Několik střípků z Podkarpatské Rusi
Když jsme v roce 2002 s Mirkem Vostrým poprvé navštívili nádhernou Podkarpatskou Rus, připadali jsme si jako v jiném světě. Ve světě vonícím neodolatelným starosvětským kouzlem, které z našeho Česka jako by už vyvanulo. Všechno (nebo skoro všechno) pro nás bylo nové a zároveň to vyvolávalo pradávné (a poněkud nejasné) vzpomínky na rané dětství a mládí.
Při sedmé a (zatím) poslední návštěvě v roce 2019 už byla tato země úplně jiná. Mnohem víc zcivilizovaná, infiltrovaná západním životním stylem. Přesto jsme pořád nacházeli řadu aspektů, jež nám připomněly naše dřívější okouzlení. A na některých odlehlých místech, kde se čas (zdánlivě) zastavil, jsme stále ještě poznávali onu vůni dávných časů.
Vraťme se o tedy o dvacet let zpátky, do roku 2002. Zvláštní svět vystavěný podle vlastních pravidel. Jednou z mnoha věcí, nad nimiž jsme žasli, byla neuvěřitelně pečlivá vojenská ostraha železnice. Každý most, každý tunel, každý strategicky významný bod na trati střežila po zuby ozbrojená hlídka. Když jsme se místních ptali, proč tomu tak je, zdali očekávají nějakou ofenzivu, odpověď byla stručná: železnice se musí střežit, jelikož se po ní vozí zbraně. Tehdy jsme se tomu tak trochu smáli, ale dnes mi při té vzpomínce mrzne úsměv na rtech.
Setkání s Podkarpatskou Rusí, to bylo především setkání s lidmi. Jak pestrá směsice! Zažili jsme vřelou vlídnost a pohostinnost vesničanů, ale také skoro až výhrůžné „vyjednávání“ místních mafiánů nabízejících nepříliš vzhlednou prostitutku. Nebo jadrnou debatu s chlapíky na korbě náklaďáku, co je vezl na práci v lese (a nás na výlet tamtéž) či „procházku“ s psím tuláčkem, který s námi přešel celé hory a po dvou dnech (a desítkách kilometrů) namáhavého pochodu se přestěhoval do úplně jiného města na opačné straně karpatského hřebene! Potěšily nás bezprostřední sympatie, otevřená srdce a rozverná atmosféra během komunitní konzumace opojných kapalin, ale také nás vyděsil pohled do hlavně ostře nabité pistole mladíka, kterému jsme se jaksi znelíbili v jedné hospodě uprostřed Karpat. A tak dále, mohl bych pokračovat donekonečna. Od plusu do mínusu, jak už to v životě bývá. O kuriózní zážitky nebyla nouze.
Jedna vzpomínka ale vydá za všechny. A zase mě vrací do září 2002, do naší první cesty, kdy jsme se teprve učili Podkarpatské Rusi aspoň trochu rozumět. Jejím hlavním hrdinou je vesnický chlapík jménem Petro, který si natrvalo pronajal pevné místo v mém srdci.
Jednoho večera jsme neplánovaně došli do dědinky hluboko v horách, kam turista zabloudí asi tak často jako Halleyova kometa. Vůbec jsme netušili, kde budeme spát (mezi příkrými lesními srázy končícími zpěněnou bystřinou se místečko na postavení stanu nenašlo), a popravdě: ani co budeme jíst. Zásoby se tenčily a zdejší mahazin nebyl zrovna kdovíjak zásoben.
Naštěstí se kolem nás začali srocovat domorodci, a kromě samohonky dokázali odněkud vykouzlit rybičky v tomatě a špek naložený v octu. A hlavně chleba, který se tak často ukázal být nedostatkovým zbožím. S postupujícím večerem stoupala rtuť teploměru naší nálady zvolna vzhůru...
A dále už pokračuje autentické vyprávění, které jsem před lety včlenil do své knižní prvotiny:
Malinko mě znervózňoval nedůvěryhodně působící strejc s přeraženým nosem motající se kolem nás v družném a hovorném rozpoložení. Bezpochyby měl už dost nakoupíno, což mu ani v nejmenším nebránilo v hrdinné likvidaci zásob destilovaného obilí.
Svěřil nám, že se jmenuje Petro. Má prý kousek odtud hospodářství.
A po třetím stakánu plácl dlaní do stolu.
„Půjdete spát ke mně!“
„No… To my vás… škyt… nemůžeme… obtě… obtě …“ zkoušel Mirek protestovat a málem při tom sletěl z lavice.
„To je hloupost! Jaképak obtěžování? Pohostinství je pro nás svatou povinností.“
Nabídku jsme přijali s aristokratickými projevy díků. Pochopitelně v domnění, že ten ochlasta vůbec netuší, o čem tlachá. A že na to do minuty zapomene.
Nezapomněl. Naopak, co chvíli pozvání zopakoval, abychom si náhodou nenašli jiného dobrodince, jenž by mu naši návštěvu vyfoukl.
* * *
Před jedenáctou přiklokotala bílá tavria. Vyhřezl z ní urostlý, náramně autoritativní maník. V lesklých teplákách a tričku Calvin Klein působil mezi montérkami a maskáči svých spoluobčanů dojmem protřelého světáka. Doprovázela ho pěstěná bruneta v elegantním lahvově zeleném kostýmku. Do naší společnosti se hodila asi jako královna Alžběta.
Jejich příjezd zvedl vlnu radostného vzrušení a mumlání, z něhož jsme vyrozuměli, že se jedná o „načálnika“ a jeho manželku. Čeho byl ten člověk náčelníkem, to jsme nezjistili a ani po tom nepátrali. Prostě náčelník a hotovo.
Bodře se s námi přivítal. Jeho choť zacukrovala, ozdobena decentním ruměncem.
Pan Calvin Klein automaticky převzal taktovku večera. Mužici se zklidnili a konzumace samohonky získala řád a systém, aniž by ztratila dynamiku. Spíš naopak.
„Pojďte, ukážu vám budovu lesnictví,“ navrhl náčelník.
Nikam se nám nechtělo. U stolu bylo dobře. Ale když nedal jinak, šli jsme. Naštěstí ne daleko.
Sotva otevřel dveře obrovské dřevostavby a královským gestem nás uvedl dovnitř, pochopili jsme, proč je lesnictví takovou chloubou vesnice. Nádhera interiéru prudce kontrastovala se zanedbaným vzhledem drtivé většiny baráků všude vůkol. Připadali jsme si tam jak na zámku.
* * *
Kolem půl druhé v noci konečně padl rozumný návrh rozpustit schůzi a zkusit najít cestu k nějakému pelechu. Petro rezolutně trval na tom, že půjdeme spát k němu, což jsme s úlevou přijali. Mirek se mu snažil poděkovat, ale akorát škytl, a jen tak tak, že nespadl do potoka.
Už jsme chtěli vyrazit, když nás náčelník nesmlouvavě zabrzdil. Nedal jinak, než že všechny zbylé účastníky odveze. Včetně něj se jednalo o celkem osm osob.
Tavria je dost malé autíčko a obecně dá hodně námahy narvat do něj pět cestujících, což je maximální kapacita. Osm dospělých (a v několika případech i poměrně objemných) opilců se do ní prostě nemohlo vejít.
Dodnes nechápu, jak jsme to dokázali, ale dokázali jsme to. I za tu cenu, že mi na jednom koleně přistála korpulentní Ivanova choť, zatímco druhé okupovala choť náčelníkova, hihňající se bezmála k zadušení.
Podvozek klesl s povážlivým zaskřípěním k zemi. Ale to už zachrochtal motor a náčelník po několika marných pokusech našel zpátečku. Pohříchu to nebyla správná volba, měl raději zkusit jedničku. No nic, povalenou značku „DEJ PŘEDNOST V JÍZDĚ“ určitě někdo postaví zpátky na místo. Zítra nebo někdy. Nebo nikdy.
Náš šofér kéroval svědomitě, ovšem ani jeho pekelně soustředěný pohled rozpraskaným předním sklem nezabránil poněkud nejistému šněrování. V jednu chvíli jsme už, už letěli do pankejtu, ale náčelník to v posledním zlomku vteřiny bravurně srovnal prudkým otočením volantu. Pravda, jen o milimetry minul telegrafní sloup při druhém okraji cesty, ale na to se historie neptá.
Pak už to šlo. Nabrali jsme děsivou rychlost asi tak patnáct kilometrů v hodině. Náčelník zřejmě vyhodnotil, že takový kalup dokonale odpovídá jeho aktuálním dispozicím k řízení vozidla. Kdyby ho mohl někdo zkontrolovat a dát mu dýchnout, bez diskuse by dojezdil. Potíž tkvěla v tom, že jedinou osobou, oprávněnou něco takového provést, byl on sám.
Dál už probíhala jízda normálně, ovšem pouze do okamžiku, kdy se na kraji silničky zničehonic objevila kráva. Neptejte se mě, co tam tak hluboko v noci dělala. Prostě se vracela z pastvy a činila to s cílevědomou rozvážností charakteristickou pro svůj živočišný druh.
V náčelníkovi se probudil vojácký smysl pro disciplínu. Velkoryse ignoroval skutečnost, že prašná vozovka je široká snad deset metrů a krávě by se vyhnul třeba i pětkrát. Místo toho vzorně zakormidloval tavrii za ni a zbytek cesty dojel v závěsu.
Naše jízda, dlouhá s bídou půl kilometru, se tak protáhla na dobrou čtvrthodinku. Pěšky by to bylo mnohem rychlejší. Samozřejmě za předpokladu, že bychom někde nezahučeli do kukuřice.
Konečně jsme mohli vysoukat slisovaná těla z vozu. Chvíli mi trvalo rozmasírovat krevní oběh a umístit všechny orgány tam, kam anatomicky přibližně patří.
Náčelník se s námi obřadně rozloučil a slíbil, že o osmé ranní přijede, aby nás odvezl ke kostelu na autobus.
To určitě. V osm hodin bude ještě dávno mrtvý. (Nebyl a skutečně nás odvezl, jakkoli se to vzpírá zdravému rozumu – pozn. aut.)
* * *
Vratce jsme plandali po dvoře Petrova „hospodářství“. Říci o něm, že je turecké, by byla nadsazená pochvala. Neskutečný binec všude, kam člověk pohlédl, korespondoval s krajně opotřebeným vzhledem všech skromných budov. Vyjma jediné. A tou byl vypulírovaný domek pro hosty.
Před vchodem do chalupy vartovala bytelná ženská, bez nejmenších pochyb Petrova manželka. Teď nastane neodvratné hromobití. Čili stručná přednáška na téma, že chlap, co přitáhne ve dvě v noci nalitý jak žok, a ještě s sebou dovleče dva podobně zdobytkované cizince, není nic jiného nežli žalostný povaleč, flamendr a lump. A bude spát venku na zápraží. I se svými kumpány.
Nic takového. Paní, celá rozzářená, nás vítala plna obdobného nadšení, s nímž její choť prve nabízel nocleh. Správně usoudila, že musíme mít hlad, a okamžitě uvedla do provozu obrovská modrá kachlová kamna. Petro pro změnu usoudil, že musíme mít žízeň. A když je žízeň, tak nejlepším prostředkem proti ní je co? Přece samohonka! Jakápak voda, to je blbost! Než jsme stihli zaprotestovat, už trůnila na stole lahvinka a čtyři stakany.
Našemu martýriu tedy ještě nebyl konec. Ani zdaleka.
Na kavalci v koutě světnice se pohnula deka. Zpod ní vykoukla čtyři dětská kukadla jako hrachy. Patřila vnoučatům Petrovy ženy. Mirek podaroval robátka drobnými hračkami, které vždycky táhneme s sebou. A Petrovi věnoval svůj krásný švýcarský zavírací nůž, čímž našeho hostitele uvedl do bezbřehých rozpaků.
Netrvalo dlouho, a paní domu naložila na talíře hromady orestovaných hub, družně se šmajchlujících s vařenými brambůrky. V životě jsem nejedl nic lepšího.
Povídali jsme ještě víc jak hodinu. Petro nám barvitě vylíčil, jak před pár lety postihla vesnici ničivá povodeň. Strašlivá. Takovou prý nepamatuje. Sebrala všechno, co jí přišlo do cesty. Všechny baráky v údolí pobořila. Některé úplně zdemolovala.
„Vidíte támhle Chrésta?“ ukázal Petro na Boží muka u cesty. „Všechno, všecičko voda spláchla. Jenom Chréstos odolal a zůstal stát. Chvála bohu.“
Zbožnost podkarpatských vesničanů je prostě nezlomná a jejich náboženské cítění roztomilé. V týdnu se dokážou zbořit způsobem, nad nímž zůstává rozum stát, ale neděli co neděli kajícně naklušou na mši a v jednotě s popem opěvují Boha a všechny svaté. S dojemnou upřímností při tom vyznávají hříchy, k jejichž páchání je pudí slabost vůle.
A malovaný Bůh se na ně usmívá a blahosklonně kyne nebeskou pravicí, oděnou do rukávu v ukrajinských národních barvách, žluté a modré.
Jiří Raichl
