31. květen - 130 let od narození Bohuslava Reynka
Petrkov... Při vyslovení tohoto jména se zachvěje srdce snad každého milovníka poezie. Právě s tímto ikonickým místem je totiž spojen osud básníka naprosto výjimečného, originálního, vymykajícího se běžným představám o charismatickém umělci. Bohuslav Reynek byl totiž charismatický úplně něčím jiným, než jsme u kulturních celebrit zvyklí. Což je jedním z důvodů, proč se celebritou vlastně nikdy nestal. Dalším důvodem je historická epocha, která zásadním způsobem determinovala jeho curriculum vitae.
Kdyby se mě někdo zeptal, jak charakterizovat Bohuslava Reynka třemi slovy, vůbec bych se nerozmýšlel a rovnou to vysekl: tichost, skromnost, pokora. Reynek byl oddaným katolíkem, pročež je standardně řazen do škatulky „katolická moderna“. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že se svou tvorbou i životní filosofií této škatulce vyhýbá. Ostatně: skutečný umělec se vždy vyhýbá jakýmkoli škatulkám. Je sám sebou, nepotřebuje nálepky.
Bohuslav Reynek byl geniální básník, jehož verše (postavené na svérázném, ikonickém minimalismu) nemají obdoby. Aspoň pro mě, poněvadž tento pán z Vysočiny se stal mým nejmilovanějším poetou. Ale nejen to: Reynek byl i neuvěřitelně talentovaný výtvarník. Jeho grafické listy souzní s jeho verši tak neskutečnou synergií, až se nad tím tají dech. Stejná atmosféra, stejný duchovní náboj, stejná síla příběhu vyprávěného jakoby pod povrchem...
Životní peripetie Bohuslava Reynka včetně soužití s francouzskou básnířkou Suzanne Renaud jsou myslím dostatečně známé. A tak už snad připojím pouze jeden obrázek a několik tichých, skromných, pokorných strof...
STOPA
Zachvěl se krajem první sníh,
veliké hvězdy do haluzí kreslí.
Slibuje radost dětských Půlnočních
těm, kteří tíhu touhy nesli.
Díváš se. Duše neví kam,
v plachosti pátrá, popaměti kráčí,
vrací se věrně k žalu pasekám
po vůni listí, po pěšince ptačí.
Pěšinka ptačí náhle ustává,
pták vznesl se a zůstala jen bílá,
bolestná krása, divá dálava,
v níž stopa Návratu se objevila.
(Podzimní motýli, 1946)