Raynor Winnová: BOUŘLIVÉ TICHO (recenze)

Bouřlivé ticho -

Raynor Winnová -

Původní název: ­The Wild Silence -

Překlad: Lucie Mikolajková

Obálka: Angela Hardingová

ISBN: 978-80-7670-053-6

Vydalo Nakladatelství KAZDA v dubnu 2022

Po vcelku pozitivní zkušenosti s knihou Raynor Winnové Pobřežní cesta jsem se těšil na volné pokračování: Bouřlivé ticho. Po jeho přečtení se ve mně perou ambivalentní pocity.

Pobřežní cesta (jednička) je originální cestopis. Skutečný příběh manželů středního věku, kteří se v naprosto kritické situaci vydávají (opatřeni pár librami a nikterak špičkovou turistickou výbavou) na předlouhý trek kolem dokola Británie. Mnoho zážitků, mnoho myšlenek, mnoho duchovních impulsů…

Bouřlivé ticho (dvojka) má ve srovnání s jedničkou zcela odlišnou atmosféru – alespoň já to tak vnímám. Rozvláčné pasáže (popisné, introspektivní i retrospektivní) útočí na mou schopnost udržet koncentraci a nutí mě přeskakovat. Domníval jsem se, že takto bude pojata pouze expozice, ale kdepak.

Přitom nosné téma rozhodně nechybí: v úvodní části postihne autorčinu matku cévní mozková příhoda takového rozsahu, že jí lékaři dávají (i vzhledem k vysokému věku) dva až tři dny života. No jo, ale uběhnou dva týdny a seniorka stále ne a ne odejít ze světa živých! Raynor se ubytuje v jejím nemocničním pokoji, aby jí byla v posledních okamžicích nablízku. A v knize z toho vytěží několik desítek stran, na nichž především bilancuje svůj vztah s matkou, ale i s manželem Mothem – jak se seznámili, proč ho její rodiče neměli rádi atd. To vše se prolíná v poněkud chaotickém mixu, který klade solidní nároky na čtenářovu schopnost orientace. A ve stejném duchu jedeme dál, až do konce.

Naprosto nepochybuju o tom, že tento vypravěčský styl doslova nadchne početnou skupinu milovnic literatury tohoto typu: takových těch tlustých svazků plných emocionálního pnutí a hlubokých, meditativních nálad, které čtenářku přirozeně navedou k empatickému poutu s autorkou. Já však zřejmě nejsem ta správná cílová skupina. Což ale není chyba ani moje, ani Raynor Winnové. Prostě jsme se minuli a mně nezbude nic jiného, než objektivně zhodnotit kvalitu jejího tvůrčího psaní.

A ta je nadmíru vysoká. Hodně nadprůměrná. Jak už je u Kazdy zvykem, nesmírně tomu pomáhá i znamenitý překlad (tleskám Lucii Mikolajkové), který je svébytným literárním dílem. Raynor Winnová je nesporně talentovaná, dokonce bych řekl extrémně talentovaná spisovatelka. Akorát zřejmě spisuje pro jiné lidi, než jsem já. Což tak nějak nevadí ani jednomu z nás. Zatímco na Pobřežní cestě jsme se celkem dokázali potkat, Bouřlivé ticho nás rozdělilo.

Ale zpět k objektivní rovině, protože tohle má být recenze a nikoli emocionální esej. Publikace má po všech stránkách špičkové profesionální provedení: působivá grafika, výtečný překlad (již zmíněný), precizní korektura. Zcela bez debat si najde svůj tržní segment, jehož charakteristiku jsem už ostatně výše načrtl.

Suma sumárum: já budu asi číst něco jiného – a dobře mi tak. Ale vy si Bouřlivé ticho určitě přečtěte – zejména jste-li hloubavá čtenářka, co se ráda zakousne do pořádně macatého svazku poskytujícího opulentní prostor ke vcítění do vypravěčky a hlavní hrdinky v jedné osobě.

Jiří Raichl

Žádné komentáře

Odpovědět