Pavel Chlouba: ABRIACHAN
Abriachan
divoká zahrada nad skotským jezerem Loch Ness
Myslím, že každému klukovi se zatají dech, když se nahlas vysloví
slovní spojení lochnes – správně se to píše Loch Ness a ze staré gaelštiny
přeloženo to neznamená žádnou vodní příšeru, je to jenom zeměpisné pojmenování.
Loch je výraz pro jezero a Ness je jedno z nich, které zdobí
půvabnou, ale drsnou krajinu skotské Vysočiny. Není příliš široké, ale kvůli
délce 37 km se považuje za druhé největší skotské jezero. Kdyby mi jako klukovi
nabídli výlet na Loch Ness, neváhal bych ani chvíli, hned bych balil
dalekohled, pláštěnku a můj velmi nedokonalý, leč milovaný fotoaparát sovětské
výroby a vypravil bych se na dobrodružnou expedici hledat pověstnou lochnesku,
mystickou příšerku s tělem podobným vyhynulým ještěrům. O mnoho let
později, co už jsem klukem nebyl, jsem najednou měl možnost se k tomuto
jezeru doopravdy dostat, jenom motiv byl méně dobrodružný, ale minimálně stejně
tak lákavý.
Na západní straně jezera, v poměrně příkrém kopci, se nachází zahrada i školky Abriachan. Je to na první pohled úplně jiná zahrada, než na které jsme běžně zvyklí. Největší podíl na tom má poměrně prudký svah, který zřejmě býval lesem. V nižší části blíže k jezeru má zahrada charakter velmi smíšeného porostu, kde mezi původními stromy dostaly rozsáhlý prostor trvalky i nepůvodní a často barevně velmi pestré odrůdy dřevin. Směs původních rostlin s cizokrajnými druhy vypadá hodně dobře. Nemyslím, že by se jednotlivé skupiny nějak vzájemně rušily či si konkurovaly. Nejvýstižnější charakteristikou tohoto místa by bylo zřejmě slovní pojmenování přírodní zahrada. Tuto kombinaci slov nemám příliš v oblibě, neboť mi přijde velmi složité určit, co ještě je a co už přírodní zahrada není. Skladba jednotlivých druhů i jejich uspořádání na tomto místě ale evokují divočinu a nespoutanost, proto mě napadlo použít termín přírodní zahrada. Do této charakteristiky ještě zapadají další dvě věci – a to je trávník a přirozený, naprosto nenásilný přechod zahrady do lesa. Za dřevěným plůtkem porostlým lišejníkem zahrada tak trochu pokračuje, ale už má jiný charakter. Lesní chodník lemují velké kameny, které na místo kdysi poskládal člověk. Obrůstá je mech, který je činí ještě krásnějšími, než kdyby zůstaly čisté.
Dlužím vysvětlení k trávníku, který je v kopcovitém terénu logicky zastoupený jenom okrajově. Není prioritně určen na dívání a velké obdivování, ale je zejména tam, kde vedou chodníčky. Naopak, nesečené druhy zřejmě původních druhů trav vyplňují prostory kolem laviček a nádob, ve kterých jsme mohli obdivovat různé duhy květů. Z původních druhů tvořily kostru zahrady duby, břízy, lísky, brsleny a na pohled velmi důležité a nápadné jeřáby. Z bylin hodně místa zabíraly kapradiny a v době naší návštěvy (srpen) byly v plné kondici i krásné bochánky dobromysle. Někde uprostřed svahu se nachází obyčejný ale pěkný bíle omítnutý dům s blízkým skleníkem. Kde nebyly travnaté chodníky, všude vyrůstaly pestré druhy trvalek v různém stavu kvetení. Ačkoliv se jezero Ness nachází v nadmořské výšce pouhých 16 metrů, krajina je tu poměrně drsná. Vysoká vlhkost vzduchu podporuje růst mechů i lišejníků na všech místech, které nezabírá žádná jiná vegetace. Bujnost rostlin mají na svědomí nepochybně místní mikroklimatické poměry, které umožňují prosperitu většiny rostlin.
Samozřejmě, základem každé zahrady jsou rostliny. V případě zahrady Abriachan ale jejich krásu umocňuje krajina, která má v Highlands (pojmenování skotské Vysočiny) v sobě cosi výjimečné. Vyjít si do horní partie zahrady, tam kde za dřevěným plůtkem začíná les, je krásný zážitek. Pestrost trvalek i dřevin z různých částí světa musí zaujmout každou duši, kterou nakazil zahradnický bacil. To nejlepší ale přijde až nakonec, když se podvědomě otočíte zpátky. Najednou se pak před vámi a pod vámi zjeví rostliny, kolem kterých jste kráčeli před chvílí, ale také ve výhledu nechybí hladina Loch Ness. Tento pohled mě zasáhl až nečekaně prudce. Samozřejmě, že jsem si vzpomněl na své klučičí představy o příšeře, která se vynořuje z jezera, aby naháněla lidem strach. Trochu nostalgicky jsem těkal očima po vzdálené hladině, jestli se na chvíli neobjeví bájná Lochneska. Samozřejmě, že skotská příroda se nedala nijak vyprovokovat a žádný ještěr se nikde neobjevil. Zato jsem si ještě jednou uvědomil nádhernou souhru zahrady vytvořené člověkem s krajinou, kterou po miliony let vytvářel čas.
S Lochneskou jsem se nakonec přeci jenom potkal jenom kousek od
Abriachan, kde její betonová (?) maketa trčela ze zabahněného jezírka hned
vedle turistického centra. A záhy ještě snad stokrát během pár minut, protože
byla na každém hrnku, klíčence i pohledu, který si turisté z různých částí
světa kupovali jako upomínku na cestu k bájnému Loch Ness. A já se jenom
usmíval, protože v mém srdci místo příšerky zabrala místo zahrada
Abriachan, s neopakovatelným výhledem do této části skotské země.
Pavel Chlouba
(autor je nezávislý novinář, zahradník, zahradnický publicista a fotograf, cestovatel po světových zahradách a spoluautor rozhlasového pořadu Zelené světy)