Jitka Fialová, Martin Vídenský... další nášup současné poezie (recenze)
Jitka Fialová. Martin Vídenský.
Dva současní autoři. Každý úplně jiný.
Oba už mají za sebou několik knižních publikací svých básní. A brzy jim přibude další: účast ve sborníku soudobé poezie s lakonickým titulem „7x7“.
Dáma má přednost. Takže jako první si přiblížíme dílo Jitky Fialové.
Nejprve několik vět o autorce. Žije ve Velkém Meziříčí, pracuje jako speciální pedagog - logoped. Její tvorba si našla cestu do celé řady sborníků a literárních periodik. Rovněž byla několik let členkou redakce poezie na literárním webu Písmák. Netají se tím, že má ráda haiku; i proto byla její tvorba v této poetické formě vybrána i do sborníku haiku českých a slovenských autorů „Šálek dál hřeje dlaně“ (DharmaGaia, 2020).
Knížka (nebo spíš sešitek) „V rámu krajina“ je nekomerční tisk vydaný u příležitosti soutěže Trapsavec 2020. Obsahuje básně formálně i obsahově poněkud odlišné od sbírky „Pentimenti“ (KLIKA, 2021), kterou mám k dispozici v elektronické podobě. A také od toho, čím se Jitka chystá obohatit sborník „7x7“.
„V rámu krajina“ obsahuje sdělnější a jaksi „učesanější“ tvář její poezie. Setkáme se tu prakticky výhradně s přírodní tématikou. Hodně se tu pracuje s přísně metricky vázaným veršem, který je v „Pentimenti“ zhusta aplikován v neotřelejší formě, aby postihl intimní nálady protkané osobitou reflexí všeobjímající reality. Mezi rozsáhlejší básně jsou v „Pentimenti“ efektně rozházena mnohá haiku. Celkový dojem znamenitě umocňují působivé ilustrace Jany Mikyskové a velmi empatický a vycizelovaný doslov Romana Szpuka.
Dá se říct, že první jmenovaná publikace je určena šířeji definované čtenářské základně, zatímco ta druhá se profiluje jako vytříbená pokroutka pro zkušené a vnímavé básnické labužníky. Obě však ambiciózně prezentují autorčinu vskutku nevšední imaginaci.
myslím si tráva
vidím trávu
myslím si jabloň
vidím jablko
myslím si zahrada
nevidím nic
jen kousky zeleně prorostlé silnicí (V rámu krajina)
zbytečné zjišťovat zda ticho tichne
když zrovna listuje v krajině noci
aby si vyčetlo příběh co z knih ne
ten co chceš sebevíc
já mermomocí (Pentimenti)
Martin Vídenský se pyšní zaměstnáním, které je pro básníka typické asi tak, jako jsou strmé horské štíty typické pro holandskou krajinu. Pracuje totiž jako vlakvedoucí Českých drah. Je to svým způsobem krásné povolání: Martin je stále na cestách, může pozorovat svět ubíhající za okny...
A propisovat své dojmy do básní. Ano, i takové verše najdeme ve sbírce „Vykročení ze stínu“ (FLÉTNA, 2021). Ale najdeme tam mnohem víc. Nádherně graficky zpracovaný opus (potlesk Petru Pulcovi za skvělé fotografie!) je pestrý a mnohotvarý, jak jen poezie může být. Vázaný verš se dělí o papír s veršem volným, kouzelný reynkovský minimalismus je ihned nahrazen velkoryse rozprostřenou slovní plochou. Stejně rozmanitá je tématika. Suše strohé reflexe naší šílené současnosti se střídají s niternou lyrikou, humorným epigramem či prostou, leč upřímnou a pokornou modlitbou. Básník má být člověkem více tváří, je to tak správně.
Martin je zkušený „matador“, dá-li se to tak říct. Díky tomu dospěl k svéráznému rukopisu: se stylistikou i strofickou konstrukcí pracuje zcela po svém. Připomněl mi Rudolfa Hrušínského v roli malíře Hubáčka: „...nejsem nikde organizován, a tak si můžu malovat, co chci“ (zřejmě jsem to neocitoval přesně, ale pamětníci si tu scénu jistě vybaví). Co je nejdůležitější: poezie Martina Vídenského působí naprosto přirozeně, naprosto konkrétně, naprosto pravdivě. Čtenář mu věří každé slovo. Autor na nás nic nehraje, obnažuje své ledví bez jakékoli snahy o vyumělkovanou image. Bylo by to zbytečné, nebylo by to o něm...
Slunce se chystá
zavřít okenice
dalšího dne
a v peřinách
z hasnoucích červánků
pomalu sklání se
ke spánku.
Sečteno, podtrženo: Jitka Fialová a Martin Vídenský jsou každý z naprosto jiného těsta. Ale jak už to tak bývá, člověku chutná pizza, knedlíky, vánoční cukroví i kupříkladu palačinky. Pokaždé jiné těsto. A spousta chutí obohacujících život.
Tak jako dobrá, ryzí poezie.
Už teď se těším, čím Jitka s Martinem vyšperkují sborník „7x7“.
Jiří Raichl
Děkuji oběma autorům za laskavé a milé obdarování jejich tvorbou.