19. prosinec: 160. výročí narození Itala Sveva
Aron Ettore Schmitz – tak zní rodné jméno spisovatele a dramatika, který vstoupil do dějin literatury jako Italo Svevo. Jak již napovídá první část jeho pseudonymu, byl to Ital... i když... vlastně to byl Žid narozený na území Rakouského císařství. Čili občan stejné monarchie jako naši prapředkové...
Podobné úsměvné kuriozity provázejí též osud jeho nejznámějšího díla, románu Vědomí a svědomí Zena Cosiniho, což jsou jakési fiktivní memoáry určené k využití v psychoanalýze. Čtenář se dovídá, že paměti zveřejňuje Zenův psychoanalytik, a že v nich Zeno často lže. Dlužno podotknout, že Svevo měl s psychoanalýzou vlastní zkušenosti, když zkoušel porozumět své závislosti na nikotinu. Dílo Sigmunda Freuda jej rozhodně inspirovalo – až do té míry, že přeložil jeho knihu O snu do rodné italštiny.
No... rodné... jak se to vezme...
Vědomí a svědomí Zena Cosiniho vyšlo roku 1923 a poněkud se minulo s odbornou kritikou i zájmem čtenářské obce. Důvodem byla Svevova prkenná italština připomínající spíše úřední spis než beletrii. Není divu, vždyť pro tohoto rodáka z Terstu byla italština až druhým jazykem, běžně hovořil tzv. terstským nářečím a italštinu používal převážně v úředním a obchodním styku (mj. jako bankovní zaměstnanec).
Před naprostým propadákem zachránil jeho knihu až irský spisovatel James Joyce, který navnímal její výjimečnost a prosadil publikování... kupodivu nikoli v Irsku či Británii, nýbrž ve Francii. Teprve tady byl objeven obchodní potenciál „Vědomí“, jež se poté vítězně vrátilo domů, do Itálie. Joyce se později nechal slyšet, že Zeno Cosini byl jedním z předobrazů postavy Leopolda Blooma z jeho nejslavnějšího románu Odysseus.
Druhým trhákem Itala Sveva je román Senilita zabývající se sondou do mezilidských vztahů. Autor dospívá k tristnímu zjištění, že máme zásadní problémy v komunikaci, zejména vzájemném pochopení a respektu.
Italo Svevo napsal také třináct divadelních her, ovšem za jeho života z pronikla této „šuplíkové úrody“ na jeviště pouze jednoaktovka Roztříštěné trio. Jak už to tak bývá, génius byl pochopen až dlouho po smrti: teprve šedesátá léta 20. století („nakažená“ absurdním dramatem) objevila zvláštní nadčasovou sílu tvorby Itala Sveva.
Nevím, co je na tom pravdy, ale traduje se, že těsně před smrtí (v důsledku dopravní nehody) prý v nemocnici požádal o cigaretu s tím, že tato je opravdu poslední. To samé rčení však tento nevyléčitelný kuřák vyslovoval před zapálením každé cigarety předchozí...
Je pohodlné žít v přesvědčení, jak jsme skvělí, i když naše skvělost není nijak zjevná.
(Italo Svevo)