28. leden: ostudné výročí anticharty
Charta 77…
Pojem, který zvolna mizí v tůni zapomnění, leč stále zůstává fenoménem odporu proti bolševické normalizaci a totalitní zvůli jako takové. Svůj podpis pod ni připojili nejen „kovaní“ disidenti, ale i prostí bezejmenní občané, kterým se vládnoucí komunistická partaj odvděčila svými oblíbenými diktátorskými metodami.
Kromě charty však vstoupila na jeviště dějin také anticharta - smutné, nechutné svědectví temné epochy národní historie.
Oficiální název tohoto pamfletu v sobě odráží typickou rétoriku stranických vůdců: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Jejím jediným cílem bylo včas reagovat na eskalaci aktivit kolem charty. K tomuto účelu zvolili soudruzi osvědčený propagandistický koncept vycházející z nevyčerpatelné inspirační studnice Josepha Goebbelse, velmistra manipulativních technik. Inu, fašisti a komunisti jsou upečeni ze stejného těsta.
12. ledna 1977 uveřejnil vládní deník Rudé právo tendenční článek Ztroskotanci a samozvanci, v němž „dokonale“ zhanobil Chartu 77 a lidi kolem ní. (Popravdě řečeno, dodneška si na ten článek vzpomínám, byť mi tehdy bylo deset let.)
Jenomže to nestačilo. Bylo třeba ukázat lidu, jak pevně a neotřesitelně stojí intelektuální elita při svých chlebodárcích. A že ta banda feťáků a chuligánů, co mává chartou, je pouhá obskurní spodina okraje společnosti.
28. ledna nadirigovali pohlaváři do Národního divadla gigantickou sešlost všech špičkových umělců, kteří museli povinně vyslechnout kvákání prorežimní komediantky a Husákovy metresy Jiřiny Švorcové. To, co přečetla na půdě kdysi svobodné české kultury, neslo název Provolání československých výborů uměleckých svazů. Obsahem dokumentu nebylo nic jiného, než deklarace servilní loajality s komunistickým režimem. Cílem celé kampaně byla ideologická legitimizace pronásledování chartistů a zastrašení všech, kteří by se k nim snad chtěli přidat.
Podle informací Ústavu pro studium totalitních režimů připojilo svůj podpis k provolání celkem 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a přes sedm tisíc umělců „nižšího významu“.
Herci, zpěváci, spisovatelé...
Někteří z nich se později hájili tím, že podepsali arch, který byl vydáván za prezenční listinu. Nakolik je to pravda, těžko říct.
Každopádně se našlo několik statečných, kteří si zachovali pevnou páteř a propisku do ruky nevzali. V této souvislosti jsou zmiňováni např. Vladimír Mišík, Eduard Cupák, Jiří Suchý, Martin Štěpánek, Ilja Racek, Táňa Fischerová, Kristina Vlachová, ale také Luděk Munzar a jeho manželka Jana Hlaváčová, a rovněž celý kolektiv divadla Husa na provázku.
Někteří z těch, kdo se nechali zlomit, se později veřejně omluvili…
Je snadné být soudcem, nebyl-li člověk onoho osudného večera osobně na místě činu, povinně usazen do měkkého sedadla Zlaté kapličky… Kdo něco takového nezažil, nemůže tušit, jak by se v takové situaci zachoval. Tak trochu s tím souzní i stručný citát z komentáře Jana Beneše (2007):
„Naprostá většina těch, kteří podepsali antichartu … činili tak pod nátlakem a v zájmu svého chleba s máslem v atmosféře okupační beznaděje…“
Jeden ze signatářů se nechal slyšet, že se za svůj unterschrift nikterak nestydí, poněvadž by se měli stydět ti, co ho k tomu donutili. Něco na tom je, byť to lehce zavání alibismem. Ale hodnocení nechám na P.T. čtenáři. Netroufám si být arbitrem...
Pravda je málokdy čistá a jednoduchá není nikdy. Tato okřídlená věta Oscara Wilda se v této souvislosti hodí jako ulitá. Možná bych k tomu připojil jenom prosté klišé, že pravda málokdy bývá černobílá. Celý život se pohybujeme v odstínech šedi...
Historie se neustále opakuje. Narodil jsem se do časů, kdy nám despotická junta kurvila život na každém kroku. Koncem listopadu 1989 jsme se naivně domnívali, že je s ní konečně amen.
Jenomže když odejdou staří matadoři, brzy vstanou noví bojovníci, jak praví básník. A kolikrát jsou to vlastně ti staří, akorát trochu převlečení a přepudrovaní. Jejich stranickou a estébáckou minulost však přepudrovat nelze. A jejich arogantní manýry už vůbec ne.
Víc to komentovat nebudu...