Jitka Havlíčková: VERŠE PO VĚTRU
A když půjdeš
černou tmou,
já půjdu před Tebou...
Světlo,
kterým svítím Ti,
ozáří i cestu mou...
A když půjdeš
černou tmou,
podám Ti svíci svou...
Bude svítit
uvnitř nás,
tady přístav
bezpečný máš...
Láska říká,
tady jsem...
Na louce, v horách,
za lesem...
V každém květu
a v každém stromě,
ve Tvém srdci
a také u mě...
Volnost říká,
tady jsem...
V mořských vlnách
a prudké řece,
v poryvech větru
a peřejích na potoce...
Láska a volnost
k sobě patří,
spolu mohou jít...
Mít rád znamená
i nevlastnit...
Přes hory tak daleko,
že nespočítáš vzdálenost...
Přes propast tak vysoko,
že nevede tu žádný most...
Dvě srdce
na břehu stojí,
láska je tím mostem,
jenž dva břehy spojí...
Pro lásku
není vzdálenost,
láska je v životě
ten nejkrásnější most...
Otoč se
a zůstaň stát...
Pro ten spěch
nevidíš, co máš rád...
Podívej, slunce zapadá
a louka je jak zahrada...
Čas stále stejně utíká,
ať spěcháš nebo nespěcháš...
A tak otoč se
a zůstaň stát...
Za Tebou je možná člověk,
co Tě má rád...
Řekl jsi,
až ke hvězdám,
na chvíli Ti svá křídla dám...
Řekl jsi,
až k oblakům,
na chvíli věřme zázrakům...
Nečekej
na tu pravou chvíli,
možná je právě teď
a tady...
A tak poleť
zas ke hvězdám a k oblakům,
na křídlech zázraků...
Při východu slunce
jen na chvíli,
dotkli se křídly
dva motýli...
V poledním slunci
jen na chvíli,
dotkli se lásky
dva motýli...
Při západu slunce
už za chvíli,
každý jinam poletí
na křídlech motýlích...
