Úvodní povídka Muzikant na jezeře je inspirována mazanou fintou Státní bezpečnosti, která zkazila radost nejednomu poúnorovému emigrantovi. V tomto případě však celý kiks natrvalo rozloží vztah mezi tátou a synem. Učitel hudby je upečen z jiného těsta, byť jde opět o rodinné vztahy, do nichž vstoupí temné pletichy během budování pohraničních bunkrů krátce před Mnichovem. Když někomu přijde telegram, zpravidla to znamená něco naléhavého a často i nemilého. Stejnojmenná povídka je však roztomilou historickou mystifikací o špionáži, k níž nikdy nedošlo. Třešně měla nejradši. Asi měla, ovšem tento bukolicky znějící titul náleží příběhu, který je nadmíru tíživý, plný antagonistických emocí a nezhojitelné bolesti. Ale jak už to u Mirka Vostrého chodí, vše se dá nakonec nějak překlenout, když se najde dobrá vůle. Na Buchtách pro Andreu si pochutnají milovníci záhad. Tato je opředena kolem reálně existujícího leteckého pomníku ukrytého hluboko v Orlických horách. Celá kniha vrcholí titulní povídkou, z níž se dozvíme, co se stalo s tím nejrychlejším koněm. Kam vlastně doběhl nebo nedoběhl, a jak to bylo s jeho protivníky.

Všechny příběhy jsou vyprávěny typickým autorovým stylem, v němž se mísí bodrý nadhled, smysl pro břitkou humornost a hlavně bezbřehé pochopení pro lidskou slabost a nedokonalost, stejně jako přesvědčení, že dobrota srdce může vždycky zvítězit nad sebesveřepější zlobou a krutostí. Dějové linie jsou spřádány s promyšleností až křížovkářskou, všechna tajemství se odkrývají tak, aby byla čtenáři poskytnuta možnost „tipnout“ si jejich rozluštění. Zápletka poté graduje do dramatické pointy, jež je někdy příkrá a jindy rozprostřená do široké meditativní roviny. Paráda, takhle má vypadat dobře postavená beletrie!