aby pohledem ověřil, zda ho poslouchají.
Nezbylo mu než zklamaně sledovat, jak expediční tým strká nosy do sklenic nebo si prohlíží perlení nápoje.
Bublinky stoupaly nazlátlou, křišťálově čistou tekutinou, tvoříce spanilé drobounké řetízky. Dokonce i profesor se nechal unést rozverným tanečkem jemného oxidu uhličitého.
Znovu přivoněl k vínu, zhluboka nasál buket a pronesl:
„Zkrátka, zapomněli jsme s sebou vzít ženy.“
pro Literární servis drobounce upravil Jiří Raichl
Pár slov o autorovi:
David Bochníček (1975) je režisér a scénárista krátkých filmů, divadelní a televizní osvětlovač, milovník a výrobce vína, nadšený hudebník, útočník v malé kopané... a v neposlední řadě spisovatel vybavený svéráznou invencí. Jeho dosud nejvýraznějším literárním počinem je Nejlepší sezóna (2019), kniha originálních humoristicko-filosoficko-naučně-nevímco fejetonů mapujících desetiletí našeho fotbalu i života jako takového.