5. březen: sto let od narození P. P. Pasoliniho
Dekameron, Canterburské příběhy, Květ tisíce a jedné noci, Evangelium podle Matouše, Salò aneb 120 dní Sodomy…
Jenom namátkou zmiňuji několik proklatě originálních filmových děl, pod nimiž je podepsán Pier Paolo Pasolini. Básník, romanopisec, lingvista, překladatel, esejista a dramatik. Scenárista, herec, režisér a malíř. Vskutku renesanční osobnost, jak se na správného italského umělce sluší.
Ale: správného? To asi opravdu ne. Kontroverzní a radikálně kritický glosátor společnosti třetí čtvrtiny dvacátého století vyvolával svou nekonformní tvorbou celou škálu emocí od nadšeného potlesku spřízněných kumštýřů až po příkré odmítnutí konvenční většinou publika.
Avšak nebyla to jenom sžíravá ironie, čím provokoval. Silným tématem se pro tradičně katolickou Itálii (a nejen pro ni) stala také Pasoliniho homosexualita, která nakonec nepřímo zapříčinila i jeho tragickou smrt.
Přitom se mohl pochlubit prvotřídním rodokmenem: otec vojenský důstojník, dědeček spřízněný se starobylou šlechtickou famílií Pasolini dall'Onda… Zní to vznešeně, že ano? Škoda jen, že tatík i děd holdovali hazardu, čímž způsobili ekonomickou zkázu rodiny.
Coby útlé dítko propadl Pier Paolo dětinské religiózní poblouzněnosti přetavené během gymnaziálních studií v navýsost bizarní vztah k církvi (posléze náležitě promítnutý do jeho tvorby). Duši pubertálního juniora totiž rozvibrovala nová vášeň: umění, zejména literatura. Aby ne, vždyť nadějný poeta navštěvoval Liceo Galvani v Boloni, v tradičním italském kulturním a akademickém centru s bohatou tradicí. Však taky ve zdejších antikvariátech přičichl k mnohým zajímavým inspiracím: Dostojevský, Tolstoj, Shakespeare, Manzoni…
Spolu s dalšími nadšenci dal Pasolini dohromady literární diskusní kroužek. A zásluhou vynikajícího školního prospěchu byl roku 1939 přijat (v pouhých sedmnácti letech) na Fakultu literatury Boloňské univerzity. Tou dobou již navštěvoval místní Cineclub, což jej navedlo na dráhu, která mu zajistila světovou proslulost: na dráhu filmařskou… Nezanedbával však ani sport; mimo jiné byl kapitánem fotbalového týmu Filozofické fakulty.
Pasolini se rovněž připojil k tvůrčímu týmu nového časopisu Il Setaccio, kde si jako zástupce šéfredaktora „pronajal“ kulturní rubriku. Brzy se však dostal do konfliktu s ředitelem, loajálním přívržencem režimu. Časopis sice zanikl po vydání pouhých šesti čísel, ovšem pro Pasoliniho znamenal významnou zkušenost s represivní a provinční povahou fašismu, což zároveň formovalo i jeho pohled na buržoazní společnost jako takovou.
Roku 1942 vydal svou první básnickou sbírku (příznivě přijatou), ale také absolvoval třítýdenní výcvikový tábor pro důstojnické kadety. Prostě pořád se něco dělo. Navzdory válce. Nebo vlastně i "díky ní"…
Dne 1. září 1943 byl Pasolini nucen narukovat do Pisy, aby o týden později neuposlechl rozkaz předat zbraně Němcům. Deportaci však unikl a v přestrojení za rolníka se uchýlil do Casarsy. A znovu se připojil ke skupině mladých básníků, která se rozhodla vydávat časopis, jenomže do toho opět vstoupila válka: bombardování města a nucené nástupy do nové armády Republiky Salò. Přirozená reakce na sebe nenechala dlouho čekat: po lesích začaly vznikat první partyzánské skupiny. Pier Paolo se pokoušel abstrahovat od reality a věnoval čas studiu a poezii; na rozdíl od bratra Guida, který se přidal k partyzánům, za což v únoru 1945 zaplatil životem.
V roce 1946 Pasolini pracoval na autobiografickém románu Quaderni rossi, který posléze přejmenoval na Román o Narcisovi. Kniha sice zůstala nedokončena, zajímavá je ovšem tím, že na jejích stránkách poprvé otevřeně popisuje své homosexuální zážitky.
Po válce se rovněž prohloubila Pasoliniho inklinace ke komunismu (jako reakce na neutěšené sociální poměry v Itálii). A brzy nato se poprvé dostal do křížku se zákonem: 29. srpna 1949 zaplatil během festivalu v Ramuscellu třem nezletilým hochům za sexuální styk (týmovou masturbaci). Bohužel se o tom dozvěděli karabiníci a byl z toho náramný skandál. Rodina sice zkusila celou záležitost ututlat finančním odškodněním obětí, nicméně situaci zkomplikoval fakt, že jeden z chlapců byl mladší šestnácti let. Rozsudkem z ledna 1950 byl Pasolini shledán vinným z obscénního chování a odsouzen ke třem měsícům vězení a zaplacení soudních výloh (později byl v plné míře omilostněn).
Jako absurdní kuriozita působí skutečnost, že vzápětí publikoval několik článků v katolických periodikách. Soudně stíhaný mravnostní delikvent Pasolini se za to církvi mnohokrát „odvděčil“, například ve filmu Dekameron (1971), kde ji tedy rozhodně nešetřil. V kontrastu s tím udivuje striktně biblická fazóna Evangelia podle Matouše (1964). Autor (kovaný komunista!) se tak úzkostlivě držel posvátného vyprávění, až svůj opus zcela zbavil jakéhokoli inspirativního či meditativního poselství. Zůstala pouze nesmírně silná vizuální složka filmu, jež je ostatně typická pro celé Pasoliniho kinematografické portfolio. Není divu; vždyť byl mimo jiné taky malíř…
Problematický umělec sešel ze světa násilnou smrtí, jejíž okolnosti nebyly nikdy uspokojivě vysvětleny. V noci 2. listopadu 1975 jej na pláži Idroscalo di Ostia kdosi brutálně zavraždil. Ze zločinu byl nejprve obviněn sedmnáctiletý zloděj aut Pino Pelosi (jehož „erotické služby“ si prý Pasolini oné noci objednal), ovšem charakter činu nasvědčuje účasti více osob (k této verzi se ostatně přiklonilo následné vyšetřování).
Jak divoce žil, tak divoce i zemřel. Básník, malíř, filmař, romanopisec… marxista, obscénní provokatér, volnomyšlenkář, homosexuál Pier Paolo Pasolini. Jedna z nejsložitějších a nejtragičtějších kulturních osobností dvacátého století.