13. březen: 45. výročí mučednické smrti Jana Patočky
V noci z 10. na 11. března roku 1977 došlo u pacienta Jana Patočky k mozkové mrtvici, jež byla následnou komplikací po infarktu způsobeném mnohahodinovým vyčerpávajícím výslechem v „úřadovnách“ StB. Jan Patočka se už z mozkové mrtvice neprobral. Jeho pohřeb se stal demonstrací odporu vůči normalizačnímu režimu - navzdory „speciální péči“ příslušných úřadů. Nejdříve bylo měněno datum a hodina pohřbu a přímo během obřadu létala nad hřbitovem policejní helikoptéra a na blízkém stadionu Na Markétě „čirou náhodou“ trénovali příslušníci policejního oddílu Rudá hvězda na plochodrážních motocyklech. A dali si záležet, aby je bylo dobře slyšet...
Na jeho památku byla (samozřejmě až po roce 1989) pojmenována ulice v Praze 6 – shodou okolností právě ta, nad níž se nachází onen plochodrážní stadion na Markétě.
Čím si vysloužil filosof a humanista Jan Patočka takový nehledaný zájem bolševických mocipánů? Kudy vlastně vedla jeho cesta, zakončená tak smutně?
Jan Patočka vystudoval Filosofickou fakultu UK, kde se rovnou uchytil jako asistent svého učitele J. B. Kozáka. Podílel se na založení Cercle philosophique de Prague a stal se jeho českým sekretářem. Od roku 1937 byl redaktorem časopisu Česká mysl.
Po uzavření českých vysokých škol (1939) učil na gymnáziu, koncem války byl však totálně nasazen na stavbě. Po osvobození se vrátil k vyučování na filosofické fakultě. Hned o rok později jej „zlanařila“ nově vzniklá Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Jenomže pouhé tři dny po únorovém puči 1948 mu děkan fakulty zrušil pověření přednášet studentům a krátce nato skončilo Patočkovo brněnské angažmá úplně.
Po odmítnutí členství v KSČ byl vyhozen i z Filosofické fakulty UK. Krátce pracoval v Ústavu T. G. Masaryka, pak ve Výzkumném ústavu pedagogickém, později ve Filosofickém ústavu AV. Absolvoval přednáškové pobyty ve Francii, v Belgii a v Německu.
Pražské jaro 1968 umožnilo Patočkův návrat na UK. Dočkal se profesury, ale roku 1972 (po 14. sjezdu KSČ) byl penzionován. Ještě předtím mu bolševická byrokracie zabránila převzít čestný doktorát Technické univerzity v Cáchách. Roku 1973 sice odjel na mezinárodní filosofický kongres ve Varně, jeho vystoupení však bylo přerušeno. Následoval zákaz cestovat i publikovat. Jan Patočka se tedy uchýlil k taktice celé řady kulturních osobností: bytovým přednáškám.
V roce 1976 organizoval petici za propuštění muzikantů kapely The Plastic People of the Universe z vězení a stal se (spolu s Václavem Havlem a Jiřím Hájkem) jedním z prvních mluvčích Charty 77.
Svými posledními texty jí v duchu své vlastní filosofie vtiskl výrazný občanský a mravní charakter. Reakce na sebe nedala čekat. Mezi 5. a 17. lednem byl podroben celkem sedmi důkladným výslechům StB. Po setkání s nizozemským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem si jej 3. března soudruzi podali znovu a tentokrát už to Jan Patočka nepřežil.
Jako filosof byl Jan Patočka pochopitelně též plodným spisovatelem a překladatelem. Řada jeho děl však byla oficiálně publikována až po roce 1989. Předtím vycházela pouze v samizdatu.
Zajímavostí je, že existuje pravděpodobně jediný videozáznam profesora Patočky pořízený nedlouho před jeho smrtí, kdy francouzská televize INA natočila záznamy rozhovorů se „zakázaným“ humanistou.