26. březen: 130 let od úmrtí Walta Whitmana
Se jménem Walta Whitmana jsem se poprvé setkal ještě jako dítě (samozřejmě nikoli ve škole; tam mě místo kvalitní literatury raději učili o sovětské proletářské poezii apod.). Byla to roztomilá scéna ze spaghetti-westernu Podivné dědictví: Terence Hill cestuje (coby dobře oblečený anglický zelenáč) vlakem na Divoký Západ a dojat malebnou scenérií za okénkem vagonu recituje Whitmanovy verše.
Whitmanovy verše... Výběr více příhodný...
Jakkoli byl Walt Whitman všechno možné, jenom ne šosácký měšťák, zůstává faktem, že pocházel z dobré rodiny. Jeho tatík slušně vydělával jako stavitel a synka dal už ve dvanácti letech do učení tiskařskému řemeslu, což probudilo v malém Waltovi lásku k literatuře. Seznámil se s dílem Homéra, Danta, Shakespeara, ale třeba také s Biblí...
Mladíkovu krátkou kariéru v oblasti polygrafie utnul ničivý požár pohřbivší dílnu jeho zaměstnavatele. Whitman přesedlal nejprve do školství, aby roku 1841 konečně zakotvil v oboru, který mu seděl jako ušitý: v žurnalistice.
Založil týdeník The Long-Islander a později redigoval řadu brooklynských a newyorských novin, včetně Brooklyn Daily Eagle. V roce 1848 opustil severovýchodní pobřeží a stal se redaktorem New Orleans Crescent. Aukce zotročených „přistěhovalců“ z Afriky na něj mocně zapůsobily, pročež se po návratu na sever podílel na založení novin Brooklyn Freeman, které v počátečním období redigoval. Whitmanův postoj k rasové problematice je nicméně charakterizován jako nestabilní a nekonzistentní. Nebudu to komentovat...
Roku 1855 Whitman publikoval první vydání Listů trávy. V rané podobě to byla sbírka dvanácti básní bez názvu a předmluvy. Kniha vyšla vlastním nákladem autorovým a jeden výtisk putoval do rukou Ralpha Walda Emersona, který nesmírně obdivoval Whitmanův originální styl. Následujícího roku šlo do tisku druhé, rozšířené vydání: 32 básní + pochvalný dopis od Emersona... a Whitmanova odpověď. To ale nebyl konec: během dalších let básník pokračoval ve zdokonalování tohoto díla a vydal ještě několik dalších reedicí.
Waldo byl sice Whitmanovými verši nadšen, ovšem běžní čtenáři neměli pro tuto nekonvenční poezii valné pochopení. Soudě podle kritiků se na tom podepsaly především nevídaně otevřené reflexe sexuální problematiky, ale také opuštění pravidelných vzorců metra a rýmů. Whitman byl prostě jiný než oblíbení a hladce přijatelní veršotepci jeho generace plodící přesně v souladu s estetickou objednávkou mainstreamového publika. A když se k tomu přidal autorův nekonformní vzhled nespoutaného samorosta, není divu, že uhlazená good society zaujala ostražitý a rezervovaný postoj.
Touha, schopnost, potřeba, odvaha odlišit se… Toť ona nezastupitelná substance, jež činí z dobrého umělce nesmrtelného génia… Revoluční vize rovnostářského společenství, svérázný pohled na člověka coby duchovní bytost, ale také již zmíněná oslava tělesnosti katapultovaly Whitmana do role jednoho z otců moderní poezie. Ve své době ovšem narážel do zdi odsouzení a nepřijetí.
Po vypuknutí občanské války pracoval jako novinář na volné noze a navštěvoval lazarety. V prosinci 1862 odcestoval do Washingtonu, aby se staral o svého bratra, rovněž zraněného ve válce. A nakonec se rozhodl zde zůstat a pracovat v nemocnicích.
V americké metropoli pobyl Whitman celých jedenáct let. Pronikl na ministerstvo vnitra; toto angažmá ovšem skončilo v okamžiku, kdy ministr Harlan zjistil, že tento inteligentní úředníček je autorem Listů trávy. Upjatý politik se umělcových služeb raději vzdal, než aby byl třeba spojován s něčím tak podezřelým a záludným, jako je svobodná poezie plná nesrozumitelného duchovna, revolučních idejí a sexu.
A tak literární vášeň zničila milému básníkovi nadějeplnou kariéru...
V roce 1873 prodělal Whitman mozkovou mrtvici a částečně ochrnul. Zbytek života strávil mj. dalšími úpravami a doplňky svého životního (a zároveň zničujícího) díla: Listů trávy… Prostě si nedal pokoj, za což mu náleží obdiv všech, kdo sdílejí jeho touhu, schopnost, potřebu, odvahu odlišit se…
Jitřní úsvit v mém okně mě oblaží víc než metafyzika knih.
My také vzcházíme oslniví a úžasní jako slunce,
sami sebe nacházíme, má duše, v klidu a svěžesti jitra.
Svou hlavní přednost ti odpírám, odpírám toho se vzdát, co skutečně jsem,
obsáhni celé světy, ale nikdy se nesnaž obsáhnout mne.
(překlad Jiří Kolář a Zdeněk Urbánek)