12. duben - nedožité narozeniny Karla Kryla
Jedna z mých nejranějších vzpomínek: je mi nějakých pět let, možná o něco míň. Máma vytahuje desku z černého obalu, pokládá ji na placku gramofonu, přiloží k ní jehlu a vzápětí se pokojem rozezní onen syrový, a přitom senzitivní hlas, který slýchám tak často. Slova písně ještě nechápu, jejich smysl mi dojde až o něco později:
Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci. Vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci…
Začínala sedmdesátá léta minulého století. A s nimi téměř dvacet roků normalizace v zemi okupované Rudou armádou.
Literární servis zpravidla upozorňuje na „kulatá“ výročí, ale tentokrát jsem se rozhodl učinit výjimku. Důvod asi netřeba zdůrazňovat: Karel Kryl je osobností natolik pozoruhodnou s odkazem tak krutě aktuálním, že jsem ho nemohl a nechtěl minout.
Curriculum vitae kultovního písničkáře je notoricky známé, proto zmíním jenom pár střípků: narodil se v Kroměříži, v tiskařské rodině. Její dílnu zničili roku 1950 komunističtí soudruzi. A famílie se stěhovala do suterénního bytu.
Karel absolvoval keramickou školu, ale hudba ho lákala natolik, že se jí posléze začal věnovat „na plný úvazek“. První publikovaná píseň Nevidomá dívka původně zazněla v provedení kapely The Bluesmen se zpěvačkou Hanou Ulrychovou.
To už byl rok 1968. Národ se nechal ukolébat hřejivými paprsky Pražského jara a snil svůj absurdní a nerealizovatelný sen o socialismu s lidskou tváří. Místo toho na něj čekal horror s Brežněvovým ksichtem.
Spřátelené armády nám poskytly přátelskou pomoc, kterou si mohly přátelsky strčit za klobouk. V noci na 21. srpna překročila vojska Varšavské smlouvy hranice ČSSR. A údajně té samé noci složil Karel Kryl titulní píseň svého debutového LP Bratříčku, zavírej vrátka.
Album vyšlo půl roku po invazi. Okamžitě se stalo fenomenálním symbolem svobodné kultury v nesvobodné zemi.
Další Krylovy desky spatřily světlo světa až v exilu. V září 1969 totiž jejich autor emigroval do Německa, kde později spojil svou kariéru s redakcí Svobodné Evropy. Kromě muziky se věnoval i literární činnosti, především poezii.
V listopadu 1989 se po dvaceti letech objevil v Čechách. Na památném koncertě v Lucerně jsem měl to štěstí vidět ho na vlastní oči. Bylo to poprvé a naposledy.
Karel Kryl poté tak nějak pendloval mezi svou rodnou vlastí a Německem (později se z Mnichova přestěhoval do Pasova). Třetího dne měsíce března roku 1994 však náhle opustil tento svět, mlád 49 let.
Dějiny když tvoří se pro hlavy na míse, nemá se štkát.
(Karel Kryl, Salome)