13. únor: osmdesáté výročí umučení Otakara Batličky
Jednoho krásného dne roku 1909 otevřel plynárenský úředník jménem Batlička svou poštovní schránku, z níž na něj vypadla pohlednice od čtrnáctiletého syna Otakara. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, nebýt toho, že ona pohlednice připlula z Argentiny, kam nezbedný junior před nějakým časem uprchl.
Svému tatíčkovi prý napsal mimo jiné toto:
„Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně.“
Nezletilý Otík poté procestoval doslova celý svět, kde zažil mnohá fantastická dobrodružství… Putoval z jednoho státu do druhého, získával dovednosti v desítkách různých povolání, holýma rukama zabíjel dravou zvěř a rdousil hady...
Opravdu…?
To víte, že ne…
Nebo spíš: ne tak docela. Potíž tkví v tom, že už asi nikdy nezjistíme, co Otakar Batlička skutečně zažil, a co je pouhá legenda.
Ve čtrnácti letech však z Argentiny rozhodně psát nemohl, neboť v té době ještě frekventoval reálné gymnázium – v Praze...
Jeho první doložený útěk z domova (v 16 letech) skončil již v Německu, odkud byl bleskově vrácen do rodné vlasti. Krátce nato dokázal (i díky šikovně odcizeným tatíčkovým penězům) konečně proniknout na zaoceánskou loď, jež pak přistála u břehů Jižní Ameriky. Navzdory neznalosti španělštiny přežil několik let v Argentině, kde si vydělával, jak se dalo. Roku 1914 se však musel vrátit do Prahy, aby hájil barvy Rakouska-Uherska v 1. světové válce.
Ani tato zpáteční cesta neproběhla bez zádrhelů. Britové totiž potopili parník, který jej měl dopravit do Evropy. Batlička tedy vymyslel náhradní řešení: hupsnul na loď Olaf přepravující pod neutrální norskou vlajkou strategické suroviny do Německa. Neúspěšně: britský křižník Vivid poslal Olafa ke dnu. Batlička byl vyloven ze zpěněných vln a vzat do zajetí na ostrově Man, odkud zdrhnul a vstoupil do služeb armády Jeho Veličenstva, v jejíchž řadách se vyučil práci s telegrafií.
Tento epos hollywoodských parametrů se stal následně inspiračním zdrojem Batličkovy literární tvorby, nicméně zůstává otázkou, kde leží ona magická hranice mezi pravdou a fikcí.
Co je však jisté: roku 1920 se Otakar Batlička usadil v Praze, oženil a…
Vyučoval box, závodil na motocyklu, vyráběl čisticí prášky, pojišťoval psy, nechal se angažovat jako filmový komparsista, uměl báječně střílet, jezdit na koni, plynně hovořil anglicky, německy a španělsky…
A zase jsme u toho: kdo ví, co z toho je pravda, a co je toliko romantický nátěr?
Ačkoli neměl maturitu ani čistý trestní rejstřík, skončil Batlička jako řidič tramvaje Elektrických podniků Hlavního města Prahy... což je (snad) asi jediný bezpečně doložený fakt. Stejně jako jeho práce pro časopisy Mladý hlasatel a Vpřed, do nichž přispíval spolu s Jaroslavem Foglarem. Poutavé povídky jako Jeskyně upírů, Chrám v pustině, Tasmano José, Kavalíři oblak, Démon hlubin, Mano lidojed, Berberský čert, Ďáblovo lože aj. se těšily náramné popularitě.
Přesto by Batlička upadl po druhé světové válce v zapomnění, nebýt jeho znovuobjevitele, který z něj vyprojektoval jakousi obdoby Járy Cimrmana či dokonce legendárního Péráka. Nebo českého Indiana Jonese, chcete-li. Tento znovuobjevitel se jmenoval Petr Sadecký (mj. student FAMU, ale údajně také agent StB pod krycím jménem Otakar Batlička). Se souhlasem Batličkovy vdovy Sadecký upravil a znovu vydal prózy prvorepublikového dobrodruha. A svým způsobem tím napálil i ostřílené kunsthistoriky.
A právě slovo „upravil“ je v celé věci klíčové. Batličkovy příběhy prošly v Sadeckého péči obdivuhodnou metamorfózou spočívající v přepisování, dopisování, přejmenování, spojování, rozdělování, ale i vymýšlení úplně nových kousků – kupříkladu románu Rájem i peklem. Doslovy a předmluvy takto vzniklých publikací (i související novinová inzerce) budí dojem kuriózní kompozice barvitých mýtů. Což ovšem nebránilo prosáknutí do novinových článků i literárněvědných příruček, odkud se tyto fantasmagorie dále opisovaly a přikrašlovaly…
Ne nadarmo se říká, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou...
Sám Otakar Batlička se této šarádě bránit nemohl. Proč?
Protože už dávno nebyl mezi živými. Za války se totiž namočil do protifašistického odboje – coby zdatný telegrafista. Němci ho však odhalili a po různých peripetiích šoupli do Mauthausenu, kde byl 13. února 1942 popraven – pravděpodobně benzinovou injekcí do srdce.