20. leden - před 235 lety okouzlil Prahu šibalský Figaro
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais (1732-1799) je roztomile zlobivé dítko francouzské literatury předrevolučních časů. Zamlada se vyučil hodinářem, dokonce vylepšil hodinový strojek k vyšší přesnosti a svůj kumšt neváhal prodat u dvora samotného Ludvíka XV.! Mimo jiné získal zakázku na vytvoření hodinek připevněných k prstenu Madame de Pompadour.
Mazaný filuta mezi elitou brzy zdomácněl. Výtečně zde uplatnil i hudební nadání a přes výuku bourbonských princezniček ve hře na harfu to dotáhl až k úřadu královského sekretáře. Později však našel zálibu v literární činnosti, kterou náležitě opepřil zkušenostmi ze spletitých soudních sporů se znepřátelenými aristokraty. Svým nebojácným postojem si vysloužil ohromnou přízeň davu. Draze vykoupenou osobním bankrotem a ztrátou občanských práv.
Ve snaze získat zpět majetek i prestiž vstoupil Beaumarchais do královských služeb coby jakýsi James Bond osmnáctého století. Kromě jiných špionážních aktivit založil se souhlasem Ludvíka XV. společnost Roderigue Hortalez, jejímž prostřednictvím zásoboval americké kolonisty municí, zbraněmi a další potřebnou výbavou.
Tyto pasáže Beaumarchaisova pohnutého života jsou hezky popsány ve Feuchtwangerově románu Lišky na vinici. Tématem tohoto článečku ovšem není osud nezbedného dramatika, nýbrž příběh jeho asi nejslavnějšího kusu: divadelní hry Figarova svatba (Le Mariage de Figaro). Tato štiplavě satirická legrácka z roku 1775 se dočkala královského zákazu a STOPku jí vystavil i veleosvícený císař Josef II.
Ani to však nezabránilo šíření díla, jež se dostalo do rukou Lorenza da Ponte (1749-1838), který ve Vídni nahradil zesnulého dvorního básníka Pietra Metastasia. Do rakouské metropole přišel zrovna v době, kdy tam nakráčel také Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus Mozart – čili titánský Amadeus…
Ze spolupráce dvou oblíbených autorů vzešly tři operní skvosty: Cosi fan tutte, Don Giovanni a Le nozze di Figaro – čili Figarova svatba.
Některé klenoty světové opery vstoupily do dějin bombastickou premiérou. Ale jsou i takové kusy, jež proslavila znamenitá repríza... Což platí i pro Figarovu svatbu.
Poeta přetavil brilantní Beaumarchaisův námět v parádní libreto, nad nímž komponista vyklenul hudební fantazii. Nikterak je přitom netížilo, když slovutný panovník řádně zapráskal fousama, jakmile zjistil, kterak jeho osobní veršotepec adaptuje hru zakázanou - samotným slovutným panovníkem (!). Da Ponte mu totiž vysvětlil, že se jedná o zcela přepracovaný děj, čímž upjatého suchara Josefa dokonale obelhal.
Mozart se pustil do práce na Figarově svatbě v říjnu 1785 a již v květnu 1786 se konala nepříliš úspěšná premiéra. Pro humor, jenž si dovoluje zesměšňovat rozmazlenou šlechtu, neměla nafrněná vídeňská aristokracie valné pochopení. Fraška o tom, jak záletného hraběte Almavivu vypeče vlastní služebnictvo spolčené s paní hraběnkou, to byla trochu silná káva.
Zkraje roku 1787 pan skladatel poprvé v životě navštívil Prahu, aby 17. ledna provedl v Nosticově divadle českou premiéru Figarovy svatby. Po chladné reakci Vídně bylo očekávání rezervované, avšak překvapivě příznivý ohlas si vyžádal již 20. ledna slavnou reprízu, která se proměnila v obrovskou kulturní událost završenou naprostým triumfem. Nadšené publikum aplaudovalo jako divé. A božský Amadeus rázem pochopil, že jeho Pražané mu rozumějí…
Stal se doslova jejich miláčkem.
Odvděčil se jim grandiózně: 29. října téhož roku zažilo Nosticovo divadlo světovou premiéru Dona Giovanniho...