Petre, pater patrum (povídka)
Literární servis předkládá první část napínavého příběhu smotaného kolem archeologických objevů, jež pomohly rozplést jednu pikantní historickou záhadu. Děj je inspirován skutečnými událostmi, které si autor s notnou dávkou ironie upravil tak, aby ho psaní bavilo... a snad bude pobaven i čtenář.
Boloňa, pátek 9. září 1870
Nádherná vůně.
Někdo by možná řekl, že staré knihy smrdí zatuchlinou. Jistě, každý má právo na svůj názor. Ale já tenhle odér miluju. Klidně si myslete, že nejsem normální.
John Locke: Two Treatises of Government. Obdivuhodný spis. Obdivuhodné teze. Na druhou stranu: kdyby se pan biskup (nebo dokonce papež) dověděl, že studuji zrovna toto dílo, nejspíš by mi sebral kolárek a rozstříhal na malilinkaté konfety.
Zrovna jsem se ponořil do ďábelsky vtipných útoků na Filmerovu obhajobu božské provize královského majestátu, když se ozvalo energické zaklepání.
„Dále.“
Do místnosti vpadl můj asistent Federico. V ruce držel noviny.
„Omlouvám se, že ruším, pane profesore, ale tohle byste měl vidět.“
Podal mi tiskovinu a já k ní automaticky přivoněl. Ne. Na tomto zápachu neshledávám pranic okouzlujícího. Locke voní, to ano. Ale Gazzetta dell'Emilia nikoli. Možná tak za sto let. Jenomže to já už tu nebudu.
„Strana sedm,“ napověděl mi Federico. „Úplně dole vpravo.“
Na straně sedm, úplně dole vpravo, jsem objevil krátký článeček s připojenou fotografií (na níž nebylo prakticky nic k poznání). Ve vší stručnosti sděloval, že skupina jakýchsi francouzských žabožroutů, totiž archeologů, vykopala v Lateránu starověkou sochu ženy, kterou zřejmě zobrazuje onen snímek. Bohužel z něj nebylo patrné, zda je to opravdu socha nebo třeba hasičská stříkačka.
„Přečtěte si nápis na podstavci,“ ponoukal mě asistent s roztomilou netrpělivostí.
„Nápis? Já na té fotce kloudně nevidím ani tu sochu. Natož nějaký podstavec. A už vůbec ne nějaký nápis.“
„Ale já nemluvím o fotce! Ten nápis je přetlumočen v textu.“
Tak jo. Dočetl jsem až do konce a tam to skutečně bylo:
PPP Pap. pater patrum
Hm. Co je na tom tak zvláštního, přemýšlel jsem.
PPP je zkratka, to vím. Má něco společného s určením osoby donátora, tedy člověka, co financoval vytvoření onoho uměleckého díla.
Pater patrum je...
„Pater patrum!“ skočil mi Federico do úvah. „Otec otců! To je přece označení papeže! Možná je to nejstarší výtvarné zobrazení Svatého otce v celé historii lidstva!“
„Pozoruhodná hypotéza, příteli. Bohužel naráží na drobnou maličkost, kterou jste možná v přehlédl: jedná se o ženskou sochu.“
Mladík zbledl a rozpačitě potřásl hlavou.
„No... to je pravda. Ale třeba na tom podstavci... původně stál někdo jiný... a pak ho nahradili tou dámou... já vím, žvatlám hlouposti.“
„Bodejť,“ přikývl jsem shovívavě. „Oceňuji vaši fantazii, ale...“
A v tu chvíli mě cosi napadlo. Cosi strašlivě nekonkrétního, jenom takový drobounký záblesk na samém konci mozkových sklepení.
Drobounký, ale byl tam.
PPP Pap. pater patrum. Něco mi to připomíná. Ale co? Ach, ta paměť! Stáří je hrozná věc. Nikomu ho nedoporučuji.
Ne. Tohle není jen tak. Tohle souvisí s něčím...
Něčím důležitým? Hm, možná. Ale určitě s něčím zajímavým. Jinak by mě na to můj centrální nervový stroj asi neupozornil.
Ach, taková nádherná záhada! Musím na to přijít, na tu souvislost.
Ale tady se mi to nepodaří. Tady nic nevykoumám. Chci-li se dovědět víc a rozplést klubko hadů, budu muset zvednout zadek a odjet...
„Do Říma! Kdy jede nejbližší poštovní kočár do Říma?“ vykřikl jsem.
„Poštovní kočáry už nejezdí,“ odvětil překvapený Federico.
Začal jsem zmateně přebíhat po místnosti.
Už to tu bylo zase: maniakální vědátorská posedlost. Moje jediná charakterová vada. Jinak jsem zcela bezchybný.
„No to je strašné! Co je to za pořádek?! Jak to, že už nejezdí?! Takže my jako nemáme žádné spojení s Římem?!“
„Uklidněte se, pane profesore, můžete...“
„Tak já holt pojedu na oslu! Ne, osel je moc pomalý a strašně hýká. Popluju na pramici! Ne, já neumím ovládat pramici. Půjdu pěšky! Ano, půjdu pěšky, občas popoběhnu, a za chvíli jsem tam!“
„Pane profesore, můžete přece jet vlakem.“
To je pravda. Vlak.
Čertovský vynález, co kouří, smrdí a tropí děsný kravál.
Teď už jezdí přes Florencii a Foligno až do Říma. Nahradil i poštovní kočáry.
Je to sice obludný dopravní prostředek, ale pořád lepší, než jít pěšky nebo se kodrcat na oslu.
Popadl jsem cylindr a hnal se na chodbu, koupit jízdenku, naskočit do vagonu a...
Naštěstí mě Federico zadržel. A vysvětlil, že budu potřebovat cestovní pas. Lazio stále ještě není součástí Italského království.
Poslední okousaný zbyteček papežského státu. Ale jak podstatný!
Jeho centrem je Vatikán. A papežův trůn.
A hlavně jeho administrativa. Banda problematických existencí v komických sutanách. Na ně pozor! Umějí být záludní.
„A navíc tam teď bude hodně rušno,“ dodal Federico starostlivě.
„Rušno? Jak, rušno? Karneval už snad skončil, ne?“
„Karneval skončil hodně dávno. Ale je válka.“
„Válka? Jaká válka?“
„Mezi Francií a Pruskem.“
„Mezi Francií a Pruskem? Nerad to konstatuju, ale vaše zeměpisné znalosti jsou na úrovni gorily horské. Řím přece není ani ve Francii, ani v Prusku!“
„Ovšem. Nicméně samostatnost Papežského státu byla celou dobu závislá na obraně zajišťované především francouzskou posádkou. A ta musela na jaře opustit město, aby posílila Mac-Mahonovu armádu.“
„Ano. Slyšel jsem.“
„Ale teď je to ještě horší. Po francouzském debaklu v bitvě u Sedanu končí veškerá podpora ze strany Paříže jednou pro vždy. Král nelenil a poslal Gustava Ponzu navštívit papeže a přesvědčit ho, ať se dobrovolně podrobí. Na oplátku si Vatikán ponechá suverenitu uvnitř Leonských hradeb.“
„Když ho Pius odmítne... a on ho odmítne, poněvadž je tvrdohlavý jako beran... získá italské vojsko příhodnou záminku k obsazení Říma. No, to bude mela! To musím vidět!“
„Ano? A co když vám v té mele někdo prošpikuje hlavu olovem?“
„Na něco umřít musím, ne?“
„Jak myslíte.“
Po několika dalších chatrných pokusech rozmluvit mi římskou jízdu nastolil Federico nové (a poněkud ožehavé) téma:
„Ale ještě bych vás měl varovat...“ rozpačitě přešlápl a utřel si nos. „Eehh... však víte... no... Římanky jsou jistě přitažlivé...“
„Co to má znamenat, člověče?!“ vybuchl jsem s notnou dávkou pokrytectví. „Já jsem přece kněz! A jako takový...“
„Ale... kněz, nekněz...“ bublal Federico shovívavě. „Jen si vzpomeňte na Benátky...!“
„Benátky? Co má být s Benátkami?“
„Hm... co asi...? Signorina Caterina... že ano...“
„Tak, a už dost! Co vás to napadá, předhazovat mi takové zaprášené zkazky vysloužilého zbrojnoše? Signorina Caterina! Tehdy jsem byl ještě nezralý jinoch! Nezralý... zmatený... a...“
„Bylo to před pěti roky. A nejsem si vůbec jist, můžeme-li sedmačtyřicetiletého muže označit za nezralého jinocha.“
Asi budu muset požádat akademickou radu o jiného asistenta. Federico je absolutně nesnesitelný.
Vlak do Říma, úterý 13. září 1870
„Mhm, takže profesor Bambiliáno.“
„Ne. Nikoli Bambiliáno, nýbrž Donagliano.“
Úhledný hošík naditý do směšného mundůru se blbě křenil. Tak moc blbě, že bych ho za mlada určitě poctil svým obávaným levým hákem.
Teď už ne. Jsem z formy.
„Z jakého důvodu hodláte navštívit Řím, signore Bambiliáno?“
„Opakuji: Do-na-glia-no! A do Říma jedu vědecky bádat.“
„Vědecky bádat. Bambiliáno. A jestlipak víte, drahý pane, že je válka?“
„Ovšem. Můj asistent mě informoval. A jmenuju se Donagliano. Říkám to naposledy.“
„Aha. A vy jako považujete válečný stav za vhodné prostředí k vědeckému bádání? Ať už se jmenujete Bambiliáno nebo jakkoli jinak?“
„Podívejte, chlapče: tohle není vaše starost. Jediné, co od vás chci, je, abyste mě náležitě oslovoval a nebránil mému vstupu do Svatého města. Já už si své bezpečí ohlídám.“
Poslední jízlivý úšklebek. Načež mi ten neomalený buran konečně vrátil pas.
Čekali jsme ještě dobrou hodinu, než proběhla kontrola všech cestujících.
Venku se už stmívalo. Aby ne, je skoro šest hodin večer...
Z Florencie jsme startovali v osm ráno. Musel jsem si tam narychlo zajistit hotel, jelikož přípoj z Boloni mě v centru Toskánka vyklopil už včera odpoledne.
Dvoudenní cesta. No, i tak je to pokrok oproti kočárům. Ale toho rámusu a smradlavého dýmu, co ten vlak nadělá! Odporné...
* * *
Římské nádraží bylo obsazeno vojskem. V první chvíli jsem však nepochopil, kterým vlastně.
Ozbrojenci neměli žádné pořádné uniformy. Teprve po chvíli jsem si všiml, že jim velí oficíři Švýcarské gardy. Jejich komické maškarní kostýmy jsou obecně známé.
Takže všechno je zatím při starém. Řím je Řím, Vatikán je Vatikán, a královské jednotky zůstávají za branami.
Ano, každé malé děcko už vědělo, že Gustavo Ponza umíněného papeže skutečně nepřemluvil. A Viktor Emanuel se naštval a zavelel k ofenzívě.
Již od neděle operují Cadornovy chrabré šiky v nitru Lazia. Zatím jenom tak straší. A doufají, že Pius přijde k rozumu.
Pokud ne, je pouze otázkou času, kdy proniknou do Říma.
Inter arma silent musae...
No, pokud mi nikdo neustřelí makovici, zkusím ty svoje múzy ještě trochu poškádlit.
Laterán, středa 14. září 1870
Doktor Fabien Tonnelier vypadal unaveně. A především vystrašeně.
„Co myslíte, pane profesore? Postřílejí nás?“
„Blbost! Je teda fakt, že jste pouze Francouzi, nicméně italská armáda je civilizovaná komunita.“
Sám jsem nevěřil tomu, co říkám. Avšak představa, jak naši udatní vojíni masakrují skupinu mírumilovných archeologů, mi připadala přece jenom krajně nepravděpodobná.
Tonnelier mlčel, nikterak uklidněn. A já mohl konečně věnovat zájem tomu, proč jsem vážil tak dlouhou a možná i nebezpečnou cestu.
Stáli jsme nějakých tři sta metrů od Kolosea a já s nábožným obdivem zíral na dokonalou ženu zakletou v mramoru. Byla kompletní, chyběly jí pouze přední části chodidel. Jako by jí je kdosi těsně nad nártem urazil palicí.
Nikdy nepřestanu žasnout nad brilantní úrovní preciznosti antického výtvarného realismu, k níž se středověké umění dohrabalo až za dlouhých tisíc let, v časech nesmrtelného Michelangela.
Co mě však upoutalo nejvíc, byl nápis na soklu.
Ano, stálo to tam přesně tak, jak hlásaly noviny.
PPP Pap. pater patrum
Pater patrum. Otec otců.
Hm. Na podstavci je vytesáno Otec otců. A nad tím stojí socha krásné ženy.
To nedává smysl...
Dobře, je tu možnost, že se formulace Otec otců vztahuje ke zkratce PPP (proprie pecunia possuit), což v překladu znamená věnoval vlastní peníze. Čili označení investora, který zacvakal vytesání sochy.
Ale to by znamenalo, že některý z ctnostných a bohabojných papežů nechal stvořit plastiku smyslné a poměrně spoře oděné dámy.
„Proprie pecunia possuit,“ zazvonil mi do hřbetu příjemný ženský hlas.
Otočil jsem se a spatřil plastiku smyslné a (bohužel) nepříliš spoře oděné dámy. Totiž, co to plácám?!
Žádnou plastiku, prostě pěknou paní nebo slečnu v pohodlném pracovním oděvu.
„Tuhle zkratku určitě znáte, pane profesore,“ pokračovala.
„Ano, znám. Ale neznám vás, což můžeme snadno napravit.“
„Jistě. Jmenuji se Catherine Baldassariová.“
Podal jsem jí ruku a ona ji stiskla jako do kleští.
Pane jo! Te je charakter, to je cílevědomost!
Úchvatné stvoření, tahle Catherine!
Federico, pomoc! Kde jsou tvé rady, kde jsou tvá varování!
Teď by mi jich bylo zapotřebí...
Catherine...
Vlnité blond vlasy s nepatrným nádechem do zrzava. Velké šedohnědé oči s nepatrným nádechem do zelena.
A já? Opelichaný dějepisec s nepatrným nádechem do plešata.
„Co jste to říkala o té zkratce, madame?“
„Mademoiselle, nikoli madame.“
„Aha, promiňte. No, tu zkratku samozřejmě znám. Označení donátora. Jenomže v téhle konstelaci mě matou poslední dvě slova. Pater patrum. Něco mi to připomíná. Ale co přesně? To zatím bohužel nedokážu z mozkové kůry vydolovat.“
Mademoiselle se tajemně usmála.
„Nechte kůru kůrou. A pojďte se radši podívat do kostela.“
„Do kostela? Do jakého kostela?“
„Do baziliky svatého Klementa. Je to kousek. Něco vám tam ukážu.“
* * *
Po cestě jsem zkusil ze slečny Baldassariové vytáhnout, co je vlastně zač.
„Ne, já ještě nejsem doktorka. Teprve píšu disertační práci. O náboženských kultech v antickém Římě.“
„Takže proto jste se nechala najmout do těchto vykopávek?“
„Ano. Bylo to oboustranně výhodné. Tonnelier získal levného historika. Graduovaný expert by ho stál majlant. Já jsem tu takříkajíc za byt a stravu. Ale získám tady mnohem víc než peníze.“
„Já vím. Materiál pro svou disertačku.“
Catherine přikývla.
„Vaším oborem je církevní historie, nemýlím-li se.“
„Ano,“ souhlasil jsem. „Konkrétně raná církev. Polovina prvního až začátek čtvrtého století.“
„Aha. Epocha pronásledované církve. Církve pravdivé.“
„Tak jest.“
Slečna Baldassariová zastavila před vysokou zdí, nad níž vyčuhovaly střechy areálu.
„Už jsme tady.“
Provedla mě malým čtvercovým nádvořím. Před vchodem do chrámu mi poskytla stručný referát.
„To, co vidíte, je kostel z konce jedenáctého století. Pod ním je mnohem starší křesťanská bazilika, zřejmě ze čtvrtého století. Ví se o ní už dávno, ale teprve teď ji začínáme zkoumat. No, a přitom zkoumání jsme zjistili pozoruhodné věci...“
„Jaké věci?“
„Pozoruhodné. Však uvidíte sám.“
Provizorním schodištěm jsme sestoupili do temných katakomb, kde Catherine zapálila dvě veliké petrolejky. Jednu dala mně, druhou nesla sama.
„Tak tohle je ta původní bazilika?“
Dívka lišácky pozvedla obočí.
„Bazilika ano. Antická ano. Ale původní? To nikoli.“
„Nikoli?“
„Nikoli. A tím se dostáváme k oněm pozoruhodným věcem. Vzpomínáte si na ně? Nebo jste mě prve špatně poslouchal, pane profesore?“
No, to měla nepochybně pravdu. Místo, abych ji poslouchal, věnoval jsem pozornost vlnitým blond očím a velkým šedohnědým vlasům... totiž naopak.
„Támhle u zdi je žebřík,“ vytrhla mě ze snů. „Doneste, ho prosím.“
Odsunula provizorní laťový poklop, já spustil žebřík, a lezli jsme dolů.
Přivítal nás nepříliš rozlehlý prostor. V porovnání s oběma podlažími nahoře působil krajně stísněným dojmem. Byl odhadem tak dvanáct metrů dlouhý a sotva šest metrů široký.
„Je tu ještě spousta suti,“ vysvětlovala Catherine. Moc jí to slušelo. „A to už jsme víc jak polovinu vynosili.“
Rozhlédl jsem se pořádně (nikoli po slečně Baldassariové, i když to taky, nýbrž po sklepení).
Bylo zaklenuté širokou valenou klenbou ve tvaru poloviční elipsy. K oběma delším stranám místnosti přiléhala kamenná lavice, jež poskytovala prostor k sezení nějakým čtyřiceti lidem (hrubý odhad). Na protějším konci byl výklenek s nízkou, asi tak půlmetrovou soškou vyčnívající z vrstvy písku a drobného kamení.
Uprostřed sálu se tyčil (asi tak na půl cesty ke stropu) čtverhranný sloup zdobený nádhernými reliéfy s náboženskou tématikou (pravděpodobně).
„No,“ vydechl jsem. „Tohle asi nebyl bramborový krecht, že ne?“
„Ne,“ uculila se Catherine. „Tohle opravdu není krecht. Tohle je...“
„Svatyně,“ skočil jsem jí do řeči. „Ale jaká?“
A zase ten její tajemný úsměv...
Co kdybych ji políbil? Dobrý nápad? Špatný nápad?
Asi špatný. Zřejmě by mi vlepila pohlavek.
Dobře, takže tajemný úsměv:
„Správná otázka, pane profesora. Zkusíte si tipnout?“
„No, křesťanská modlitebna to nebude. Ty reliéfy mají vysloveně pohanský charakter. Stejně jako ty ženské hlavy v nárožích sloupu. Ale to by poznalo i malé dítě.“
„Tak se pojďte podívat blíž,“ vybídla mě Catherine. A letmo se mi otřela dlaní o předloktí.
Mému organismu tím způsobila prudký elektrický výboj.
Prohlédl jsem si první výjev: mužská postava v římském oděvu se jednou rukou sápe po býčí tlamě a druhou vráží onomu svalnatému samci dýku do hrudi. Zespodu doráží na ubohé zvíře různá havěť, včetně hada a psa.
Chvilku to trvalo, ale pak mi přece jenom naskočila odpověď: Mithra.
Slečna Baldassariová z mého úlevného pokyvování vydedukovala, že jsem hádanku rozluštil. Za odměnu mi poskytla krátkou přednášku, tak nějak kopírující studijní skripta z mých dávných školáckých let.
„Prehistorická perská božstva si usmyslela stvořit život na zemi. A rovnou ho vybavit nesmrtelností. Což není nic jiného než poněkud spektakulárnější verze suchého příběhu z biblické Geneze. K dosažení svého cíle potřebovali bohové namíchat posvátný elixír, jehož hlavní substancí měla být krev a sperma býčího boha Somy, který musel být za tímto účelem rituálně obětován. Ke krvavému obřadu se odhodlali všichni členové nebeské komunity. S jedinou výjimkou, a tou byl Somův bratr, bůh Mithra. Nakonec se však nechal přemluvit a chudinku býka osobně zamordoval. Jeho nadpozemští komplicové mu dali k ruce psa, štíra, mravence a hada. “
„Ano. Takže stojíme v mithraeu. Ve svatyni Mithrova kultu. Nad níž si křesťani postavili baziliku. A nad ní další.“
„Tak jednoduché to nebylo,“ upřesnila mou úvahu Catherine. „Té bazilice předcházela křesťanská kaple, která tu kupodivu byla ještě dřív než mithreum. To vzniklo až později. Celá kontinuita bude pravděpodobně ještě o něco složitější, ale teď je brzy na odvážné hypotézy.“
„Ale možná není brzy na odvážné pozvání na skleničku vína,“ zakdákal jakýsi přiškrcený hlas.
Ten hlas byl bohužel můj, jak mi vzápětí došlo.
Catherine mě koketně dloubla ukazováčkem do špičky nosu (další elektrický výboj).
„Snad někdy jindy, Romeo. Teď ještě musím pracovat.“
Chtěl jsem namítnout cosi o tom, že Romeo pocházel z Verony a nikoli z Imoly jako já, ale mou pozici by to nejspíš nijak nevylepšilo.
Když jsme se vrátili na světlo boží, položila mi ta pikantní Pařížanka kontrolní otázku:
„Předpokládám, že jste pochopil, proč jsem vám ukázala to mithraeum?“
Abychom spolu mohli být sami? Na výjimečném místě?
Abychom mohli jeden druhému romanticky zírat do očí, chytit se za ruce a blábolit sentimentální hlouposti?
To sotva.
„Ne... asi jsem natvrdlý, že jo?“
„Nejste, jenom se vám nespojily dvě věci: socha a svatyně.“
„Aha, vidíte... socha. Pater patrum. No ale... to je... vždyť vy máte pravdu! Pater patrum! To je přece oslovení velekněze Mithrova kultu!“
* * *
Na víno jsem tedy musel jít sám.
Vybral jsem si klidnou, zastrčenou hospůdku nedaleko Trajánova parku, do níž chodím při svých římských výletech nejraději.
Zkoušel jsem uspořádat tu zmatenou směsici dnešních dojmů.
Takže: co se mi povedlo zjistit:
1. Vykopaná socha zobrazuje ženskou postavu.
2. Catherine má nádherné vlásky.
3. Nápis na soklu potvrzuje, že donátorem sochy byl velekněz nedalekého mithrea.
4. Catherine má uhrančivá kukadla.
5. Ten nápis mi něco připomíná (ostatně proto jsem přijel do Říma). Ale stále netuším, co konkrétně mi připomíná.
V tomto ohledu jsem nepokročil ani o milimetr. Což je špatně.
Stejně tak jsem nepokročil ani o milimetr s Catherine. Což je jedině dobře.
Jsem totiž kněz, jak správně zdůraznil Federico, když mě (nerad) vypouštěl vstříc prostopášným lákadlům Svatého města.
* * *
Spal jsem neklidně.
Trápily mě bizarní sny o posvátném býkovi se čtyřmi rohy unášejícím na hřbetě slečnu Baldassariovou. Svůdná Francouzka na sobě měla toliko rozevlátou tuniku odhalující mnohem více z jejích půvabů, než bych si jako pokorný katolík zasloužil.
Rozběsněné zvíře zničehonic zastavilo před to sochou, kvůli níž tady tak blbnu. A já zcela jasně zahlédl nápis na podstavci.
Jenomže ten nápis zněl poněkud jinak než ve skutečnosti.
Stálo tam doslova toto:
Probuzení ze somnambulních obrazů bylo tak prudké, že jsem v posteli úplně nadskočil.
A začal pobíhat po cimře jako idiot.
„Mám to! Jo, to je ono. TO JE ONO!!“
Tím Otcem Otců není Mithrův velekněz, nýbrž svatý Petr! A v přeneseném smyslu papež jako takový.
Petre, Pater Patrum.
Ano, tohle znám. O tom jsem se učil. Souvisí to s událostmi, jež se odehrály v období, které není mým vědním oborem. Proto mi tak dlouho trvalo, než jsem se dobral nějakého posunu.
Koneckonců: ani teď v tom nemám úplně jasno. Z nehotové kompozice příběhu na mě jukají povážlivé mezery. A ty musím vyplnit, jinak nebude mít dušička pokoj.
Nejsvízelnější mezerou jsou ta slova.
Bylo jich šest, to vím.
Ale já mám jen tři: Petre, Pater Patrum.
Pro odhalení těch tří dosud chybějících si musím vzpomenout, kde jsem o tom četl.
Kde jinde než v nějakém středověkém spisu. Třinácté století, tuším. Taková trochu legrační kniha. Vtipné historky z církevního zákulisí.
Autor? Nějaký Němec. Ne, Němec ne. Polák? Taky ne. Slezan? Možná... Ne, ten Slezan sice dotyčnou příhodu popsal taky, ale jinak.
Bez toho nápisu.
A já potřebuju onu trochu legrační knihu, která ji vypráví přesně, se vším všudy. Včetně sochy s nápisem v šesti slovech, z nichž každé začíná písmenem P.
P jako Francouz.
No ano! Ten autor je Francouz! A jeho jméno má něco společného s panovnickým rodem. Takže Kapet. Ne, Kapet určitě ne.
Ale ve Francii byly i jiné panovnické rody než zrovna ti blbí Kapetovci! Nebo snad ne?!
No jistě, třeba Bourboni...
Ovšem...!
Étienne de Bourbon.
Já pitomec! Jak mi to mohlo tak dlouho trvat?
Étienne de Bourbon přece zmiňuje sochu ženy, která kdysi v Římě stávala. A do té sochy bylo vyryto Petre, Pater Patrum...
A ještě další tři slova. Která zatím neznám.
Zatím.
Jiří Raichl