Ted Gioia: HUDBA - podvratné dějiny (recenze)
HUDBA: podvratné dějiny -
autor: Ted Gioia -
překlad: Marek Sečkář -
ISBN: 978-80-275-0588-3
Vydal HOST (2021)
Světové dějiny možná píšou vítězové. Muziku (a historii jejího vývoje) však mají na svědomí odpadlíci, rebelové, podivíni, outsideři, podvraťáci...
Tak nějak by se dala shrnout (a v podobném duchu je ostatně shrnuta i na obálce) základní myšlenka pozoruhodné publikace HUDBA: podvratné dějiny, jejímž autorem je americký hudební historik a jazzový muzikant Ted Gioia (1957). Narodil se sice v Kalifornii, ovšem jeho jméno nezapře evidentní italské kořeny. A Itálie, co si budeme povídat... to je země hudbě zaslíbená.
Nutno říct, že Gioia sepsal cosi jako apokryfickou Bibli nesvatou světové muziky. Vzal to pěkně od stvoření tónu až po současnost. Na základě výsledků odborného bádání různých vědeckých disciplín prezentuje hudbu coby fenomén provázející lidstvo od prvních šamanských rituálů ještě dávno před posledním glaciálem. Vcelku srozumitelně formuluje, to, co všichni více či méně podvědomě cítíme: že hudba má neskutečnou duchovní moc a vliv na vývoj společnosti.
Úplně na začátku ji autor označuje jako sílu kreativní destrukce. A pak už to frčí: muzika je klíčovou substancí magie, posléze přetavena vyspělou antickou civilizací v nezbytné doprovodné médium nejstarších eposů i úsvitu lyriky (slovo lyrika je odvozeno od slovního základu „lyra“, což je, jak víme, starověký strunný nástroj). Vzápětí se však hudba dostává do rukou přísného myslitele Pythagora, který její živelnou, nespoutanou energii okleštil rigidní logikou. A vytvořil systém matematické práce se zvukem determinující hudební vývoj pro příští dvě a půl tisíciletí. Železobetonový kadlub algoritmizace zvukové skladby roztřískala až generace odrbaných přistěhovalců z Afriky, kteří si do „nového světa“ přivezli inspirativní dědictví neovlivněné nikdy nepoznaným Pythagorem: etnickou muziku s šamanskými kořeny chňapajícími až do oněch předglaciálních časů. Ano, tito nebojácní hoši utrhli ze stromu poznání nádherně kyselé jablko, jež dneska známe pod názvy jazz a blues. Outsideři, rebelové, podvraťáci... Nebýt jich, nemáme moderní muziku.
Jenomže ta dvě a půl tisíciletí mezitím, to není žádná černá bedýnka, žádný nehybný megalit! Po celý tento oceán času procházela hudba vývojem, který se postupně zrychloval v exponenciální křivce přesně tak, jak se zrychloval společenský pohyb jako takový. Šlo to ruku v ruce, ovlivňovalo se to navzájem: hudba společnost a společnost hudbu. A zase: vesměs to byli samí outsideři, bastardi, rebelové... Jistě, když to zúžíme na vývoj křesťanské hudby, tak u jejích prvních reforem stáli světci jako Ambrož nebo papež Řehoř Veliký, ale s příchodem renesance naběhli všichni ti čtveráci jako Dufay, Josquin a další... A po nich plejáda barokních titánů (Vivaldi, Händel, Pergolesi, Albinoni... a samozřejmě Bach, Zelenka...). A přes námezdní stloukače oper (Hasse, Mysliveček atd.) už jsme u Mozarta, onoho enfant terrible vídeňského kulturního života, který zcela zásadně pomohl vystrčit rakouskou metropoli na výsluní hudebního světa a utnout několik století neotřesitelné italské dominance. A tak dále, a tak dále...
U každého slohového přechodu (nebo i mezipřechodu) vždycky stáli tihle otrhanci, jež... (a zde si dovolím citovat anotaci) musela společnost nejdříve potlačit a teprve poté jejich inovace zpracovala do krotkého hudebního kánonu. Vyprávět dějiny hudby tedy pro Gioiu znamená vyprávět příběhy odpadlíků a podivínů, kteří hledali nové způsoby, jak, kde a pro koho vyluzovat zvuky.
Gioia je vědec, ale taky umělec. Díky této vzácné synergii se v jeho vypravěčském stylu optimálně snoubí nezbytná porce odborné látky s obdivuhodně svěžím, čtivým stylem. Na Gioiovu knihu tedy sedí nálepka populárně naučná publikace jako ulitá. Určitě potěší každého milovníka muziky, který se touží dozvědět víc o její historii. A seznámit se s celou řadou otrhanců, podvraťáků, outsiderů... jo aha, to už tady bylo...
Jiří Raichl