M.A.Svobodová: O POKLADU U SVATÉ TROJICE
POHÁDKOVÉ POVĚSTI KUTNOHORSKÉ aneb popletené vyprávění starého štajgra - pod tímto titulem se chystá spisovatelka M.A.Svobodová vydat sbírku pohádek/pověstí z Kutné Hory a okolí, určenou primárně pro dětské čtenáře. Nicméně: v citlivém člověku přebývá dětský čtenář po celý život, jak víme....
Kniha by měla vyjít koncem jara 2023 - čili přibližně za rok. Ale už nyní si můžete dopřát malou ochutnávku: pověst O pokladu u Svaté Trojice.
Kostelník Jindříšek zrovna zametal sakristii a znenadání uslyšel děsivý rachot. Vyběhl ke vstupním dveřím, kde spatřil jen podivnou postavu, co se protáhla škvírou a ihned zmizela v okolním lese. Pan Jindřich se snažil lupiče dostihnout, ale ten se vypařil, jako by ani nebyl z tohoto světa. Jak se mihl za posledním stromem, zdálo se mu, že ta prazvláštní nestvůra měla hadí ocas.
A nemýlil se. Poklad uloupil chamtivý bazilišek, který chtěl co nejrychleji zmizet se svým novým bohatstvím pod zem. Pádil lesem a když zahlédl vyhloubenou díru obestavěnou kameny, šup do ní! Myslel si, že je to vstup do nějaké podzemní štoly. Ale kdepak… v těch místech, kde stojí dnes čtvrť Karlov, si u lesního pramene vykopali hlubokou studnu uhlíři, co pálili dřevěné uhlí pro doly. Víly se jim o ni staraly tak vzorně, že měla nejčistší vodu široko daleko.
Namísto do hornické šachty tedy bazilišek skočil i se svou kořistí rovnou do lesní studny - jen to zasyčelo! Ničemný lupič se utopil a svým jedem zakalil studánku. Poklad zůstal ležet na dně studny zasutý pod smrdutým pekelným kalem.
Od té doby, než začínaly nedělní mše v kutnohorských kostelích, zdálo se vždy kolemjdoucím, že i v lese pod sv. Trojicí slyší bimbání zvonků. Jenže nikdo netušil, odkud ta smutná melodie přichází.
Dříve se v parných dnech horníci cestou do kostela Nejsvětější Trojice u studánky obvykle občerstvovali, ale teď byla voda skoro černá, páchla sírou a všichni se jí raději vyhýbali.
Jednou tudy šel na mši i horník Jíra, který fáral ve slavném dole Osel. Bylo zrovna nesnesitelné parno, proto zamířil ke studni, jak býval zvyklý.
„Zatroleně, vždyť voda je vlastně zkažená,“ vzpomněl si, když už stál pár kroků od její kamenné skruže. „Ale co, alespoň se trochu opláchnu, to vedro se nedá vydržet.“
Chtěl si nabrat do dlaní… vtom se mu zdálo, jako by se uvnitř cosi zatřpytilo. Rozčeřil vodu a čekal, až se hladina uklidní. Ale obraz nezmizel. Na dně se lesklo cosi zlatavého.
Po mši zavedl ke studni další havíře, kteří s ním pracovali v Oslu. Odčerpali vodu a vytáhli ze dna baziliškův poklad. Ale protože to byli muži poctiví, odnesli ho rovnou ke Trojici. Starý farář se zaradoval, když po dlouhé době spatřil ukradené klenoty. Havíři se spokojeně vraceli stejnou cestou lesem a k nesmírnému překvapení zjistili, že studna už je zase až po okraj plná průzračné vody. Z čista jasna se jim zjevila krásná panna v bílých splývavých šatech: „Děkuji za pomoc, dobří mužové, vaši dobrotu vám jednou ráda oplatím…,“ řekla jemným hlasem. Byla to studánková víla, která se o vodu starala, ale síly jí nestačily, aby voděnku zakalenou zlým baziliškem vyčistila. Až nyní, když havíři vytáhli ze dna jeho lup, mělo její kouzlo opět moc jako dřív.
Za pár týdnů se vzpomínka na krásnou vílu horníkům z hlavy téměř vytratila. A za rok už si na ni nevzpomněli vůbec…
Každý den fárali do Osla a pracovali až do úmoru. V tomto dole byl totiž jeden z nejsilnějších pramenů stříbrných žil. V jedné části zvané Čapčoch to dokonce vypadalo, jako by zásoby stříbra snad byly nevyčerpatelné. Ne nadarmo se říkávalo: „Dokud Osel bude řváti, Hora bude v štěstí státi!“
Jenže důl se začal zničehonic zalévat vodou. Horníci proto sestavili důmyslné pumpy, kterými se snažili vodu vyčerpat na povrch, aby slavný bohatý důl zachránili. Báli se, že když ho stihne zkáza, zaniknou i všechny ostatní štoly a s nimi snad celé město.
Ten den zde pumpoval i havíř Jíra se svými kamarády.
Brodili se v podzemí úzkými šachtami, až po kolena v ledové břečce.
„Chlapi, slyšíte? To hučení se mi nějak nechce líbit,“ natahoval Jíra uši. „Možná bychom se měli vrátit nahoru.“
„Musíme pumpu donést co nejdál ke skále, jinak odtud tu vodu nedostaneme!“ nesouhlasil kumpán Pipek.
„Dobře, ale hned potom otočíme zpátky.“
Sotva vyrazili na konec štoly, rozlomil se trám podpírající klenbu, skála praskla a dovnitř se začala voda valit proudem.
Všichni se dali na zděšený úprk, jenže rozběsněný živel byl rychlejší. Za malý okamžik sahala hladina nebohým havířům k pasu. Když vystoupala Jírovi k bradě, počal se v duchu loučit se ženou a dětmi. Tušil, že je to jeho konec.
I stalo se v tu chvíli něco neskutečného! Od lesa na Rovinách, poblíž místa, kde stával kostel Nejsvětější Trojice, se začala klenout modrozelená duha přes Pách až k Oselskému dolu. A na ní plula loď obrácená stěžni dolů.
Lidé se báli, že to značí nějaké neštěstí. A měli pravdu, voda se totiž provalila na více místech a od té doby Osel vodu pil a pil, až se upil a musel být horníky nadobro opuštěn.
Jenže nikdo netušil, že ta duha vycházela z lesní studny u Trojice, a právě tahle kouzelná loď zachránila před utopením Jíru i jeho pět kamarádů ze štoly Čapčoch. Sami nevěděli, jak se z nenadání ocitli nahoře u trejvu živí a zdraví. Zkrátka: co může znamenat neštěstí pro jednoho, může být požehnáním pro druhého.
Sotva Jíra otevřel oči, vzpomněl si na vílu, která slíbila jejich dobrý skutek oplatit. A byl si jistý, že své slovo splnila právě toho dne…