21. duben - 880 let od úmrtí Pierra Abélarda
„Potrestali mne nejkrutější a nejostudnější pomstou, o jaké kdy svět s převelikým údivem mohl slyšet. Odňali mi ony části těla, jimiž jsem byl spáchal, nač si oni naříkali.“
Těmito slovy popisuje sám Pierre Abélard zbabělý útok na svou osobu. Proč se tak stalo a kdo vlastně byl autor tohoto citátu?
Mnich, teolog a filosof Pierre Abélard se zapsal do evropské kulturní historie jako jeden z průkopníků scholastického myšlení, ale také svým podílem na ryze světském fenoménu světa poezie a hudby. Jenomže tohle všechno vadne ve stínu pochybné slávy, již si vydobyl příběhem zakázané lásky s krásnou a vzdělanou Héloïse d' Argenteuil.
Abélard byl nadaným výhonkem vznešené bretaňské rodiny. Za vzděláním vyrazil do lůna top-destinace tehdejší pedagogiky: do pařížské katedrální školy Notre-Dame. Už ve věku pouhých dvaceti let zde platil za význačného učitele!
Specializoval se především na logiku a dialektiku. Do věroučného myšlení a spekulování začlenil metodu disputace. Pověstné (leč značně diskutabilní) konstatování světců Augustina a Anselma „věřím, abych porozuměl“ Abélard zcela obrátil do logicky správné formulace „nelze věřit něčemu, co není napřed pochopeno“. Svým způsobem tak v obrovském předstihu definoval jeden z postulátů novověkého racionalismu.
To je všechno hezké, ale jak do tohoto vznešeného a zbožného životopisu zapadá nějaká Héloïse? Zapadá a velice dobře. Tato krásná dívka z dobré rodiny byla unikátním úkazem počátku dvanáctého století: nejen, že uměla číst a psát, ona navíc ovládala latinu, řečtinu a hebrejštinu! Pierre Abélard byl jejím učitelem, ovšem vztah pedagog-student se v jejich případě posunul do zcela jiné roviny (nebo spíše polohy).
„A tak využívajíce příležitosti, kterou nám poskytovalo vyučování, více jsme se věnovali lásce. (...) Žádný stupeň lásky nebyl zábranou naší náruživosti, a co mohla láska vymyslet nezvyklého, to nám bylo přidáno.“ Tato slova zapsal Abélard ve dvanáctém století! Na svou dobu to byly zatraceně odvážné věty, zvláště od osoby duchovního stavu!
Héloïse porodila zamilovanému scholastikovi syna, a dokonce se za něj tajně provdala. Její strýc však tuto potupu nerozdýchal a vyslal trestné komando, jež provedlo výše zmíněný zákeřný útok. Oba milenci se poté schovali do kláštera: Héloïse to dotáhla až do úřadu abatyše (!) a Pierre i nadále vyučoval, přičemž však doživotně čelil obviněním z kacířství. Není divu: pečlivým studiem Bible a spisů církevních otců (zejména Augustina) objevil více než sto padesát případů vzájemně si odporujících výroků. Napěchoval je do spisu Sic et non (Ano i ne) a nepochybně jimi zpestřoval své přednášky. Mimochodem: tuto Abélardovu dialektickou metodu později rozvinul Tomáš Akvinský. Dalším heretickým činem Pierra Abélarda bylo odmítnutí Anselmovy hypotézy o výkupné oběti jako smyslu Kristova umučení. To musela být pro tehdejší církevní fundamentalisty vpravdě silná káva... Z další Abélardovy literárně-filosofické tvorby zmíním spisy Logika pro začátečníky, Dialektika, Dialog filosofa, žida a křesťana, Souhrn křesťanské teologie nebo Příběh mých pohrom, z něhož pochází i to elegantní líčení, kterak přišel o svou mužnou chloubu.
Nesmírně zajímavým aspektem je zcela jiná oblast Abélardovy tvorby, a sice světská (především milostná) poezie, která našla hojné a nesmírné úspěšné uplatnění v hudební intepretaci tzv. goliardů, odpadlých kněží putujících krajem a obveselujících laškovnými písněmi ctěnou společnost v hospodách a podobně. Tato úchvatná církevní kontrakultura má své kořeny hluboko v nejranějším středověku. Stala se předstupněm trubadúrské éry, jež znamenala pro evropskou hudbu a poezii mnohem převratnější revoluci než pozdější renesance. Bez trubadúrů by totiž žádná renesance ve světské muzice možná ani nebyla...
Abélardův příspěvek do tohoto procesu byl předznamenán jeho příslušností ke katedrální škole u Notre-Dame, kde měla hudební výchova špičkovou úroveň, což později vedlo ke genezi první významné školy hudební kompozice v dějinách. Abélard si osvojil teoretické dovednosti, které pak umně propojil s podmanivou invencí, aby metamorfoval v jakéhosi fantoma tehdejší „nezávislé“ hudební scény. „Čím více mne tato vášeň zaměstnávala, tím méně jsem se mohl věnovat filosofii. (...) A jestliže se mi podařilo co vynalézt, pak to byly písně milostné, nikoli však tajemství filosofie.“ Takto vyznává sám Abélard svůj tvůrčí entuziasmus. A milovaná Héloïse k tomu v jednom z dopisů připojuje: „Zanechal jsi přečetné milostné básně v metrech a rýmech, které byly pro lahodu jak umění básnického, tak zpěvu velmi často zpívány a jimiž se tvé jméno v ústech všech ustavičně ozývalo. A sladkost jejich melodií nepřestávala připomínat tvé jméno dokonce i literárně nevzdělaným lidem.“
Je až s podivem, že se nám z milostné lyriky Pierra Abélarda nezachovalo zhola nic. A vlastně: je to logické; o zničení tohoto literárního dědictví se totiž nepochybně postarala bdělá církevní cenzura.