Malá velká dávka malé velké poezie (recenze)

Kdo někdy zkoušel sepsat dojmy z četby poezie, určitě ví, jak ošidné to bývá. Všechna formální měřítka, jejichž pomocí lze hodnotit prózu, se v případě básní poněkud relativizují... Všechny ty poučky o syntaxi a sémantice textu, o stylistické obratnosti, jazykové vytříbenosti, vypravěčském rukopisu…

To vše vyznívá jaksi hluše, zkusíme-li to mechanicky aplikovat na tak subtilní a nepolapitelnou literární formu, jako je báseň…

Na podzim právě končícího roku se mi dostaly do ruky dvě knížky poezie současných autorů, kteří jsou naprosto rozdílní, avšak přesto mají i něco společného: Radka Vohlídky a Luboše Sluky. Oba pocházejí z Východních Čech, kde mám i já své spletité kořeny. Každý z nich mluví naprosto jiným, zcela originálním básnickým jazykem, ovšem spojnicí mezi nimi je kouzelná verbální úspornost. Musím se přiznat, že minimalismus v poezii mi připadá neodolatelně působivý. Ostatně můj autor nejmilovanější, Bohuslav Reynek, je v tomto ohledu mistrem nad mistry. A tím se dostávám k dalšímu pojivu Vohlídky se Slukou (a Reynkem), a to je silný spirituální náboj jejich díla.

Dobrá, pojďme se na obě knížky podívat blíže. Začnu mladším z obou „pěvců“, Radkem Vohlídkou. Publikace příhodně nazvaná „CESTA K SOBĚ“ zaujme už svou půvabnou vizuální podobou (na svědomí ji má výtvarnice Iva de Cleve). Většina básní je ve vázaném verši, s nímž si autor pohrává dle potřeby a nálady (A-B-A-B nebo pro změnu A-B-C-D A-B-E-D a jindy zase úplně jiný vzorec…). Dvojverší, tříverší, čtyřverší… pořád se to střídá, ovšem společným znakem je stručnost: šestnáct krátkých veršů na jednu báseň je maximum. Tématika je stejně rozličná jako formální hrátky. Přírodní lyriku střídá lyrika milostná, aby nás poeta vzápětí ponořil do nevšední filosofické hloubky následované čtveráckým humorem, který zaznívá mezi řádky opravdu často. A velice vkusně, nutno říci. Nezřídka se potkáme i s vroucí veršovanou modlitbou. Atmosféra je tedy pestrá, rozmanitá, což rozhodně nepůsobí rušivě.

Požehnání

Hladím prstem okraje listu

Sbírám kapky noční rosy

Pojď blíž podzime, ke mně přistup

O tvé požehnání prosím

Druhá knížka s mnohoznačným názvem „ZŮSTANU U VÁS“ je už sedmou sbírkou poezie z pera hudebního skladatele Luboše Sluky. Na rozdíl od Vyhlídkovy formální pestrosti máme co dělat s jednotným kabátem, kterým je Slukovo milované haiku: staré japonské umění sedmnácti slabik, do nichž se vejde vše, co básník touží sdělit. Taková báseň autorovými slovy pouze začíná, aby následně pokračovala ve čtenářově hlavě, duši a srdci. Luboš Sluka však používá tuto kouzelnou šablonu po svém a zpravidla hodně šibalsky. Takže haiku se v jeho podání stává jakýmsi vypráskaným epigramem střílejícím humorné šípy do mnoha oblastí našeho života. Politiku nevyjímaje:

Voli-li nejsme

sami, když jsme ty voly

sami volili?

Většina básní však má poněkud niternější tématiku, když autor vtipně glosuje buď sám sebe, nebo „jakéhosi kohosi“, kdo má zřejmě reálný předobraz, ale to my nevíme, to ví jenom sám pan Sluka. 

Anebo jsou to „jenom“ takové vtipné postřehy k zamyšlení:

Peníze mají

cenu hlavně pro ty, co

nemají cenu.

Skromnost japonské mentality dokázal Luboš Sluka ve svých haiku požehnat typicky českým smyslem pro nadsázku občas kořeněným suchým anglickým humorem. To vše vyšperkováno bravurní prací s češtinou.

Co napsat závěrem? Obě knížky se mi staly milým dárkem a velmi si vážím toho, že mohu znát oba autory osobně. Věřím, že nás obdaří ještě mnohými pěknými verši…

Jiří Raichl

Žádné komentáře

Odpovědět