3. únor - čtvrtstoletí od skonu Bohumila Hrabala
Bohumil Hrabal je autor tak notoricky známý, že je strašně těžké napsat o něco cosi objevného. A tak se o to ani nebudu pokoušet a jenom připomenu pár střípků.
S jeho příchodem na svět to bylo docela jinak než v Postřižinách. Žádný pan správce, který se musel snažit... Žádná paní sládková, za níž brousili záletní kocouři ze správní rady... Hošík se narodil v brněnských Židenicích jako Bohumil František Kilian (což bylo příjmení matky). Otec, důstojník rakouské armády Bohumil Bleha, se totiž k potomkovi jaksi nehlásil.
S Františkem Hrabalem, hlavním účetním (nikoli tedy sládkem) se spisovatelova mateř seznámila v městském pivovaru v Polné, kde pracovala jako jeho podřízená. Necelý rok po svatbě poskytl Hrabal písemný souhlas s tím, aby mohl nevlastní synek používat jeho příjmení. A od té doby se začala psát historie Bohumila Hrabala...
Rodiče byli nadšenými divadelníky, a tak si již v květnu 1918 odbyl malý Bohouš premiéru na prknech, co znamenají svět (v Jiráskově Vojnarce).
O rok později se Hrabalovi přestěhovali do Nymburka, kde poté Bohumil prožil celé dětství a rané mládí.
Na reálce zpočátku příliš neexceloval: rupnul v primě a poté i v kvartě. Kvůli studiu práv musel absolvovat hned dvě maturity (tu první normální a tu druhou z latiny). Jeho univerzitní působení však utnula druhá světová válka (a uzavření vysokých škol). K doktorátu tak dospěl až roku 1946.
Během války pracoval jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech nad Labem (Ostře sledované vlaky). Po úmorovém bolševickém puči se objevil coby brigádník v kladenských ocelárnách (Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet) a poté se živil jako balič starého papíru nebo kulisák. Spisovatelem na volné noze se stal až roku 1963 a dvě léta nato si s manželkou pořídil chatu v Kersku (Slavnosti sněženek).
Ve stejné době se stal Bohumil Hrabal členem Svazu československých spisovatelů a redakční rady Literárních novin. Jenomže za rohem již číhala okupace, která všechno změnila. Po roce 1970 nesměl oficiálně publikovat, psal tedy do samizdatových a exilových periodik. Se zatnutými zuby vydržel pět let, než zveřejnil v časopise Tvorba stručné sebekritické prohlášení, jež otevřelo pečlivě cenzurovaný prostor k vydávání jeho knih. Nezávislá, nekonformní část jeho díla však nadále vycházela samizdatově.
Mezi Hrabalovými přáteli a známými bychom našli Jiřího Koláře, Vladimíra Boudníka, Egona Bondyho a další umělce. Ale také štamgasty kultovní hospody U Zlatého tygra, kde býval častým hostem. Právě tady proběhlo roku 1994 setkání s prezidenty Havlem a Clintonem doprovázenými velvyslankyní Albrightovou.
Hrabalovo svérázné dílo je obrazem autorova svérázného života. Stejně kuriózní byla i jeho tragická smrt: zahynul v Nemocnici Na Bulovce, pádem z okna ortopedické kliniky.