4. duben - nedožité devadesátiny Andreje Tarkovského
Filmové drama Andrej Rublev (1966) vlétlo do sovětské kinematografie jako zlověstný meteorit. Geniální středověký malíř ikon hájí na plátně svou nezničitelnou kreativní energii navzdory despotickému režimu. Tato transparentní paralela s Brežněvovou diktaturou se soudruhům nemohla zamlouvat. A poskytla jim záminku, aby film na dlouho ponořili do hluboké tůně zakázané tvorby.
Režisérem a spoluautorem scénáře tohoto kultovního opusu je Andrej Arsenijevič Tarkovskij, výjimečný úkaz ruské kulturní scény své doby. Většina milovníků stříbrného plátna ho má zaškatulkovaného jako charismatického lodivoda herecké družiny a celého štábu, ovšem Tarkovskij do historie vstoupil rovným dílem jako režisér i literát. Není divu; jeho otec byl básník a snad proto je synův rukopis tak mocně prodchnut poetickými náladami. Jako režisér je Andrej Arsenijevič podepsán pod devíti celovečerními filmy (z toho dva spáchal ještě během studií), ovšem jako scénárista jich má „na svědomí“ celkem sedmnáct.
Dětství prožil v Moskvě, kde nastoupil ve válečném roce 1943 na gymnázium. Tehdy ho už čím dál víc přitahovala literatura. Navzdory tomu nejprve studoval orientalistiku a geologii, aby teprve v letech 1956-1960 zakotvil na filmové škole VGIK u proslulého režiséra Michaila Romma. Intenzivně se zajímal o evropskou modernu, především Bergmana a Felliniho. A právě v té době navázal přátelství se spolužákem Andrejem Končalovským, jejichž společným dílem je scénář absolventského filmu Válec a housle.
„Velkým“ debutem Andreje Tarkovského se stal roku 1962 celovečerní film Ivanovo dětství, tematicky inklinující ke druhé světové válce. Mladý režisér na sebe okamžitě upoutal pozornost domácí intelektuální elity i zahraničních fajnšmekrů, což dokládá velká cena z festivalu v Benátkách. Zaslouženě: atmosféra díla postavená na lyričnosti a řadě fantazijních obrazů se naprosto vymykala schématickému stylu oficiální sovětské kinematografie.
V Itálii tedy Tarkovskij prorazil, ovšem doma se vcelku očekávaně ocitl ve škatulce potenciálních rebelů. Jeho druhý snímek, zmíněná historická freska Andrej Rublev, byl dokončen po Chruščovově abdikaci, kdy se moci ujal Brežněv. S Leonidem Iljičem a jeho nezapomenutelným obočím přišel návrat tvrdého kurzu (ne, že by to byl za Nikity Sergejeviče nějaký ráj na zemi, to si zas nemalujme) a také konec krátkého období kulturního rozvolnění.
Jak uvedeno výše, Tarkovskij je jedním z autorů scénáře Andreje Rubleva – tím druhým není nikdo jiný než jeho přítel ze studií Andrej Končalovskij. Bolševičtí byrokrati pokládali (částečně správně) syžet filmu za alegorii sovětské současnosti (potrefená husa kejhá nejhlasitěji), pročež jeho tvůrci čelili přísné cenzuře a společenskému útlaku. Snímek byl ve své vlasti připuštěn do distribuce až v roce 1973.
Andrej Rublev posunul Tarkovského mezi osobnosti nekonformní filmové komunity a zjednal mu mimořádnou prestiž doma i v zahraničí. Ale také zákaz další činnosti. Ve druhé polovině šedesátých let si ani nešrktnul, zatímco prominentní kolaborant Sergej Bondarčuk dělal, co mohl, aby Tarkovského vytlačil z povědomí.
V roce 1972 mu však lodivodi sovětské kinematografie zadali adaptaci Lemova sci-fi románu Solaris. Cílem bylo napodobit (ovšem ve východoevropské fazóně) kultovní Kubrickovu Vesmírnou Odysseu 2001 (USA 1968). Tarkovskému byla tato zakázka svěřena díky jeho nenapodobitelné obrazotvorné imaginaci. Jenomže Andrej Arsenijevič se s politickým úkolem tradičně vypořádal po svém a Stanisław Lem byl finálním produktem pěkně naštvaný - narozdíl od publika i odborných kruhů na festivalech, pro něž byl opus primárně určen. A kde také sklidil pozitivní ohlas.
Tarkovskému to však doma příliš nepomohlo; i nadále se potýkal s byrokratickými obstrukcemi. Autobiografický snímek Zrcadlo byl do kin uvolněn jen v omezené distribuci. Filmová adaptace úspěšné sci-fi novely bratří Strugackých Piknik u cesty pod názvem Stalker (1979) se stala obligátní poslední kapkou, jíž přetekl pohár papalášské trpělivosti. Stalker sice obdržel několik festivalových ocenění, jenomže v Sovětském svazu jej až do konce 80. let zbrzdil zákaz distribuce. A problematický potížista Tarkovskij byl vyslán na studijní pobyt v Itálii (tak trošku podobně jako kdysi K. H. Borovský), kde ve spolupráci se scénáristou Toninem Guerrou napsal a natočil film Nostalgie. Poté se rozhodl definitivně přetnout pouta se „sojuzem“ a emigrovat. Mnoho času mu však už nezbývalo: v roce 1985 onemocněl vážnou nádorovou chorobou, které koncem následujícího roku podlehl.
Andrej Arsenijevič Tarkovskij je absurdním paradoxem divoké politické reality druhé poloviny minulého století. Na jednu stranu oběť režimu, na druhou stranu mohl (alespoň po nějaký čas) díky kuriózní a nenormální situaci uskutečňovat umělecké vize, jež by měly v západním filmovém průmyslu postaveném na přísně komerčních základech obtížnou cestu k realizaci. Stal se tak vpravdě bizarním úkazem avantgardní artové kinematografie. A ve východní Evropě také symbolem odporu vůči oficiální bolševické moci.
Česky resp. slovensky vyšlo několik knih obsahujících texty Andreje Tarkovského (příp. texty o něm). Zmiňme jeho jediné filmově teoretické dílo Zapečetěný čas (Camera obscura 2009) a především román Andrej Rublev (Východoslovenské vydavatelstvo 1977), který je literární předlohou režisérova nejslavnějšího filmu.
Proč nám dává svobodu jenom chlast? Protože celá ta slavná svoboda není!
(Andrej Arsenijevič Tarkovskij)