Alžběta Bublanová: POZŮSTALÍ (recenze)

Alžběta Bublanová: Pozůstalí

ISBN: 978-80-249-4843-0

vazba: pevná / vázaná, 208 stran

IKAR 2022

Hned na úvod dlužno dodat, že asi nepatřím mezi cílovku této knihy, což mi umožnilo maximálně objektivně zhodnotit kvalitu autorčiny práce. A jedním dechem musím říci, že je na místě smeknout klobouček. Poměrně nedávno jsem měl totiž možnost recenzovat jeden z jejích předchozích titulů, román Barák. A musím uznat, že z hlediska literární úrovně tu vidím jasný posun směrem vzhůru a vpřed.

Pozůstalí jsou příběhem o smrti, resp. o tom, jak se s odchodem člověka vyrovnává jeho okolí, zejm. nejbližší příbuzní. V tomto konkrétním případě je situace o to tíživější, že se Pavel rozhodl ukončit svůj život sám, přičemž po sobě zanechal mladou vdovu Jitku s osmiletým synem, který se začíná matce vzdalovat. Šokující zprávu, že příčinou Pavlova úmrtí byla sebevražda, se navíc pozůstalí dovídají až se zpožděním několika dní...

Zatímco se Jitka snaží přenést přes toto trauma a najít způsob, jak jít dál, tchýně a především švagrová Alice se hluboce zacyklí v poněkud neefektivní snaze pochopit, proč to Pavel udělal (a hlavně, kdo za to může) - v absurdní naději, že se tím s celou tou hrůzou lépe vyrovnají. Zatímco dominantní tchýně začne obviňovat Jitku, že způsobila smrt jejího syna (nebo jí přinejmenším nezabránila), afektovaná Alice sice na svou švagrovou útočí taky, ovšem zároveň hledá vinu u sebe a tím jenom zabředá do neřešitelné spirály trýzně. Aby toho nebylo málo, jednoho dne zazvoní u Jitčiných dveří Pavlův kolega z práce, který naznačí jakési záhadné psychické problémy (běsy) zemřelého, o nichž překvapená vdova neměla ani tušení. Krátce na to Jitka potká atraktivního mladíka, s nímž si prakticky okamžitě začne románek – snad aby jí to pomohlo nastartovat novou cestu. Kulisy pro dramatické rozuzlení jsou příhodně vyprojektovány. Víc ale samozřejmě neprozradím, abych čtenáře nepřipravil o zážitek.

Alžběta Bublanová vypráví příběh svým charakteristickým stylem detailní, až mikroskopicky niterné analýzy všech aspektů děje, a to i těch zdánlivě banálních a nedůležitých. Právě koláž těchto „trivialit“ totiž vytváří symptomatické předivo, jež se stává jakýmsi nenápadným a často i neviděným hybatelem zápletky. Na rozdíl od Baráku, kde mi tento modus operandi místy poněkud drhnul, tady do sebe vše logicky zapadá, vše na sebe hezky navazuje a kniha je tak podstatně čtivější. Pestrá, zajímavá operace s češtinou (včetně úsporných a originálně prezentovaných formulací klíčových myšlenek) tuto atmosféru jenom podtrhuje.

Pozůstalí mají ambici poskytnout hodnotný literární zážitek zejm. čtenářkám preferujícím příběhy, do nichž se mohou důkladně začíst a díky precizní prokresbě postav „vstoupit“ do hlavní hrdinky, příp. do jiné figury, která je jim blízká. Čtenářka se tak stává součástí děje, nicméně zásluhou obdivuhodně dobře nastaveného nadhledu ji autorka nenechá se v něm utopit.

Sečteno, podtrženo: Pozůstalé hodnotím jako znamenitou práci vysoko nad průměrem toho, co jsem za poslední dobu ze současné české prózy přečetl.

Děkuji autorce za laskavé zaslání recenzního výtisku.

Jiří Raichl

Knihu zakoupíte zde a ve všech dobrých e-shopech a knihkupectvích.

Angel Derring: AKORD ŽIVOTA (recenze)

Akord života -

Angel Derring -

ISBN: 978-80-7612-389-2 -

Vydala Nová Forma v roce 2021

Nevšední debut mladého prozaika… Nebo spíš muzikanta? Asi obojí.

Typickou vlastností mládí je chuť a odvaha experimentovat. Vymýšlet invenční způsoby, jak zaujmout, provokovat, šokovat své okolí.

Ano, kniha Angela Derringa Akord života bez nadsázky snese nálepku „experimentální“. Ale víte co? Nálepky jsou k ničemu. Což je možná součást poselství zakódovaného mezi řádky.

Hlavním hrdinou a vypravěčem je mladík jménem Angel Gorry, který jako by z oka vypadl autorovi. Stejný věk, stejná vizáž, stejná duše rockerská. Občan fiktivního města Yorn. Opravdu fiktivního? Popátral jsem na netu a zjistil, že Yorn skutečně existuje, byť pouze ve světě – literární fikce. Máte pocit, že se začínáme cyklit? V tom případě vítejte na palubě… Na palubě lodi plující šalebným oceánem, kde je všechno trochu jinak, než se na první pohled zdá.

V expozici se dozvídáme, že Angel Gorry byl vyhozen z kapely, skončil s muzikou, našel si práci v baru a z nedostatku peněz musel prodat kytaru do zastavárny. Shodou náhod, co vlastně nikdy náhodami nejsou, se s ní brzy setkal znovu. Jenomže jeho milovaná gibsonka už byla majetkem atraktivní rockerky jménem Sarah… Situace přímo vybízející k rafinované zápletce.

Úvodní třetina má spád; ne že by byla přímo strhující, ale příběh se rozvíjí přiměřeným tempem a dějová linie se drží přísné logiky. Poté však uvízne na mělčině a stránku za stránkou pouze přihlížíme, jak se hlavní hrdina plácá odnikud nikam. Tato poušť je sice hojně prošpikována introspektivními komentáři, přesto jsem si v hlavě házel pomyslnou mincí, zda mám číst dál. Zhruba v polovině textu ovšem nastává zvrat (pravda, trochu předvídatelný) a vláček znovu najíždí na dobrou kolej…

Ve třech čtvrtinách přichází šok: drsné rozuzlení, v němž (náhle a bez jakéhokoli oslího můstku) přechází vyprávění z ich-formy do třetí osoby. A hned následuje „Slovo autora“, v němž nás Angel Derring informuje, že… ale ne, to už bych prozradil moc. A připravil eventuálního čtenáře o překvapení. Odtajním pouze tolik, že ono „Slovo autora“ zdaleka není závěrem příběhu. Ten nakonec dospěje do finále, v němž se celá fabule propojí s osobu autora a jeho vlastním osudem, což se dalo podle různých indicií tušit po celou dobu…

Co se týče „řemeslné kvality“, musím konstatovat, že je poněkud nevyrovnaná. Stylistika prozrazuje nesporný talent, který je však záhodno trpělivě cizelovat. Zajímavým prvkem je efektní střídání konvenčního jazyka s archaicky působící květnatou mluvou. Chvíli minimalismus, hned zas košatější formulace okořeněné neobvyklými výrazy nebo obraty. Občas na úkor srozumitelnosti. Obdobně se střídají pasáže téměř reportážního charakteru s hlubokým kotlíkem filosofických úvah a tíživých až nihilistických nálad.

Zaujala mě celá řada vskutku poetických obrazů, například: „Seděl jsem, dokud mi měsíc nesedl na rameno.“ Nebo: „Dům se skoro nezměnil, místnosti pořád zpívaly stejnou barvou.“ Podobných originalit najdeme v knize požehnaně. Sem tam však čtenáře zarazí nějaké to klišé typu: „Znali se krátce, ale zato plnými doušky pili z poháru lásky.“

Tím se dostávám k problému, o nějž zakopávám prakticky u každého produktu „zakázkových“ nakladatelství: nedůsledně provedené redakci a korektuře. Jistě, sem tam něco uteče i tomu nejlepšímu profíkovi, ovšem četnost chyb nesmí překročit únosnou mez. V případě Akordu života to sice není taková úroda jako u jiných titulů, co mi poslední dobou prošly rukama, ale i tak jsem nad tím musel lehce pozdvihnout obočí. Mám-li však být objektivní: toto není vizitkou autora, nýbrž toho, kdo mu knihu vydal.

Suma sumárum: určitě nadějný pokus nadějného spisovatele. Zajímavý nápad zpracovaný neotřelým způsobem s využitím bohaté a nevšední slovní zásoby. Už teď jsem zvědav, s čím přijde Angel Derring příště.

Jiří Raichl

Anotace:

Člověk žije, miluje a ztrácí. Společně ladíme akord života. Vadneme jako růže.
Jmenuji se Angel Gorry, jsem ex kytarista kapely Love Is to Hard. Přijdou dny, kdy člověk musí složit hlavu jinde anebo odejít. Uznat chyby. Život si stejně najde způsob, jak vás zavést zpátky. Dát vám vše a stejně tak rychle padnout. Pokud máte čas, provedu vás Yornem, mým novým domovem.

Krátká ukázka:

Byl jsem bláhový, když jsem si myslel, že vše odvane vítr jménem čas. Když zavane vítr změn, čas je tu jen pro gesta srdcí. Pro oheň, který vzplane po každém pohledu. Pokud nám v životě něco chybí. Pokud je v něm osoba, na které vám záleží. Pokud hovoří nejasně gesta, zkuste udělat pár kroků. Hovořte s osudem otevřeně. Nehrajte hry, ale zažehněte oheň. Třeba sepíšete větný arch jménem život. Třeba budete litovat, proklínat noc, která bude patřit slzám, ale v hloubi duše ucítíte lad. Budete mít jistotu, že čas těch pravých gest ještě nenadešel. Jsou to věty, které pochopíte po prvních láskách. Věty, které zaseje srdce s prvním polibkem. Slova, která zrají s věkem. Pochopíte je na okraji události, která vás oddělí. Láska je pevná jako ocel.

Raynor Winnová: BOUŘLIVÉ TICHO (recenze)

Bouřlivé ticho -

Raynor Winnová -

Původní název: ­The Wild Silence -

Překlad: Lucie Mikolajková

Obálka: Angela Hardingová

ISBN: 978-80-7670-053-6

Vydalo Nakladatelství KAZDA v dubnu 2022

Po vcelku pozitivní zkušenosti s knihou Raynor Winnové Pobřežní cesta jsem se těšil na volné pokračování: Bouřlivé ticho. Po jeho přečtení se ve mně perou ambivalentní pocity.

Pobřežní cesta (jednička) je originální cestopis. Skutečný příběh manželů středního věku, kteří se v naprosto kritické situaci vydávají (opatřeni pár librami a nikterak špičkovou turistickou výbavou) na předlouhý trek kolem dokola Británie. Mnoho zážitků, mnoho myšlenek, mnoho duchovních impulsů…

Bouřlivé ticho (dvojka) má ve srovnání s jedničkou zcela odlišnou atmosféru – alespoň já to tak vnímám. Rozvláčné pasáže (popisné, introspektivní i retrospektivní) útočí na mou schopnost udržet koncentraci a nutí mě přeskakovat. Domníval jsem se, že takto bude pojata pouze expozice, ale kdepak.

Přitom nosné téma rozhodně nechybí: v úvodní části postihne autorčinu matku cévní mozková příhoda takového rozsahu, že jí lékaři dávají (i vzhledem k vysokému věku) dva až tři dny života. No jo, ale uběhnou dva týdny a seniorka stále ne a ne odejít ze světa živých! Raynor se ubytuje v jejím nemocničním pokoji, aby jí byla v posledních okamžicích nablízku. A v knize z toho vytěží několik desítek stran, na nichž především bilancuje svůj vztah s matkou, ale i s manželem Mothem – jak se seznámili, proč ho její rodiče neměli rádi atd. To vše se prolíná v poněkud chaotickém mixu, který klade solidní nároky na čtenářovu schopnost orientace. A ve stejném duchu jedeme dál, až do konce.

Naprosto nepochybuju o tom, že tento vypravěčský styl doslova nadchne početnou skupinu milovnic literatury tohoto typu: takových těch tlustých svazků plných emocionálního pnutí a hlubokých, meditativních nálad, které čtenářku přirozeně navedou k empatickému poutu s autorkou. Já však zřejmě nejsem ta správná cílová skupina. Což ale není chyba ani moje, ani Raynor Winnové. Prostě jsme se minuli a mně nezbude nic jiného, než objektivně zhodnotit kvalitu jejího tvůrčího psaní.

A ta je nadmíru vysoká. Hodně nadprůměrná. Jak už je u Kazdy zvykem, nesmírně tomu pomáhá i znamenitý překlad (tleskám Lucii Mikolajkové), který je svébytným literárním dílem. Raynor Winnová je nesporně talentovaná, dokonce bych řekl extrémně talentovaná spisovatelka. Akorát zřejmě spisuje pro jiné lidi, než jsem já. Což tak nějak nevadí ani jednomu z nás. Zatímco na Pobřežní cestě jsme se celkem dokázali potkat, Bouřlivé ticho nás rozdělilo.

Ale zpět k objektivní rovině, protože tohle má být recenze a nikoli emocionální esej. Publikace má po všech stránkách špičkové profesionální provedení: působivá grafika, výtečný překlad (již zmíněný), precizní korektura. Zcela bez debat si najde svůj tržní segment, jehož charakteristiku jsem už ostatně výše načrtl.

Suma sumárum: já budu asi číst něco jiného – a dobře mi tak. Ale vy si Bouřlivé ticho určitě přečtěte – zejména jste-li hloubavá čtenářka, co se ráda zakousne do pořádně macatého svazku poskytujícího opulentní prostor ke vcítění do vypravěčky a hlavní hrdinky v jedné osobě.

Jiří Raichl

Ted Gioia: HUDBA - podvratné dějiny (recenze)

HUDBA: podvratné dějiny -

autor: Ted Gioia - 

překlad: Marek Sečkář - 

ISBN: 978-80-275-0588-3

Vydal HOST (2021)

Světové dějiny možná píšou vítězové. Muziku (a historii jejího vývoje) však mají na svědomí odpadlíci, rebelové, podivíni, outsideři, podvraťáci...

Tak nějak by se dala shrnout (a v podobném duchu je ostatně shrnuta i na obálce) základní myšlenka pozoruhodné publikace HUDBA: podvratné dějiny, jejímž autorem je americký hudební historik a jazzový muzikant Ted Gioia (1957). Narodil se sice v Kalifornii, ovšem jeho jméno nezapře evidentní italské kořeny. A Itálie, co si budeme povídat... to je země hudbě zaslíbená.

Nutno říct, že Gioia sepsal cosi jako apokryfickou Bibli nesvatou světové muziky. Vzal to pěkně od stvoření tónu až po současnost. Na základě výsledků odborného bádání různých vědeckých disciplín prezentuje hudbu coby fenomén provázející lidstvo od prvních šamanských rituálů ještě dávno před posledním glaciálem. Vcelku srozumitelně formuluje, to, co všichni více či méně podvědomě cítíme: že hudba má neskutečnou duchovní moc a vliv na vývoj společnosti.

Úplně na začátku ji autor označuje jako sílu kreativní destrukce. A pak už to frčí: muzika je klíčovou substancí magie, posléze přetavena vyspělou antickou civilizací v nezbytné doprovodné médium nejstarších eposů i úsvitu lyriky (slovo lyrika je odvozeno od slovního základu „lyra“, což je, jak víme, starověký strunný nástroj). Vzápětí se však hudba dostává do rukou přísného myslitele Pythagora, který její živelnou, nespoutanou energii okleštil rigidní logikou. A vytvořil systém matematické práce se zvukem determinující hudební vývoj pro příští dvě a půl tisíciletí. Železobetonový kadlub algoritmizace zvukové skladby roztřískala až generace odrbaných přistěhovalců z Afriky, kteří si do „nového světa“ přivezli inspirativní dědictví neovlivněné nikdy nepoznaným Pythagorem: etnickou muziku s šamanskými kořeny chňapajícími až do oněch předglaciálních časů. Ano, tito nebojácní hoši utrhli ze stromu poznání nádherně kyselé jablko, jež dneska známe pod názvy jazz a blues. Outsideři, rebelové, podvraťáci... Nebýt jich, nemáme moderní muziku.

Jenomže ta dvě a půl tisíciletí mezitím, to není žádná černá bedýnka, žádný nehybný megalit! Po celý tento oceán času procházela hudba vývojem, který se postupně zrychloval v exponenciální křivce přesně tak, jak se zrychloval společenský pohyb jako takový. Šlo to ruku v ruce, ovlivňovalo se to navzájem: hudba společnost a společnost hudbu. A zase: vesměs to byli samí outsideři, bastardi, rebelové... Jistě, když to zúžíme na vývoj křesťanské hudby, tak u jejích prvních reforem stáli světci jako Ambrož nebo papež Řehoř Veliký, ale s příchodem renesance naběhli všichni ti čtveráci jako Dufay, Josquin a další... A po nich plejáda barokních titánů (Vivaldi, Händel, Pergolesi, Albinoni... a samozřejmě Bach, Zelenka...). A přes námezdní stloukače oper (Hasse, Mysliveček atd.) už jsme u Mozarta, onoho enfant terrible vídeňského kulturního života, který zcela zásadně pomohl vystrčit rakouskou metropoli na výsluní hudebního světa a utnout několik století neotřesitelné italské dominance. A tak dále, a tak dále...

U každého slohového přechodu (nebo i mezipřechodu) vždycky stáli tihle otrhanci, jež... (a zde si dovolím citovat anotaci) musela společnost nejdříve potlačit a teprve poté jejich inovace zpracovala do krotkého hudebního kánonu. Vyprávět dějiny hudby tedy pro Gioiu znamená vyprávět příběhy odpadlíků a podivínů, kteří hledali nové způsoby, jak, kde a pro koho vyluzovat zvuky.

Gioia je vědec, ale taky umělec. Díky této vzácné synergii se v jeho vypravěčském stylu optimálně snoubí nezbytná porce odborné látky s obdivuhodně svěžím, čtivým stylem. Na Gioiovu knihu tedy sedí nálepka populárně naučná publikace jako ulitá. Určitě potěší každého milovníka muziky, který se touží dozvědět víc o její historii. A seznámit se s celou řadou otrhanců, podvraťáků, outsiderů... jo aha, to už tady bylo...

Jiří Raichl

Jitka Fialová, Martin Vídenský... další nášup současné poezie (recenze)

Jitka Fialová. Martin Vídenský.

Dva současní autoři. Každý úplně jiný.

Oba už mají za sebou několik knižních publikací svých básní. A brzy jim přibude další: účast ve sborníku soudobé poezie s lakonickým titulem „7x7“.

Dáma má přednost. Takže jako první si přiblížíme dílo Jitky Fialové.

Nejprve několik vět o autorce. Žije ve Velkém Meziříčí, pracuje jako speciální pedagog - logoped. Její tvorba si našla cestu do celé řady sborníků a literárních periodik. Rovněž byla několik let členkou redakce poezie na literárním webu Písmák. Netají se tím, že má ráda haiku; i proto byla její tvorba v této poetické formě vybrána i do sborníku haiku českých a slovenských autorů „Šálek dál hřeje dlaně“ (DharmaGaia, 2020).

Knížka (nebo spíš sešitek) „V rámu krajina“ je nekomerční tisk vydaný u příležitosti soutěže Trapsavec 2020. Obsahuje básně formálně i obsahově poněkud odlišné od sbírky „Pentimenti“ (KLIKA, 2021), kterou mám k dispozici v elektronické podobě. A také od toho, čím se Jitka chystá obohatit sborník „7x7“.

„V rámu krajina“ obsahuje sdělnější a jaksi „učesanější“ tvář její poezie. Setkáme se tu prakticky výhradně s přírodní tématikou. Hodně se tu pracuje s přísně metricky vázaným veršem, který je v „Pentimenti“ zhusta aplikován v neotřelejší formě, aby postihl intimní nálady protkané osobitou reflexí všeobjímající reality. Mezi rozsáhlejší básně jsou v „Pentimenti“ efektně rozházena mnohá haiku. Celkový dojem znamenitě umocňují působivé ilustrace Jany Mikyskové a velmi empatický a vycizelovaný doslov Romana Szpuka.

Dá se říct, že první jmenovaná publikace je určena šířeji definované čtenářské základně, zatímco ta druhá se profiluje jako vytříbená pokroutka pro zkušené a vnímavé básnické labužníky. Obě však ambiciózně prezentují autorčinu vskutku nevšední imaginaci.

myslím si tráva

vidím trávu

myslím si jabloň

vidím jablko

myslím si zahrada

nevidím nic

jen kousky zeleně prorostlé silnicí   (V rámu krajina)

zbytečné zjišťovat zda ticho tichne

když zrovna listuje v krajině noci

aby si vyčetlo příběh co z knih ne

ten co chceš sebevíc

já mermomocí   (Pentimenti)

Martin Vídenský se pyšní zaměstnáním, které je pro básníka typické asi tak, jako jsou strmé horské štíty typické pro holandskou krajinu. Pracuje totiž jako vlakvedoucí Českých drah. Je to svým způsobem krásné povolání: Martin je stále na cestách, může pozorovat svět ubíhající za okny...

A propisovat své dojmy do básní. Ano, i takové verše najdeme ve sbírce „Vykročení ze stínu“ (FLÉTNA, 2021). Ale najdeme tam mnohem víc. Nádherně graficky zpracovaný opus (potlesk Petru Pulcovi za skvělé fotografie!) je pestrý a mnohotvarý, jak jen poezie může být. Vázaný verš se dělí o papír s veršem volným, kouzelný reynkovský minimalismus je ihned nahrazen velkoryse rozprostřenou slovní plochou. Stejně rozmanitá je tématika. Suše strohé reflexe naší šílené současnosti se střídají s niternou lyrikou, humorným epigramem či prostou, leč upřímnou a pokornou modlitbou. Básník má být člověkem více tváří, je to tak správně.

Martin je zkušený „matador“, dá-li se to tak říct. Díky tomu dospěl k svéráznému rukopisu: se stylistikou i strofickou konstrukcí pracuje zcela po svém. Připomněl mi Rudolfa Hrušínského v roli malíře Hubáčka: „...nejsem nikde organizován, a tak si můžu malovat, co chci“ (zřejmě jsem to neocitoval přesně, ale pamětníci si tu scénu jistě vybaví). Co je nejdůležitější: poezie Martina Vídenského působí naprosto přirozeně, naprosto konkrétně, naprosto pravdivě. Čtenář mu věří každé slovo. Autor na nás nic nehraje, obnažuje své ledví bez jakékoli snahy o vyumělkovanou image. Bylo by to zbytečné, nebylo by to o něm...

Slunce se chystá

zavřít okenice

dalšího dne

a v peřinách

z hasnoucích červánků

pomalu sklání se

ke spánku.

Sečteno, podtrženo: Jitka Fialová a Martin Vídenský jsou každý z naprosto jiného těsta. Ale jak už to tak bývá, člověku chutná pizza, knedlíky, vánoční cukroví i kupříkladu palačinky. Pokaždé jiné těsto. A spousta chutí obohacujících život.

Tak jako dobrá, ryzí poezie.

Už teď se těším, čím Jitka s Martinem vyšperkují sborník „7x7“.

Jiří Raichl

Děkuji oběma autorům za laskavé a milé obdarování jejich tvorbou.

Jiří Raichl: POMALÁ VODA (recenze)

POMALÁ VODA - 

autor: Jiří Raichl - 

obálka: Kateřina Vostrá - 

ISBN: 978-80-88318-22-4

vydala TOFANA v říjnu 2021

Pomalá voda od Jiřího Raichla vás strhne jako divoká řeka...

Tváří se zpočátku jako román pro ženy z dvacátých let minulého století. Nicméně jakmile skočíte do Pomalé vody, zjistíte, že pomalá vůbec není, že jde o zdařilou, vtipnou a ironickou novelu.

Pozoruhodná je hlavní postava svérázné Kláry, která si umí dělat legraci sama ze sebe a díky které víme, že romantická lovestory to úplně nebude. Autor Jiří Raichl si docela pohrál se žánrem, který pojal dost netradičně. Příběh datovaný před sto lety s ženskou hlavní hrdinkou s nádechem detektivního příběhu by mohl čtenáře navést na to, že o ženský román s detektivní zápletkou nakonec přece jen půjde. Ovšem Pomalá voda splňuje i aspekty thrilleru, propojené zápletky s rodinným tragickým tajemstvím slibují plynulé čtení. A knihu můžeme nazvat i rozpustilou satirou.

Ale necháme žánr stranou, protože hra se čtenáři pokračuje i bez něj, a to ve formě vyprávění, kdy nás autor pouští do hlavy vypravěčky opravdu bezostyšně, laškovně a zcela otevřeně.

Netradičně je pojat i děj, kde o zápletky není nouze, o zápletky, které se musí brát s rezervou. Vše se odvíjí od mladé dědičky továrny Kláry, které se do cesty připlete nejdříve ambiciózní ředitel Tadeáš, později roztomilý detektiv Tolar a rodinný sluha Adam, aby je posléze jednoho po druhém obviňovala ze závažného zločinu.

Zajímavý je především způsob psaní tzv. lehkou rukou, kdy se ocitáme přímo v hlavě hlavní hrdinky, která glosuje svět okolo sebe, a hlavně svůj život.

Ještě nutno zmínit grafické zpracování, kdy vizuální stránka vypadá nejen čtivě, ale má i své opodstatnění. Autor si pohrává s kurzívou, krátkými větami na jeden řádek i s různými básněmi a říkankami. Pomalá voda tak není vůbec pomalá, ale je to pěkný fičák.

Ukázka:

Ve finále mě pan detektiv obdařil navštívenkou.

Prý ať mu zavolám, kdyby mě cokoli napadlo.

(Napadlo mě leccos. Pohříchu to nesouviselo s úředním vyšetřováním).

Co se to děje s mým životem?

Alžběta Bublanová

autorka je absolventkou Literární akademie Josefa Škvoreckého, spisovatelka a lektorka kreativního psaní

Malá velká dávka malé velké poezie (recenze)

Kdo někdy zkoušel sepsat dojmy z četby poezie, určitě ví, jak ošidné to bývá. Všechna formální měřítka, jejichž pomocí lze hodnotit prózu, se v případě básní poněkud relativizují... Všechny ty poučky o syntaxi a sémantice textu, o stylistické obratnosti, jazykové vytříbenosti, vypravěčském rukopisu…

To vše vyznívá jaksi hluše, zkusíme-li to mechanicky aplikovat na tak subtilní a nepolapitelnou literární formu, jako je báseň…

Na podzim právě končícího roku se mi dostaly do ruky dvě knížky poezie současných autorů, kteří jsou naprosto rozdílní, avšak přesto mají i něco společného: Radka Vohlídky a Luboše Sluky. Oba pocházejí z Východních Čech, kde mám i já své spletité kořeny. Každý z nich mluví naprosto jiným, zcela originálním básnickým jazykem, ovšem spojnicí mezi nimi je kouzelná verbální úspornost. Musím se přiznat, že minimalismus v poezii mi připadá neodolatelně působivý. Ostatně můj autor nejmilovanější, Bohuslav Reynek, je v tomto ohledu mistrem nad mistry. A tím se dostávám k dalšímu pojivu Vohlídky se Slukou (a Reynkem), a to je silný spirituální náboj jejich díla.

Dobrá, pojďme se na obě knížky podívat blíže. Začnu mladším z obou „pěvců“, Radkem Vohlídkou. Publikace příhodně nazvaná „CESTA K SOBĚ“ zaujme už svou půvabnou vizuální podobou (na svědomí ji má výtvarnice Iva de Cleve). Většina básní je ve vázaném verši, s nímž si autor pohrává dle potřeby a nálady (A-B-A-B nebo pro změnu A-B-C-D A-B-E-D a jindy zase úplně jiný vzorec…). Dvojverší, tříverší, čtyřverší… pořád se to střídá, ovšem společným znakem je stručnost: šestnáct krátkých veršů na jednu báseň je maximum. Tématika je stejně rozličná jako formální hrátky. Přírodní lyriku střídá lyrika milostná, aby nás poeta vzápětí ponořil do nevšední filosofické hloubky následované čtveráckým humorem, který zaznívá mezi řádky opravdu často. A velice vkusně, nutno říci. Nezřídka se potkáme i s vroucí veršovanou modlitbou. Atmosféra je tedy pestrá, rozmanitá, což rozhodně nepůsobí rušivě.

Požehnání

Hladím prstem okraje listu

Sbírám kapky noční rosy

Pojď blíž podzime, ke mně přistup

O tvé požehnání prosím

Druhá knížka s mnohoznačným názvem „ZŮSTANU U VÁS“ je už sedmou sbírkou poezie z pera hudebního skladatele Luboše Sluky. Na rozdíl od Vyhlídkovy formální pestrosti máme co dělat s jednotným kabátem, kterým je Slukovo milované haiku: staré japonské umění sedmnácti slabik, do nichž se vejde vše, co básník touží sdělit. Taková báseň autorovými slovy pouze začíná, aby následně pokračovala ve čtenářově hlavě, duši a srdci. Luboš Sluka však používá tuto kouzelnou šablonu po svém a zpravidla hodně šibalsky. Takže haiku se v jeho podání stává jakýmsi vypráskaným epigramem střílejícím humorné šípy do mnoha oblastí našeho života. Politiku nevyjímaje:

Voli-li nejsme

sami, když jsme ty voly

sami volili?

Většina básní však má poněkud niternější tématiku, když autor vtipně glosuje buď sám sebe, nebo „jakéhosi kohosi“, kdo má zřejmě reálný předobraz, ale to my nevíme, to ví jenom sám pan Sluka. 

Anebo jsou to „jenom“ takové vtipné postřehy k zamyšlení:

Peníze mají

cenu hlavně pro ty, co

nemají cenu.

Skromnost japonské mentality dokázal Luboš Sluka ve svých haiku požehnat typicky českým smyslem pro nadsázku občas kořeněným suchým anglickým humorem. To vše vyšperkováno bravurní prací s češtinou.

Co napsat závěrem? Obě knížky se mi staly milým dárkem a velmi si vážím toho, že mohu znát oba autory osobně. Věřím, že nás obdaří ještě mnohými pěknými verši…

Jiří Raichl

Stephan Orth: COUCHSURFING V SAÚDSKÉ ARÁBII (recenze)

COUCHSURFING V SAÚDSKÉ ARÁBII - 

autor: Stephan Orth  -

překlad: David Krásenský  -

ISBN (EAN): 978-80-7670-035-2

vyšlo v Nakladatelství KAZDA 11. 8. 2021

Co je skutečnost? A co je pouhá propaganda?

Stephan Orth, nezávislý novinář a bývalý redaktor Spiegel Online, navštěvuje země s problematickou pověstí a píše o nich bestsellery. Na kontě má už čtyři literární zářezy přeložené do češtiny: Couchsurfing v Číně, Iránu, Rusku a nejnověji v Saúdské Arábii. Všechny publikace vyšly v Nakladatelství KAZDA. Celkově však Stephan Orth „prosurfoval“ již více než třicet zemí světa a na oplátku sám přijímá poutníky obdobného ražení.

Co je vlastně couchsurfing? Předpokládám, že tento termín je obecně znám, přesto jenom pro jistotu pár slov: jedná se internetovou službu bezplatného ubytování formou sociální sítě. Už na první pohled to vypadá jako zajímavá možnost poznat cizí zemi v naprosto autentickém „balení“, s ničím nezkreslenou optikou.

Vnímavý cestovatel může tímto způsobem získat objektivní představu o skutečné realitě a srovnat ji s předsudky a schematickým škatulkováním, k němuž člověka často svádí zjednodušené a jednostranné informace z médií.

Stefan Orth nás zavádí do příbytků pestré směsice lidí žijících v zemi plné kuriózních rozporů. Výstižně o tom hovoří podtitul knihy: moje cesta zemí mezi středověkem a budoucností. Přísná konzervativní pravidla opřená o korán (hidžáb, šaría…), vládcové „středověkého střihu“… na druhou stranu megafestival pop music, který v autorovi vyvolal dojem svobody á la Woodstock, nebo tajný alkoholový večírek či bezstarostné soužití homosexuálů.

Co je skutečnost? A co je pouhá vnější fasáda?

Saúdská Arábie není destinací, kam by se hrnuly davy za povrchní zábavou; atraktivním lákadlem jsou spíš pompézní náboženské pouti představující spektakulární podívanou pro věřící i nevěřící. Přesto se do Saúdské Arábie již běžně vydávají turistická víza, což vypadalo ještě před nedávnem jako čirá utopie. V naději na příliv cestovatelů modernizuje korunní princ Muhammad bin Salmán pouštní království, jež se vždy tvářilo jako nedobytná pevnost. Jak se ale doopravdy mění životy lidí? Na tuhle otázku hledá Stephan Orth odpovědi a jde si pro ně až na dřeň žhavé současnosti: dva měsíce křižuje muslimským královstvím, aby nahlédl duši národa v beduínských stanech, luxusních vilách, na velbloudím trhu i v terénním autě...

Kniha je psána nesmírně čtivým stylem prozrazujícím rutinu zkušeného žurnalisty, který přesně ví, jak čtenáře zcela přirozeně vtáhnout do děje. Zajímavým zpestřením je „malá velbloudologie“ – krátké zajímavosti týkající se této zvířecí ikony orientu. Samozřejmostí je bohatá fotodokumentace.

Rovněž je nutno pochválit i perfektní překlad Davida Krásenského, který je samostatným literárním dílem.

Sečteno, podtrženo: originální cestopis Stephana Ortha je mnohem víc než reportáž o exotické zemi – je to sofistikovaná sociologická sonda pro zvídavé čtenáře, které zajímá, jak to skutečně chodí v oblastech světa, o nichž získáváme často zkreslené a zjednodušující informace.

Jiří Raichl

Děkuji NakladatelstvíKAZDA za recenzní výtisk.

Jiří Raichl: POMALÁ VODA (recenze)

POMALÁ VODA . 

autor: Jiří Raichl  • cover: Kateřina Vostrá
 
204 stran • ISBN  978-80-88318-22-4

vydala TOFANA v říjnu 2021

Chodíte mezi regály knihkupectví, přejíždíte prstem po hřbetech knih a jste naprosto pohrouženi do svých úvah: Kterou?! „Chci nějaký oddechový román, nebo raději něco napínavého, ale nemám rád/a krváky. Co třeba příběh lehce milostný…? Raději bych se občas trochu zasmál/a.“ A tak házíte do košíku dvě, tři a pak pět knih najednou, zase je vyndáváte a dál uvažujete?

Měla jsem to podobně a docela náhodou jsem natrefila na knihu, kde jsem našla všechno. Že to není možné? Ale ano, tím kouzelníkem, kterému se podařilo začarovat do jedné jediné knihy, a podotýkám útlé knihy, vše výše zmíněné je Jiří Raichl.

Román Pomalá voda je opravdu lahodným koktejlem oddechového románu, kde naleznete milostné zápletky, detektivní drama (nijak krvelačné, pouze jemné, korespondující s dvacátými lety minulého století, kdy se příběh odehrává) a to vše proložené vtipnými úvahami hlavní hrdinky Kláry, dědičky rodinné továrny.

Autor vypráví celý příběh ich formou, což je obdivuhodné právě vzhledem k faktu, že hlavní hrdinkou líčící svůj příběh je mladá dáma. Nepouští se sice do závratných hlubin ženské duše, ale zhostil se tohoto úkolu znamenitě. To jsme my ženy opravdu tak jednoduché a čitelné?

Ale to není jediné plus tohoto spisovatele. Oceňuji na něm hlavně originální a nezaměnitelný styl psaní (ať už jde o způsob vyjadřování, barvitost jazyka, vkládání myšlenek postavám apod.), protože málokterý spisovatel se může pyšnit tím, že po pár řádcích poznáte, kdo je napsal. A Jiřímu Raichlovi se to podařilo.  Kdo ví, třeba se naše děti jednou budou o „Raichlově“ způsobu psaní vyučovat v hodinách literatury.

Po přečtení prvních pár stránek Pomalé vody jsem si říkala: „Vážně, zase? Ona ho chce, on jí asi ne, ale nakonec to možná dají dohromady…“ Přiznávám, nechala jsem se nachytat!

Po téhle vyšlapané cestičce si nás totiž autor dovede za ručičku na rozcestí, kde si poprvé pomyslíme: „Aha, tak takhle to nebude. Detektivní zápletka, hmm…“ Jenže on jde ještě dál. A vy si to „Aha!“ mumláte znovu a znovu.

Pomalá voda je velice nápaditý příběh neskutečně odsýpající díky své dynamice: autor se nijak nezdržuje zdlouhavými popisy, nechává pracovat spíš naší fantazii a více péče věnuje ději samotnému a dialogům (mimochodem i toto můžeme zařadit do výčtu specifik „raichlova stylu“).

Autor to na čtenáře evidentně rád sype jako ze samopalu.

Proto vezměte román Pomalá voda do ruky a postavte se čelem ke zdi (nebo ne, raději se pohodlně posaďte do svého čtecího křesla) a nechte na sebe Jiřího Raichla zacílit – STOJÍ TO ZA TO!

Román POMALÁ VODA můžete zakoupit v síti KOSMAS.

Monika Alžbeta Svobodová

M. A. Svobodová: POMSTA (recenze)

POMSTA -

autor: Monika Alžběta Svobodová  -  ISBN: 978-80-7229-844-0  -  184 stran

v říjnu 2021 vydalo Nakladatelství Petrklíč

Polovina patnáctého století. Konec středověku, přerod starého gotického světa v nový renesanční. Jak vzrušující epocha evropských dějin! Prakticky po celém kontinentě probíhají urputné mocenské zápasy: Války růží, neustálé boje v Itálii, zoufalá obrana před tureckým nebezpečím, které se po dobytí Konstantinopole stává děsivou hrozbou…

A v neposlední řadě dozvuky náboženských válek v Čechách…

Právě do této turbulentní doby zasadila M. A. Svobodová děj pozoruhodného románu POMSTA. Příběh začíná nedlouho poté, co na pražský královský trůn usedl nevyzpytatelný vůdce utrakvistů Jiří z Kunštátu známý spíše pod jménem Jiří z Poděbrad. Staré rány však nejsou zahojeny, na obou znesvářených stranách zůstaly nepotrestané křivdy…

Ale také úplně „normální“ zločiny, které je záhodno pomstít…

Všechno začíná příjezdem hlavní hrdinky Anny na hrad nepříliš významného šlechtice Hynka, za nějž má být dívka provdána – na základě staré dohody uzavřené ještě jejím otcem. O mnoho let starší manžel se však ukáže být prachbídným partnerem: pije jako duha, k mladé choti se chová hrubě až neurvale, zatímco svou chlípnou přízeň věnuje vypočítavé služce Dorotě. Není divu, že Anna je den ode dne nešťastnější. Její trudný osud však zničehonic nabere prudký a hlavně nečekaný obrat…

STOP! Smyslem této recenze není předložit potenciálním čtenářům synopsi knihy (a připravit je tak o požitek z četby), nýbrž zhodnotit práci autorky. A ta na mě udělala silný dojem. Na to, že se jedná prakticky o debutantku, poradila si s vypravěčským konceptem s vyzrálostí rutinéra. Dobové kulisy (prozrazující pečlivé studium historického pozadí) líčí v přiměřených dávkách, aby to tak akorát nezačalo nudit (a člověk neměl tendenci tyto popisné pasáže přeskakovat). A s neomylnou jistotu vede hlavní linku svižným tempem, čímž umocňuje strhující dramatičnost příběhu.

Stará tajemství, jejichž fatálním přesahem do „současnosti“ je vlastně generována celá romanticko-dobrodružná zápletka, vyplouvají na povrch pěkně postupně, aby každá nová kapka ještě silněji navnadila naši zvědavost. Co se týče protagonistů: nechybí stateční a mravně silní hrdinové stejně jako podlí padouši. Přitom žádná z figur není vysloveně černobílá, každá je vybavena v různém poměru namíchaným mixem světla a stínu.

Co se týče stylistiky, autorku zdobí svěží, čtivý rukopis postavený na chytlavé přímočarosti, díky níž je čtenář zcela přirozeně a bez bariér vtažen do centra dění. Nevidíme tu žádné upocené pokusy o staročeštinu. A proč taky? Každý text má být v první řadě sdělný. Jazyku patnáctého století by asi málokdo rozuměl…

Co mě potěšilo nejvíc, je gradace až do závěrečné pointy, kterou bychom možná čekali v duchu tuctového předvídatelného happyendu á la Hollywood… Ale kdepak! Paní spisovatelka vymyslela své „grande finále“ po svém – a musím říci, že si při tom počínala se suverénní bravurou.

Sečteno, podtrženo: M. A. Svobodová se představila velice solidním románem. Je na dobré cestě a už teď se těším, co si pro nás nachystá příště – že by zase nějaké atraktivní historické téma?

Děkuji autorce za recenzní výtisk.

Marc Hamer: OD SEMÍNKA V PRACH (recenze)

OD SEMÍNKA V PRACH -

O životě, přírodě a jedné zahradě • autor: Marc Hamer • překlad: Vojtěch Ettler

originální název: Seed to Dust  • 304 stran  • ISBN (EAN): 978-80-7670-054-3

v listopadu 2021 vydalo Nakladatelství KAZDA

Kniha Marca Hamera je prezentována jako vyprávění o životě v souladu s přírodou. Aha? A co to vlastně znamená? Tento slogan je totiž tak zprofanovaný, že nudnější klišé je už fakt těžké si představit. Devět z deseti vinařských firem o svých vínech tvrdí, že jsou vypěstována a zpracována šetrnými metodami v souladu s přírodou. Pak k nim přijedete do sklepa a uvidíte tam všechny ty tajemné chemické preparáty... Nebo třeba takové jogurty, ty jsou taky vyrobeny v souladu s přírodou - ale zkuste si zajet na exkurzi do mlékárny a budete koukat. Moderní potravinářství je obecně přehlídkou chemického kouzelnictví. No, ale striktně vzato, chemie taky patří mezi přírodní vědy, že...

Dobře, vraťme se ke knize Od semínka v prach. Už samotný název napovídá tématiku díla: pěstitelství, zahradničení. Ano, o tom to je. Marc Hamer se rozhodl napsat nevšední výpověď o svém vztahu k zahradě a k zahradním pracím. A tom, co v tomto mikrovesmíru zažívá a co ho při tom napadá.

Je to vlastně rozsáhlý seriál krátkých příběhů všedního dne, zdánlivě obyčejných, a přitom skrývajících prostý leč působivý filosofický náboj. V jednoduchosti je krása - a stěžejní existenciální otázky jsou ve výsledku vlastně jednoduché. Když z člověka oloupeme slupky jeho rolí, masek a fabulací, zůstane nám "nahý" tvor řešící onu zlatou trojici otázek: kdo jsem, odkud přicházím, kam směřuji...  

Ostatně, poslužme si krátkou ukázkou...

Kam se podívám, ve studené půdě dřímají květiny. Zimní třešně jsou obsypané drobnými růžovými kvítky, vilín zase hnědožlutými, které připomínají mrtvé pavouky ležící na zádech se ztuhlýma nohama ve vzduchu, a čemeřice smyslně růžovými. Ze zmrzlé hlíny vykukují špičky narcisů a vedle se choulí maličké zárodky mákovců, roztomilé malé semenáčky. V téhle stárnoucí zahradě, kde neustále něco raší, existuje věčné mládí.

Takovým domům a zahradám zanedlouho odzvoní a já mám na paměti, že i můj konec se blíží rychlostí, kterou si plně uvědomím, teprve až zahlédnu cílovou pásku. Byl to dlouhý závod a už jsem unavený. První dva roky života jsem prý jenom prořval. Nechtěl jsem přijít na svět a teď pro změnu nechci odejít. „Směj se a svět se bude smát s tebou,“ říkávala moje babička, „breč a budeš mít mokrý obličej.“

Je chladno, slunce, které prosvítalo tenoučkým závojem dne, zapadá za stromy, řídký mrak na ledové obloze skelnatí jako opál a nad hlavou krouží velké hejno kavek — mláďata už jsou sebevědomou součástí kmene a zaopatřují se sama. A já jsem pouhý divák, svědek.

Kniha je primárně určena milovníkům zahradničení, kteří s každým novým vegetačním obdobím zcela přirozeně nacházejí kouzlo v zázraku zrození. Marc Hamer neotevírá „velká“ témata. Místo toho demonstruje svou životní filosofii na reflexi zákonitého plynutí času. Což je mimochodem možná nejlepší způsob, jak stimulovat úvahy o tom, jak to vlastně vedeme.

Autorův vypravěčský styl je úsporný, směřující bez velkých okolků k jádru sdělení. Čtivosti určitě velice napomáhá kvalitní překlad, což je v případě Nakladatelství KAZDA sázka na jistotu. Nesmírně elegantní mi připadá i rustikálně laděná obálka.

Sečteno, podtrženo: kniha je moc pěkným dárkem zejména pro všechny amatérské i profesionální zahradníky, ale též pro každého hloubavého fanouška dobré esejistiky.

Jiří Raichl

Děkuji nakladateli za recenzní výtisk.

Jiří Raichl: POMALÁ VODA (recenze)

POMALÁ VODA .

autor: Jiří Raichl  • cover: Kateřina Vostrá  • 204 stran  • ISBN 978-80-88318-22-4

vydala TOFANA v říjnu 2021

Knížka Jiřího Raichla Pomalá voda se ke mně dostala jako ke čtenářce, která už má „románky“ za sebou. Ne, že bych o nich smýšlela nějak špatně, ale doba, kdy jsem je hltala, je prostě pryč.

O to víc mě překvapilo, jak mě návrat k žánru bavil.

A to hlavně proto, že Pomalá voda Jiřího Raichla není pomalá, krásně odsýpá, čte se sama.

Bavilo mě, že hlavní hrdinka má silnou mužskou stránku, že popis ustoupil vyladění atmosféry, ale hlavně, že nás příběh bere do časů mládí mé prababičky.

O téhle době totiž hodně vím i nevím. Mám pocit, že se tolik dbalo o to, co jak vypadá, že současníkovi, který se zajímá o osudy obyčejných lidí za první republiky, chybí informace, jak tenkrát doopravdy běžné i složité situace prožívali. Nebo víte, jak se cítila vaše prababička, třeba když se vdávala? A co praděda? Po čem toužil?

No a pocit z Pomalé vody mám právě ten, jako kdybych v prababiččině skříni objevila zastrčené dopisy, které by mi prozrazovaly víc o jejím skutečném životě… a navíc mi nabídly i detektivní zážitek.

Sečteno podtrženo Pomalá voda mě moc potěšila, zhltla jsem ji a díky ní jsem i odpustila našemu národnímu dopravci ta strašlivá zpoždění. Ocenila jsem i formát knížky, který se z čekárny do čekárny dobře přenáší.

Děkuji!

Denisa Kimlová

Knihu zakoupíte v e-shopu KOSMAS.

Denisa Kimlová: TAJEMSTVÍ PLANETY DOR (recenze)

Sci-fi pro děti. Zajímavá, inspirativní literární oblast.

Přiznám se, že mi tato kniha přišla do ruky vlastně z důvodů ryze praktických: chtěl jsem se z ní poučit o stylu psaní pro děti - myslím tím pro děti naší žhavé současnosti. Protože úplně jinak se psalo pro děti za časů Bohumila Říhy a úplně jinak se píše dnes. Takže mi ani tak nešlo o příběh samotný jako spíš o metodu.

Nicméně se stalo, že ačkoli věkově rozhodně nespadám do cílovky, začetl jsem se do toho překvapivě snadno. Děj je totiž velice pěkně rozvržený i vyprávěný. Mám rád ich formu, sám ji hojně používám, a tady je použita fakt dobře. Hlavní hrdina, klouček jménem Prokop, je vcelku normální představitel svého živočišného druhu. Kamarádí s podobným rošťákem jménem Sam. Jakkoli na něm zdánlivě není nic výjimečného, má Prokop jakési "cosi" navíc, díky čemuž dokáže například předvídat počasí a podobně. Neví, jak se mu to přihodilo, nepřemýšlí o tom - ale jeho rodiče to vědí moc dobře. Jak asi správně tušíte, mají v tom prsty návštěvníci z oné tajemné planety DOR. Prokopův život se úplně změní ve chvíli, kdy mu tito návštěvníci otevřeně vstoupí do života.

Zápletka je nastavena promyšleně, čte se to prostě jedním dechem. Autorka nás krůček po krůčku vtahuje do událostí a my tušíme, že se schyluje ke gradaci vypointované velkým finále. No, ale dál už nebudu nic prozrazovat... :).

Co se mi líbilo: pestrá, a přitom adekvátně civilní čeština. Vypravěčský jazyk odpovídá dvanáctiletému dítěti (včetně používání relevantního výraziva). Autorka disponuje vybroušenou stylistikou a díky práci v Rádiu Junior je s dětmi jedna ruka - a tudíž ví, co a jak pro ně psát. Moc se mi líbila její slova, když jsme spolu diskutovali, jak moc "dospěle" může být napsán takový text pro mládež:

"Já dětem věřím a nepokouším se jim to za každou cenu zjednodušovat... Ony jsou navíc moc rády, když se k nim přistupuje jako ke starším, kteří to zvládnou."

Knížka je bohatě vyzdobena ilustracemi Taťány Morové, což vytváří skoro až komiksovou atmosféru. Jsou to obrázky rozhodně originální a děti na ně podle všeho reagují pozitivně, což je to hlavní. Rozhodně to není nic, co by jim kazilo vkus, spíš naopak.

Celkově: hodně povedená publikace, která se může stát pěkným vánočním dárkem pro potomstvo zhruba od deseti let.

Jiří Raichl

Vlasta Antošová: HVĚZDY MNĚ PŘÁLY? (recenze)

Hvězdy mně přály?

autorka: Vlasta Antošová

342 stran textu

ISBN: 978-80-270-9536-0

vydáno vlastním nákladem autorky v roce 2021

Vlasta Antošová je lektorka se specializací na marketing a prodejní dovednosti. Podle svých slov však již od dětství toužila být spisovatelkou. Na realizaci tohoto snu pracuje řadu let – píše povídky, přispívá do periodik, tvoří reklamní texty.

V roce 2021 vydala „papírovou“ prvotinu: román „Hvězdy mně přály“. Jak ho prezentuje na svém webu? „Napsala jsem lehce pikantní a možná i drzé čtení o tom, jak věřit svým snům. Je také o rodinném tajemství, o lásce, o celebritách. Mimo jiné řeší téma co s nenadálou slávou a co s tím, když sláva nepřichází. Knihu jsem psala tři roky. Samotný námět byl v šuplíku mnohem déle. Zápletky vymyšleny snad od střední, ale ten hrdina… Nic moc. Až do chvíle, kdy jsem se inspirovala skutečnou osobou. Mužem, kterého chce snad každá žena. Dokonce jsem se za ním rozjela do Španělska, abychom se osobně potkali.“

Tím mužem s velkým „M“ je venezuelský zpěvák Carlos Baute, jenž se stal předobrazem ústřední figury příběhu. Ovšem fabule jako taková nemá s Bauteho životním osudem nic společného.

Mám-li se krátce dotknout formálního „kabátu“, pak bych si troufl tvrdit, že se nejedná o klasický román v podobě, co máme pod tímto pojmem zažito. Spíše je to jakási rozsáhlá časosběrná reportáž. V analogii s televizní tvorbou bych to přirovnal ke kříženci dokumentárního filmu s telenovelou. Díky takto svéráznému vypravěčskému stylu je kniha nesmírně čtivá. Děj se odvíjí svižně, akcentuje výhradně podstatné události a zcela se vyhýbá suchopárným popisným pasážím i jakékoli hlubinné analýze niterných pocitů. Tu autorka mazaně nechává na čtenáři (nebo spíš čtenářce, jelikož se jedná o vysloveně ženskou knížku).

Hlavním hrdinou je mladý Čech (ale zároveň Španěl) jménem David Rosina (ale zároveň David Dagos). Tato záhadná duální identita souvisí s rodinnou tragédií, která Davida přivádí ze srdce Evropy, kde vyrostl, do slunné Hispánie. Atraktivní adolescent zde shodou okolností přičichne k šoubyznysu, pro nějž má díky tanečnímu a pěveckému nadání výborné předpoklady. Chce to jenom dostat pořádnou šanci…

Ano, dostal ji, jinak by nebylo o čem psát. David míří krok za krokem mezi hvězdy pop-music. Jeho cestu lemuje řada milostných dobrodružství, poněvadž mladík je přesně tím typem charismatického snílka, jemuž ženy tak těžko odolávají. Ne všechny aférky však skončí pohodově. A z toho se nakonec vyklube nezbytné zašmodrchání příběhu, bez něhož by byla dějová osnova poněkud jalová.

A tak se dostávám ke globální stavbě syžetu, která je přísně lineární. Autorka nechá svého chlapce stoupat po žebříku, na němž se občas zlomí nějaká ta špricle, ovšem k žádnému zásadnímu pádu do hlubin nedojde. Pouť ke slávě je popisována se zvláštním odstupem, z perspektivy „zpoza opony“. City a emoce se pouze konstatují, nenimráme se v nich, nahlížíme je pouze zvenku, po povrchu.

Za nejsilnější pasáže bych určitě označil náhledy do zákulisí zmíněného šoubyznysu včetně všeho, co s tím souvisí: PR, umělecký management, „image making“ atd. Je vidět, že s tímto světem má autorka dostatek zkušeností a ví, jak to v něm chodí. Pro člověka, který zná své milované hvězdy pouze z pódia, je to určitě zajímavý exkurs.

Co se týče redakce knihy, dělá na mě dojem určité nevyrovnanosti. Většina textu je zpracována precizně, ale některé úseky poněkud drhnou (překlepy, chyby, stylistické neobratnosti). Při práci na dalším titulu by to asi chtělo na tuto součást procesu důsledněji dohlédnout.

Co mě naopak velice potěšilo, je grafické řešení včetně působivé, neotřelé obálky. Pevná vazba je taky důkazem, jak moc pro autorku znamená splnění literárního snu.

Jelikož mám zkušenosti s publikováním vlastním nákladem, fandím každému, kdo si tuto trnitou pěšinu prošlapává také. A tak držím palce i Vlastě Antošové a už teď jsem zvědavý, s čím přijde příště.

Jiří Raichl

Děkuji autorce za recenzní výtisk.

Peter Wohlleben: TAJNÝ ŽIVOT STROMŮ (recenze)

TAJNÝ ŽIVOT STROMŮ

autor: Peter Wohlleben

originální název: Das geheime Leben der Bäume: Was sie fühlen,wie sie kommunizieren – die Entdeckung einer verborgenen Welt

překlad: Magdalena Havlová

ISBN: 978-80-907420-5-5

336 stran textu a nádherných barevných fotografií

vydalo Nakladatelství KAZDA, první vydání roku 2016

Procházka po lese: všude samé stromy, nekonečná spousta stromů, jeden strom vedle druhého, jeden strom jako druhý. Strom, strom, strom... strom. Strom. Tuhle smrk, támhle sosna, onde javor, bříza, buk či habr. Ale pořád jsou to jenom stromy. Nic víc než různě tlusté kulatiny nepozorovaně prodlužující svůj kmen. Nevěda, co činí...

Skutečně?

Originální publikace Petera Wohllebena nám představuje les zcela jinak: coby tajemné, fascinující divadlo neuvěřitelných biologických procesů, jež se teprve učíme poznávat a definovat jejich logiku.

Kniha je rozčleněna na jednotlivé kapitoly - oblasti chování stromů. Tak například hned ta první mě nesmírně zaujala: přátelství. Stromy si navzájem pomáhají, vyživují jeden druhého prostřednictvím kořenového systému, přičemž někdy dochází k přímému srůstu. Autor shledává společenství stromů podobným komunitním systémem, jako je např. mraveniště. „Stromy budují ekosystém, který zmírňuje extrémní vedro i mráz, ukládá spoustu vody a znatelně zvlhčuje vzduch. V takovém prostředí jsou stromy chráněny a mohou žít velmi, velmi dlouho. Ale aby k tomu došlo, je třeba za každou cenu udržet společenství. Pokud by se každý exemplář staral jenom sám o sebe, dosáhlo by jich pokročilého věku jen nemnoho. Neustálá úmrtí by vytvořila velké díry ve střeše tvořené korunami stromů, takže by do porostu snadno pronikaly vichry a vyvracely další kmeny. Letní žár by se dostával až k lesní půdě a vysušoval ji. Pak by trpěli všichni.”

Nebo třeba řeč stromů: stromy hovoří, vyjadřují se - nikoli slovy, nýbrž vůní, kterou vylučují, aby varovaly své „sousedy“ před nebezpečím. Laboratorně však byla pozorována i výměna informací zvukovými vlnami v kořenovém systému.

Pozoruhodná je též výchova „dřevěné mládeže“: ponecháme-li stromům „volnost v rozhodování“, rostou mladí jedinci velice, velice pomalu. Toto je umožněno organickým zahuštěním lesního společenství, jež propouští k listům „juniorů“ naprosté minimum světla. Má to velice logické důvody, jež Peter Wohlleben výstižně popisuje: „My lidé snadno ztrácíme pojem o tom, co je skutečné stáří, protože moderní lesní hospodářství usiluje o horní věkovou hranici pouhých 80–120 let, kdy se vysázené stromy kácejí a ekonomicky zhodnocují. V přirozených podmínkách však mají stromy tohoto věku teprve tloušťku tužky a výšku dospělého člověka. Buňky jejich dřeva jsou uvnitř v důsledku pomalého růstu velice malé a obsahují málo vzduchu. To jim dodává pružnost a odolnost proti polámání za větru a bouře. Ještě důležitější je zvýšená obranyschopnost proti houbám, které se na tuhém kmínku mohou stěží uchytit. Poranění nejsou pro tyto stromy nijak dramatická, protože svoje rány mohou v klidu zacelit, tedy potáhnout kůrou, aniž by se hned objevila hniloba. Dobrá výchova je zárukou dlouhého života.“

Stromy sice disponují silným sociálním cítěním, na druhou stranu však vytvářejí konkurenční prostředí v boji o světlo a vodu. V této soutěži nacházejí překvapivého spojence v houbách, byť se jedná o spojenectví značně ošemetné. Houby totiž dokážou být stejně dobře užitečným partnerem jako surovým ničitelem stromů. Jak to probíhá v tom lepším případě? „S pomocí podhoubí vhodného pro daný strom – například ryzec dubový a dub – může tento šťastlivec zmnohonásobit plochu a efektivitu svých kořenů, a tak nasát mnohem více vody a živin. V rostlinách, které kooperují s houbami, je možno nalézt dvojnásobné množství pro život nezbytného dusíku a fosforu než v exemplářích, které jsou odkázány výhradně na vlastní kořeny.“

A tak dále, a tak dále, kniha doslova překypuje množstvím zajímavých informací, jež nám představují stromy jako mnohem sofistikovanější biologické mechanismy, než jsme si možná mysleli. Určitě nezklame žádného citlivého čtenáře, který rád chodí do přírody s očima otevřenýma pro úchvatnou nádheru kolem sebe.

Publikace je po všech stránkách perfektně provedena: výborný překlad Magdaleny Havlové, nádherné grafické provedení, precizní redakce... prostě lahůdka (což je ostatně pro Nakladatelství KAZDA typické).

Jiří Raichl

Oficiální anotace:

Renomovaný lesník Peter Wohlleben v knize Tajný život stromů dává čtenářům možnost nahlédnout do skrytého života stromů a odhaluje nečekané skutečnosti: stromy mají paměť, předávají si informace, pociťují bolesti, dokonce mohou dostat úpal a časem se jim tvoří vrásky, láskyplně se starají o svoje potomstvo a pečují dokonce i o své staré a nemocné sousedy. Poutavá knížka, plná nových informací o stromech a lesích, nás přivádí k úžasu nad zázraky přírody.

O autorovi:

Peter Wohlleben (1964) se již od dětství chtěl stát ochráncem přírody. Studoval lesnictví a přes dvacet let pracoval jako úředník zemské lesní správy. Dnes vede Lesní akademii v německém regionu Eifel a usiluje o návrat pralesů do různých oblastí světa. Často vystupuje v televizních pořadech, pořádá přednášky a semináře a píše knihy na témata týkající se lesa a ochrany přírody. Svými bestsellery Tajný život stromů, Citový život zvířat, Slyšíš, jak mluví stromy a dalšími nadchl čtenáře po celém světě. V Německu nedávno začal vydávat časopis Wohllebenův svět. V roce 2019 mu byla udělena Bavorská státní medaile za zásluhy při ochraně životního prostředí, a to za jeho citlivou a nekonvenční prezentaci vědeckých poznatků.

Axel Gomille: VLCI (recenze)

VLCI

Na toulkách s fotografem zvířat Axelem Gomillem

originální název: Wolfe - Unterwegs mit dem Tierfotografen Axel Gomille

autor: Axel Gomille

překlad: Lenka Pučalíková

ISBN: 978-80-7670-039-0

počet stran: 64

vydalo Nakladatelství KAZDA v roce 2021

Výpravná publikace (bohatě ilustrovaná nádhernými autorovými fotografiemi) nabízí nevšední pohled do světa dravých šelem našich lesů. Ano, řeč je o vlkovi, kterého jsme z hlediska výskytu v České republice dlouho považovali za uzavřenou kapitolu. Jenomže dneska je zase všechno jinak. Vlk se vrátil – už ne jako pronásledovaný hospodářský škůdce, nýbrž jako chráněný živočišný druh.

Canis lupus, vlk obecný nebo jen vlk, je největším zástupcem všech divoce žijících psovitých šelem. V našich zeměpisných šířkách však přicházíme do styku s vlkem eurasijským (Canis lupus lupus). V České republice se vyskytuje především v pohraničních horách, byť před časem proskočily zprávy o vlčí smečce např. na Kokořínsku.

Axel Gomille je zoologický nadšenec a vlci jsou evidentně jeho srdcovka. Díky bezbřehé trpělivosti a s použitím letitých zkušeností s pozorováním tohoto plachého tvora sestavil kolekci fascinujících snímků, jež doplnil poučnými texty o různých aspektech života svého oblíbeného psohlavce. Vznikla tak originální kniha určená především odrostlým dětem – ale potažmo i dospělým milovníkům lesní fauny.

Tématika je příhodně rozčleněna. Začínáme připomínkou grimmovské pohádky o Červené Karkulce, která líčí vlka jako nemilosrdného zabijáka a žrouta lidí. Ne, že by k případům napadení a usmrcení v minulosti nedocházelo, nicméně Axel Gomille přichází s názorem, že... je načase nahradit původní představu „zlého vlka“, jak jej známe z pohádek o Červené Karkulce či o sedmi kůzlátkách, novým, realistickým obrazem a vlka vnímat jako divoce žijící dravé zvíře.

Autor dále zmiňuje vlkovo nejbližší příbuzenstvo, jež zahrnuje kojoty, hyeny, ale také psy Dingo, což... nejsou praví divocí psi, nýbrž zdivočelí domácí psi, kteří na australském kontinentu žijí podobným způsobem života jako vlci na severní polokouli.

Největší prostor je věnován „životnímu stylu“ vlka: smyslovému vnímání, zákonům smečky a komunikačním a loveckým technikám. Dovídáme se, že máme co do činění s obezřetným stratégem, který se snaží vyhýbat zbytečným střetům. Důvod je logický: jakákoli silová konfrontace hrozí zdravotní újmou. A vlk (jako každý lovec) potřebuje být zdravý a v plné fyzické kondici, jinak neuloví ani chromého hraboše. Dorozumívání tělem je hodně podobné tomu, co známe od našich pejsků štěkajících u boudy nebo okupujících pohodlné gauče naproti televizoru. Čtyři základní polohy ocasu a tři základní polohy uší vyjadřují vlkův postoj při setkání s jiným příslušníkem svého rodu nebo obecně s jakýmkoli čtver/ dvounožcem, který představuje buď kořist, nebo potíže či dokonce hrozbu. Dálková dorozumívací sdělení (vytí) jsou vlci schopni zachytit na vzdálenost až 10 km! Rovněž disponují přibližně 10 x vyspělejším čichem než člověk a v případě nutnosti jsou schopni vyvinout rychlost až 60 km/h. Takže závody v běhu asi nejsou dobrý nápad, není-li člověk Usain Bolt (i když ani ten by neobstál). A tak dále, a tak dále, zajímavými informacemi (podanými nesmírně čtivou formou) se knížka jenom hemží.

Významným aspektem je pochopitelně otázka vztahu člověk – vlk. Axel Gomille uvádí, že... vlci se opakovaně starají o rozruch a palcové titulky. Pokud se jim k tomu naskytne vhodná příležitost, roztrhají užitková zvířata. V lese v nich někteří myslivci vidí konkurenty v souboji o lovnou zvěř. Běžné obyvatelstvo tedy pociťuje nejistotu a ptá se: Můžeme si bez obav vyjít na procházku v místech, kde vlci žijí? Můžeme do lesa jen tak na houby nebo vyvenčit psa? A jak nebezpeční jsou vlci ve skutečnosti? Podobné otázky vyvstávají v případě, že se vlci navracejí do svého původního životního prostoru. Pro chovatele hospodářských zvířat může být setkání s těmito šelmami problematické, nicméně existují účinné prostředky, jimiž lze konfliktům předcházet. Cílená opatření v oblasti ochrany stád však ovce i jiná užitková zvířata před vlky spolehlivě ochrání. Většina lidí časem pozná, že přítomnost volně žijících vlků v sousedství nemá na jejich život žádný vliv.

Tolik tedy Axel Gomille. Jeho postoj se určitě může zdát leckomu kontroverzní. Nehodnotím ho, pouze zprostředkuji...

Pojďme k závěrečnému shrnutí. Kniha je velice pěkně graficky i textově zpracovaná (výborný překlad, precizní redakce), jak je ostatně u Nakladatelství KAZDA dobrým zvykem. Přináší řadu pozoruhodných informací i polemických názorů, vše podáno čtivě a přehledně. Mezi populárně naučnými publikacemi o životě zvířat ve volné přírodě se Gomilleovi Vlci určitě neztratí...

Oficiální anotace: Vlci se vracejí do naší krajiny. Tito zdatní lovci, kteří z našich lesů na dlouhou dobu úplně zmizeli, jsou zpět. V příhraničních oblastech už opět žije několik vlčích smeček a párů. Jejich počet stále roste, proto je načase se s těmito zajímavými šelmami blíže seznámit a dozvědět se, jak žijí, čím se živí a jak by mohlo vypadat pokojné soužití člověka a vlka. Vydejte se s fotografem zvířat Axelem Gomillem a jeho knihou „Vlci“ mezi divoké šelmy a zažijte nezapomenutelné dobrodružství. Kniha je určena dětem od osmi let.

O autorovi: Axel Gomille – zoolog, režisér, autor knih a úspěšný fotograf se už několik let vydává mezi volně žijící vlky po celém Německu. Pozoruje je a jejich život zachycuje na jedinečných snímcích. Jeho fotky vlků vás uchvátí a díky nim nahlédnete do života těchto fascinujících zvířat, jako byste se ocitli v jejich bezprostřední blízkosti.

Děkuji nakladateli za recenzní výtisk.

Jiří Raichl

Alžběta Bublanová: BARÁK (recenze)

BARÁK

Alžběta Bublanová

ISBN: 978-80-87563-75-5

154 stran

Vydal Petr Štengl, 2019

Kniha Alžběty Bublanové Barák je psaná ženou, vyprávěná ženou a jednoznačně zacílená na ženy - čtenářky. 

Z toho plyne, že já se hned ze své podstaty naprosto vymykám cílovému segmentu. Toť naprosto ideální konstelace pro napsání vskutku objektivní recenze, neboť nehrozí jakékoli subjektivní „ujíždění“.

Již po prvních stránkách jsem pochopil, že Barák rozhodně neosloví (a ani nechce oslovit) nějakým strhujícím příběhem. Zpočátku jsem dokonce trnul obavou, aby celých těch sto padesát stran nebylo pouhou hlubinnou analýzou atmosféry onoho „baráku“ (bytového domu) a detailní psychologickou sondáží do niterných životů jeho obyvatel. První pětinou jsem se prokousával toliko díky sveřepé sebekázni. Pak se ale přece jenom začala klubat nosná zápletka, kolem níž se šikovně omotávají úvahy hlavní hrdinky o sobě samé a dalších protagonistech děje.

Když je řeč o hlavní hrdince, představme si ji. Dáma „v letech“, vdova, matka téměř čtyřicetileté neprovdané dcery. Mezi řádky postupně přečteme nevyřčené poselství o jejím životním pocitu: všechno pěkné, ženské a zajímavé je dávno pryč, zůstává jenom šeď nadcházejícího stáří a frustrace ze zpackaného osudu jediného dítěte.

Ano, dceruška má za sebou nejen zborcené sny o kreativním zaměstnání (toužila být módní návrhářkou), ale také tristní vztah s jedním z těch mnoha mužů, jejichž samčímu charismatu ženy ochotně podléhají, aby poté zjistily, jací jsou to ničitelé. Následek? Deset let sebedevastujícího alkoholismu, z něhož se dívka sice vyhrabe, ale její životní perspektivy rozhodně nejsou laděny do růžových odstínů. Obě ženy, matka i dcera, tak procházejí příslovečným slzavým údolím umocněným trudnou disharmonií jejich vzájemného vztahu.

Pod vlivem všech negativních podnětů se matka rozhodne „něco udělat“, nějak narušit deprimující řetězec skličujících dní naplněných smutnou osamělostí. Vypraví se na výlet nazdařbůh. Nechá se obarvit na blond, oblékne si pěkné šaty a vyrazí do kavárny na snídani. Zkusí se spřátelit se sousedkou v podobném věku, uvízlou v podobných okovech osamělosti. Zajde si do divadla atd. Prostě a jednoduše se rozhodne přestat s rezignací na svou ženskost. Rozhodne se přestat být babiznou a znovu být ženou.

No a tady se už dotýkám (zvolna klíčící) zápletky, jejíž figury jsou úzce spjaty s domem – víc prozrazovat nebudu, abych nepřipravil potenciální čtenáře o požitek.

Psychologická prokresba postav je provedena nesmírně pečlivě. Autorka se nebojí pohrát si s detaily, s důkladným (až puntičkářským) ponorem do nálad, pocitů, názorů a myšlenkových konstrukcí hlavní hrdinky. Tento způsob psaní musí být blízký citlivým, hloubavým čtenářkám, jež mají potřebu vžít se do děje, do psychologie postav, s nimiž se poté snadněji identifikují. Pisatelka přitom rafinovaně cílí jak na věkovou skupinu mladých seniorek (60+), tak na ženy před prahem středního věku (kolem 40). No, ale koneckonců i na ženy ještě mladší, jelikož středobodem příběhu je dcera (a pojem „dcera“ vždy evokuje atmosféru mladosti), navíc neprovdaná, zoufale toužící ještě „chytnout“ mateřství.

Významným aspektem, který není nutno nijak složitě dešifrovat, je důraz na jedinečnost člověka, na jeho individualitu. Homo sapiens je stádní tvor, který odedávna žil a lovil v tlupách, tak jako ostatní živočichové. V genetické bázi zaostalejších jedinců je tato reminiscence pořád zakódována, pročež se průměrní tuctoví „členové komunity“ cítí nejlépe v co nejpočetnějším davu, co nejtěsněji namačkáni jeden na druhého. Inteligentní bytost však vyhledává hojivý klid soukromí, nabízející možnost usebrání, možnost být sám (se) sebou, zaměřit se na nejdůležitějšího tvora v celém vesmíru: na sebe. Ano, je to tak, a je to zcela správně. Pokud bychom dokázali optimálně uchopit a aplikovat toto pravidlo, odstranila by se většina problémů v mezilidských vztazích. Bohužel, mediální masáž globalizovaného světa nás víc a víc tlačí k žalostné uniformitě, která se tak výtečně hodí do krámu politikům i byznysmenům.

Ale pojďme zpátky do Baráku Alžběty Bublanové.

Hledání blízkosti, porozumění, naplnění života, pocitu, že naše existence má nějaký smysl, hloubku a hodnotu – to je poselství, jež jsem z knihy vyčetl já jako muž.

Nebylo pro mě žádným překvapením, že je Barák zručně načrtnutý „vypsanou“ rukou – však ho taky načrtla zkušená autorka, absolventka Literární akademie Josefa Škvoreckého. Spolehlivé respektování všech pravidel dobré stylistiky je tedy samozřejmostí. To, čím se musejí samoukové jako já obtížně prokousávat, je pro Alžbětu Bublanovou jasná rutina. Takže bych možná ani nemusel zmiňovat, že jsem při čtení narazil na naprosté minimum drobných slohových neobratností a překlepů (což je ovšem především záležitostí redakce). Jako spisovatel mám v tomto směru shovívavé pochopení; vybrušování manuskriptu je vůbec nejnáročnější etapou zrodu knihy.

Celkový dojem? Zajímavá publikace dobře zacílená na příznivce psychologické četby pro ženy. Velice dobrá práce, vysoce nadprůměrná, mohu-li to při vší skromnosti posoudit.

Jiří Raichl

Děkuji autorce za recenzní výtisk.

Raynor Winnová: POBŘEŽNÍ CESTA (recenze)

POBŘEŽNÍ CESTA

Autorka: Raynor Winnová

Překlad: Lucie Mikolajková

Originální název: The Salt Path

Počet stran: 352 • ISBN: 978-80-88316-94-7

Vydalo Nakladatelství KAZDA v říjnu 2020

Autobiografická kniha Raynor Winnové „Pobřežní cesta“ je vskutku pozoruhodnou ukázkou cestopisné beletrie. Když jsem po ní sáhla, ani ve snu by mě nenapadlo, jak hluboko se mi zakousne pod kůži.

Čím? Příběhem manželského páru středního věku, který se stal obětí tristní absurdity britského soudnictví. Následkem hanebně nespravedlivého rozsudku přišli Winnovi úplně o všechno a ocitli se na mizině a bez střechy nad hlavou. A neměli žádnou možnost dovolání, zůstala jim pouze bezmoc.

Pouhý den po této katastrofě musí Winnovi čelit další strašné ráně: autorčin manžel Moth se dovídá diagnózu svých zdravotních potíží, z níž plyne, že se jeho čas rychle krátí, navíc při postupné ztrátě pohyblivosti.

Tohle člověk nevymyslí. Takovéto příhody dokáže napsat jenom sám život. Neštěstí nikdy nechodí samo. Chodí přinejmenším v páru...

Co teď? Raynor s Mothem se rozhodnou vykonat bláznivou pouť – Jihozápadní pobřežní cestu, více než pětisetmílový pochod cornwallským pobřežím. Za poslední peníze nakoupí laciné turistické vybavení a jdou na věc, s odhodláním jít a žít z jakési sociální dávky 48 liber týdně, o niž naštěstí nepřišli...

Začala naše cesta ten den, kdy jsme vystoupili v Tauntonu a zůstali stát v dešti u cesty s batohy na zádech? Anebo na nás ta cesta čekala už roky, schovaná někde za obzorem, jen aby se vynořila, když už jsme neměli co ztratit? (citát z knihy)

Tady možná tkví důvod, proč se na mě jejich příběh tak houževnatě přicucnul. I já jsem se totiž před časem ocitla v podobné situaci. Proto jsem neměla vůbec žádný problém navázat ono vlákno porozumění s autorkou.

Jak asi čtenář správně předpokládá, bezbřehý (byť pobřežní) trek manželů Winnových nezůstal jenom pochodovým cvičením, nýbrž se proměnil v pouť v pravém slova smyslu. Pouť za objevením svého vlastního já. Pobřežní cesta propojí oba manžele s nebem – je to možná řečeno až příliš nadneseně, ale tak jsem to cítila. Krásu přírody vnímají s úžasnou emociální silou, znásobenou vědomím, že čas jejich společného putování nemilosrdně mizí jak pára nad hrncem.

Není žádný jeho život a můj život, je jen náš život. Plánovali jsme si, jak zemřeme. Až nám bude pětadevadesát, vylezeme na vrchol nějaké hory, společně se podíváme na východ slunce a pak prostě usneme. (citát z knihy)

Dál už nebudu nic víc prozrazovat, abych neochudila případné zájemce o zážitek z četby.

Kniha je napsána velice zralým stylem, čemuž jistě hodně pomohl znamenitý překlad Lucie Mikolajkové. Ne, že bych nezakopávala o popisné pasáže, jež jsem měla tendenci přeskakovat, ale to je u podobných knih celkem obvyklé a nevidím to jako zásadní malér. O nejdůležitější, nejhlubší poselství se totiž moje oči vždycky zarazily...

Dobrá, přejděme k finálnímu hodnocení:

Plusy: chytlavý příběh z reálného života, působivě podaný, velice inspirativní. Výborný překlad, stejně jako jazyková korektura.

Mínusy: popisné pasáže. Mám na mysli rozvláčné vysvětlování věcí a událostí, které autorka považuje za významné, avšak pro čtenáře až tak klíčové nejsou.

Sečteno, podtrženo: JO! Zase jedna fakt hodnotná kniha vymykající se stereotypům západní kultury zabředlé v konzumnosti a všelijaké bizarní pseudohumanistické demagogii.

Děkuji nakladateli za recenzní výtisk.

CleoXandra

Mirek Vostrý: NEJRYCHLEJŠÍ KŮŇ NA SVĚTĚ (recenze)

ISBN: 978-80-88318-20-0

Obálka: Kateřina Vostrá

Vydala TOFANA v dubnu 2021

Plachta, Bednorz: PŘÍBYTKY HUDBY (recenze)

„Příbytky hudby“ jsou výpravnou publikací určenou všem (zejména laickým) milovníkům klasické hudby. Především tedy těm, kteří se touží dovědět trochu víc o svých oblíbených muzikantech a zkusit malinko poodhrnout oponu jejich neveřejného života. Pochopit, odkud čerpali svou inspiraci, co formovalo jejich umělecký názor, a jak s tím vším souvisely i jejich milostné radosti a bolesti.

Společně s autory vstupujeme do domácností slavných komponistů, tedy do míst, kde se rodila nesmrtelná hudba, ale kde mistři rovněž hledali útočiště, soukromí a únik před světem. Snažíme se porozumět jejich vkusu a celkové stylizaci prostoru určeného nejen k bydlení, ale také k rušnému společenskému životu včetně komorních koncertů a jiných kulturních setkání.

Na pozadí této expozice nám Bodo Plachta zasvěceně a velmi čtivě líčí osudy jednotlivých velikánů světové hudby se všemi triumfy, krizemi, nadějemi, katastrofami... Dozvíme se také, jak se v kontextu sociálního vývoje Evropy měnilo postavení a majetkové poměry významných tvůrců.

Bach, Beethoven, Schubert, Schumann, Strauss, Wagner... a ještě řada dalších jmen patřících k základnímu vzdělání je známa asi téměř každému. Fandové staré hudby mají tento seznam podstatně širší, ale... co vlastně víme o jejich životech?

Kupříkladu takový Ludwig van Beethoven je univerzálním pojmem, že ano. Ale známe ho doopravdy? Jistě, každému se bleskově vybaví, že Beethoven složil pátou Osudovou, devátou s Ódou na radost, jednu jedinou operu Fidelio... ale co dál? Víme, kde se narodil? Jak a kde začala jeho cesta ke slávě? A víme třeba taky, kolikrát se stěhoval jenom během svého vídeňského angažmá?

A co třeba takový Johann Sebastian Bach? Víme, že přišel do Lipska až v 38 letech? A také, že z tohoto kontraktu nebyl (aspoň zpočátku) vůbec nadšen ani on, ani jeho zaměstnavatel, který původně plánoval najmout někoho zcela jiného a Bach byl jenom nouzovou variantou?

A Robert Schumann? Jestlipak je nám známo, že si právo na uzavření tajného sňatku se znamenitou koncertní umělkyní musel vymoci soudní cestou? Nevěstin otec (Schumannův hudební pedagog) totiž sveřepě nesouhlasil...

Takhle bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho. Ale mnohem lepší bude přečíst si originální podání.

Populárně naučná publikace Bodo Plachty bohatě ilustrovaná fotografiemi Achima Bednorze je perfektně vyladěna ve všech ohledech. Nádherné grafické zpracování, brilantně napsaná textová část (včetně famózního překladu), pečlivá redakce... Každopádně se jedná o výborný počin v oblasti popularizace hodnotného uměleckého odkazu minulosti, který nenahraditelně kultivuje náš vkus a životní styl.

Pár vět o autorech:

Bodo Plachta žije v Münsteru a je autorem populárně naučných knih, editorem a badatelem. Na svém kontě má četné časopisecké i knižní publikace týkající se především novější německé literatury a literární vědy.

Achim Bednorz žije v Kolíně nad Rýnem a věnuje se především fotografování architektury, za níž cestuje po celém světě. Své práce použil v celé řadě knih s uměleckohistorickou tematikou.

Krátkou ukázku najdete zde.

Děkuji Nakladatelství KAZDA za recenzní výtisk.

Jiří Raichl