15. leden - 400 let od narození Moliéra
Jean-Baptiste Poquelin, syn pařížského měšťana (dokonce královského čalouníka), se příliš nepotatil, což je možná špatné pro historii francouzského nábytkářství, zato je to skvělá zpráva pro světové divadlo.
Navzdory nesouhlasu rodinné rady se totiž talentovaný mladík přidal ke kočovným komediantům. Společně s Pierrem Corneillem a dalšími herci založil divadelní soubor Illustre théâtre. Aby nezneuctil svou rodinu, začal používat jméno Molière. Herecká družina však zkrachovala a její principál putoval do vězení pro dlužníky. Později kočoval s různými divadelními společnostmi převážně po jihu Francie.
Třináct let se trmácel po štacích, než se na něj konečně usmálo štěstí: zásluhou protekce králova bratra Filipa I. Orleánského, kterého roku 1758 okouzlil v Rouenu, se Moliére uchytil u panovnického dvora.
A uchytil se velice zdatně. Ludvík XIV., rozmařilý Král Slunce, si originálního autora a herce oblíbil. Dokonce mu přiznal důchod a jeho družinu poctil oficiálním titulem královských divadelníků.
Významná byla pro Moliéra i spolupráce s Jean-Baptistem Lullym, nejzářivější hvězdou francouzského hudebního baroka, který z jeho skvělých textů tvořil velice žádané baletní komedie (jakýsi předstupeň opery, s níž Lully přišel o něco později).
Moliére psal především tzv. nízká dramata: komedie, frašky, bajky, tragikomedie a satiru, která mu šla báječně. Nebál se kritizovat prohnilé mravy barokní společnosti, stejně jako tristní politické poměry. V satirických veselohrách zesměšňoval snobskou šlechtu a její pokryteckou morálku, ale také církev. Ta si to nenechala líbit a v duchu svých cenzurních tradic prosadila zákaz některých jeho kusů. Nejvíce jí ležel v žaludku Tartuffe, v němž si Molière vzal na mušku náboženský fanatismus.
Některým vědátorům připadala kvalita jeho tvorby (vzhledem k autorovu nejasnému vzdělání) podezřele vysoká. A tak přišli s hypotézou, že skutečným autorem není Molière, nýbrž Pierre Corneille (který se za kamaráda schovával před případnými perzekucemi). No jo, to jsou ti nafoukaní akademici zamrzlí v přesvědčení, že nezbytným předpokladem pro geniální dílo je příslušná rigidní edukace. Není a nikdy nebyla. Předpokladem pro geniální dílo je geniální mozek a nezlomná vůle. Akademici to neradi slyší, ale je to tak.
Jejich teorie (alespoň co se týče Moliéra) však už dnes nemají žádnou velkou podporu. Naštěstí.
Pro svůj odchod z tohoto světa si velký šoumen připravil melodramatické grande finale:
17. února 1673 se konala čtvrtá repríza Moliérovy poslední hry Zdravý nemocný, v níž autor ztvárnil titulní roli. A bylo to vskutku symbolické. Velký kumštýř přišel do divadla zjevně nachcípaný, s horečkou a zimnicí. Jenomže tenkrát se neprováděly žádné testy a nikdo ho tedy neposlal do karantény. Jakkoli mu kolegové navrhovali zrušení spektáklu, Moliére to odmítl. Celý večer sváděl zoufalý boj s explozemi krvavého kašle, které se snažil maskovat smíchem. Když hra skončila, diváci nadšeně tleskali, aniž by tušili, že Molière právě prohrál boj o svůj život. Ihned po odchodu z jeviště zkolaboval a po převozu domů zemřel.
Vzhledem k tomu, že nestihl přijmout svátost umírajících, kněží se zdráhali poskytnout mu křesťanský pohřeb. Král se však svého dramatika zastal a nařídil pochovat jej, byť tedy bez zádušních bohoslužeb a v části hřbitova určené pro sebevrahy a nekřtěňátka. Takže se církvi přece jen podařila pomsta Moliérovi za jeho komediantské útoky...
Láska je velký mistr. Učí nás být tím, čím jsme nikdy nebyli.
Moliére