Petre, pater patrum (pokračování povídky)
V první části (zde) napínavého příběhu jsme sledovali hlavního hrdinu, profesora církevních dějin, kterak se přidává ke skupině francouzských archeologů, aby s jejich pomocí rozpletl bizarní historickou záhadu v samotném srdci Říma. Kromě pozoruhodných antických vykopávek však jeho pozornost upoutá i mladá atraktivní badatelka, z čehož se může vyklubat ošidná nástraha. A aby toho nebylo málo, od nedalekých městských hradeb už doléhá dunění děl Cadornovy armády. Je září roku 1870 a boj za sjednocení Itálie právě vrcholí...
Vatikán, čtvrtek 15. září 1870
Cestou do apoštolské knihovny jsem přemýšlel o dvou Étiennových spisech, které jsem za mlada četl. Jeden z nich musí být onou legrační knihou, kterou potřebuji prostudovat.
Tím prvním je Traktát o rozličných přístupech k homiletice (nebo tak nějak). A ten druhý si pamatuji o něco lépe: jeho název zní Sedm darů Ducha svatého, což navozuje představu hluboce mystického díla.
Jenomže tahle představa je drobet zavádějící.
Přemýšlel jsem také o tom, jak se na mě budou bibliotekáři dívat. Jsou-li to tupí nevzdělanci ignorující současnou církevní vědu, pak jim třeba moje jméno nic moc neřekne.
Pokud ovšem sledují aktuální katolickou publicistiku, pak mi pomoz Panna Marie i se všemi světci!
Profesor Donagliano! Ten odporný rebel! Odmítač koncilních dogmat, zpochybňující papežskou neomylnost!
* * *
Byli dva. Oblečeni do řádových hábitů ctihodných bratří Dominikánů.
Jeden byl starší a důstojný. Představil se jako Otec Giambattista.
Druhý byl mladší a taky důstojný.
Navíc prozářen fanatickým inkvizičním zápalem.
„Ano, máme zde – ať už v originále, nebo v kopii – veškeré dochované spisy Étienna de Bourbon," vysvětloval zkušený matador. „Byť ne všechny požívají naší úcty.“
„Ano, ano...“ mumlal jsem spěšně. „Kompletnost této knihovny je pověstná. Mne ovšem zajímají pouze ty dva tituly, o nichž jsem hovořil prve.“
Magister bibliothecam kývnutím poslal svého pomocníka k regálům.
Načež popadl pero, aby mě zanesl do výpůjční knihy.
„Můžete mi, prosím, zopakovat své jméno, signore?“
„Ehmm... Eh, tedy... Ignazio Donagliano. Mhm...“
Řeholník se zarazil v půli slova. A šokovaně zvedl hlavu.
„Profesor Donagliano? Z boloňské univerzity? Och, je mi velikou ctí!“
Mladý kolega se zjevil (svižně jako duch) zpátky po našem boku.
Jízlivý úšklebek v jeho tváři se mi vůbec nelíbil.
„Nemělo by vám být ctí, padre. Tento pán je totiž známý buřič.“
„Cože?“ vyjekl knihovník pohoršeně. „Profesor Donagliano a buřič?!“
„Ovšem! Je to zarytý republikán a nesmiřitelný kritik papežství.“
„Ale, no tak, to je snad přehnané...“ zkoušel jsem protestovat.
Otec Giambattista pozdvihl obočí nad pichlavě zpytavým zrakem.
„Inu? Co mi na to povíte, pane profesore?“
„Žeeeee... to je přehnané, jak jsem řekl... a... já...“
„Přehnané? Skutečně?“
„Já... provádím... výzkum...“
„A co ty vaše eseje podporující myšlenku odluky církve od státu?“ útočil holobrádek. „A to sveřepé odmítání dogmatu o papežské neomylnosti?“
„No, tak jako, to jsou jen drobné teorie... nepatrné... bezvýznamné...“
„Jenomže tyhle drobné teorie vyvolávají u jistých lidí záchvaty zuřivosti.“
„To je jejich problém. A ne můj.“
No, stručně shrnu, co se dělo dál: vysvětlil jsem oběma hodnostářům, že pracuji na hlubinné analýze středověké církve. Pročež potřebuji prostudovat Bourbonovy spisy.
„Jelikož jsem se rozhodl napravit... tedy oprášit... nebo... jak bych to lépe vyjádřil, prostě na stará kolena cítím opětovný příklon ke kořeni... tím kořenem je míněn papež, tedy... nikoli papež Pius osobně, nýbrž papežská instituce...“
Bylo evidentní, že mi pánové důvěřují asi tak, jako Annáš s Kaifášem důvěřovali Ježíši Kristu.
Ale přesto vyhověli (byť se špatně skrývanou neochotou) mému přání.
* * *
Jako první jsem popadl traktát o homiletice.
Neskutečně suché čtení. Tohle přece nemůže být ta legrační kniha...!
A co když jo? Jsem vědec. A jako vědec musím být při rešerších absolutně důkladný.
Stránku po stránce jsem se prokousával nudnými radami starého pátera, zatímco mé myšlenky odlétaly k vlnitým blond vlasům a velkým šedohnědým očím slečny Baldassariové.
Kdypak se znovu uvidíme?
Záleží to jenom na mně. Jakmile prozkoumám Étiennovy bichle a najdu, co hledám, poběžím se samozřejmě pochlubit.
Spanilá Catherine mě určitě zahrne obdivem. A...
A co...?
Měl bych být obezřetný. Benátský průšvih je dostatečným varováním!
Jak to vlastně tenkrát bylo...?
Romanza sentimentale
Venezia, Piazza San Marco, luglio 1865
Mladý (tedy skoro mladý) badatel heroicky trůní na židličce Caffé Florian.
Proti němu spočívá múzická nymfa na obláčku ranní mlhy.
„Och, drahá, jak vás miluji! Signorina Caterina, cara mia!“
„Och, drahý, jak vás obdivuji! Signore profesore, caro mio!“
„Jste jako nebeský smaragd, má třpytivá laňko!“
(Třpytivá laňko? Co je to za blbost?)
„A vy jste můj udatný admirál moderní vědy, sladký koloušku!“
No, tak to už asi stačí, ne?
Ovšemže to bylo poněkud jinak. Což nic nemění na skličujícím faktu, že tahle drobná avantýra s rozkošnou Benátčankou vyústila v ožehavý malér.
Něco podobného nesmím znovu připustit.
Z myšlenek mě vyrval nepřátelský hlas adolescentního inkvizitora:
„Pro dnešek končíme! Přijďte zase zítra. Nebo radši ne.“
Koukl jsem z okna. Kde se vzal ten soumrak?
Vždyť ještě před chvílí bylo jitro!
Vatikán, pátek 16. září 1870
Konečně jsem mohl odložit nezáživný traktát. Jak se dalo očekávat, žádnou zmínku o soše s podivným nápisem tahle kniha neobsahovala.
Druhý svazek se navzdory odrazujícímu názvu (Sedm darů Ducha svatého) ukázal být znatelně zábavnější četbou.
Jedna veselá anekdota stíhala druhou.
Někdy kolem třetí hodiny odpolední jsem konečně narazil na to, po čem moje srdce prahlo: na roztomilou legendu o soše. A nápisu na jejím podstavci.
Mé podvědomé vzpomínky se nemýlily. Bylo to skutečně šest slov. A všechna začínala písmenem P.
Petre, Pater Patrum (to už víme...)
Papisse Prodito Partum
Ano. Je to tu černé na bílém:
Petře, Otče Otců, prozraď porod papežky.
* * *
Detailně jsem pročetl celý příběh, pořídil podrobné zápisky, a vrátil obě knihy bibliotekářům. A provázen jejich mrazivým rozloučením vykročil vstříc Svatopetrskému náměstí.
Už jsem byl skoro na opačné straně, když zpoza jednoho z pilířů chvatně vystoupil stařec v bílé sutaně, následovaný několika poskoky v sutanách černých.
Ano, ano...! Papež Pius IX. osobně.
Vlastním jménem Giovanni Maria Mastai-Ferretti.
Známe se velice dobře, z časů jeho působení v mém rodišti – Imole.
Jako nadšený student jsem hořel pro vědu. Pro dějiny svaté církve.
Biskup Giovanni mi byl neocenitelným rádcem a přítelem.
Což vydrželo pouze do chvíle, kdy se tento inspirativní liberál proměnil v zapšklého reakcionáře.
Neodolal jsem své poťouchlosti a zavolal na něj.
„Á, pan neomylný...! Zdravím vás, Otče Otců.“
Ferretti se prudce otočil.
Jeho už tak zachmuřený obličej zkřivila zlobná grimasa.
„Profesor Donagliano! Co tu pohledáváš, ty mizero?!“
„Přišel jsem se vám poklonit, blahorodí. Nic víc.“
„Nemám na tebe čas. Asi to nevíš, ale trápí nás vážnější starosti než stupidní provokace vzpurných rebelů.“
„Bodejť. Generál Cadorna už juká přes zeď, že jo?“
„Nebuď drzý. A co se týče té narážky na neomylnost: už mě s tím štveš. Ty tvoje idiotské články a eseje jsou neskutečně otravné.“
„Ano? A čímpak vás tak unavují?“
„Víš stejně dobře jako kdokoli jiný, že to dogma, do něhož se tak obouváš, omezuje papežskou neomylnost výhradně na prohlášení přednesená ex cathedra. A to si každý z mých nástupců moc dobře rozmyslí, než se něčeho takového odváží.“
„Ovšem. Nicméně: jakmile připustíme, aby si papež mohl – byť i jenom při tlachání z katedry – nárokovat neomylnost a postavit se tak na úroveň Boha, činíme z církve totalitní despocii, která nutí své ovečky slepě uctívat sebepitomější nesmysl jako nezpochybnitelnou pravdu. Pouze proto, že ho vyhlásil nějaký namyšlený páprda.“
Tak tohle jsem rozhodně přehnal. A Pius mi to dal náležitě pocítit.
Jeho tvář zrudla do odstínu temného jako sardinské víno. Přistoupil až těsně ke mně a vztekle poprskal celý můj kacířský obličej:
„Skončíš v pekle, darebáku!“
Načež vysekl ostré čelem vzad a kvapně zmizel.
I s tou svou černou klakou.
* * *
„Doktor Tonnelier odjel,“ sdělil mi hlídač naleziště lhostejným hlasem. „A celou tu svou bandu vzal s sebou.“
„Mhm. A kam?“
„Jak to mám vědět? Mně se nesvěřují.“
„Ale zůstávají ještě v Římě? Nebo se vrátili do Francie?“
„Kdepak! Tak rychle by se sbalit nestihli. Jsou někde na opačném konci města. Dostali zprávu, že se tam dá najít cosi zajímavého. Každou chvíli takhle někdo přiběhne a tvrdí, že má pod barákem Jupiterův chrám. To víte, lidi si myslí, že vědátoři jsou dojná kráva.“
„A netušíte, kdy se vrátí?“
„Že prý v pondělí. Ale to už mají v plánu balit saky paky. A v úterý hurá do Paříže.“
* * *
A já? Hurá na penzion. Sbalit saky paky. A hurá do Boloně. Dokud se ještě dostanu z Říma.
Všechno, co jsem potřeboval zjistit, už mám v kupě. Sice mi nedochází souvislost mezi lateránskou sochou a Bourbonovou povídačkou, ale nad tím můžu zcela pokojně dumat v klidném bezpečí svého boloňského bytu.
Aspoň mě tam nebudou vyrušovat žádné ženy. Žádné nějaké takové francouzské Catheriny...
Na druhou stranu... bylo by pěkné se s ní sejít. A vylíčit svůj objev z apoštolské knihovny. Jistě ji to bude zajímat.
Tak dobře. Zdržím se do úterka.
Mezitím můžu zkusit rozlousknout poslední drobný problém: onu chybějící souvislost.
Na jedné straně ženská socha z prvního století. S označením donátora – velekněze Mithrova kultu. Šest slov, všechna začínají písmenem P, dvě z nich jsou pater patrum.
Na druhé straně žertovná knížka ze třináctého století obsahující líbezné zpracování církevní anekdoty, v níž je zmíněna ženská socha (údajně zobrazující papežku). Nápis na soklu, šest slov, všechna od P, včetně pater patrum.
Náhodná shoda okolností?
Možná.
Ale takovéhle náhody mi vždycky připadají podezřelé.
Klíčem k rozpletení záhady asi bude ona anekdota, kterou tak hezky vylíčil Étienne de Bourbon. Její hrdinkou je papežka Jana, která údajně pronikla v polovině devátého století na Petrův stolec (pochopitelně v mužském převleku). Její dvouletý pontifikát skončil neslavně: při jednom náboženském procesí porodila přímo na ulici dítě. Před očima rozlíceného davu, který ji za toto pohoršující divadlo utloukl k smrti.
Středověk téhle pikantní pohádce ochotně věřil, ale my, moderní dějepisci, ji už dávno odmítáme jako bizarní výmysl.
Stěžejní otázkou je, kdy přesně vznikla. Nebo aspoň přibližně. První stopa pochází tuším z druhé poloviny devátého století, kdy se o papežce zmínil nějaký byzantský patriarcha. Z toho však nevyplývá, jak staré kořeny může onen příběh mít.
Ale že by sahaly až někdy do prvního století? Krajně odvážná hypotéza! Narážející na dvě nezdolatelné argumentační překážky:
1. socha vykopaná Tonnelierovou partou je spjata s nedalekým mithraeem; těžko si lze představit, že by mohla zobrazovat křesťanskou papežku.
2. všechny dostupné prameny kladou existenci oné falešnice do devátého století; takže i kdyby chtěli mithraeovci vydlabat do mramoru podvodnou církevní hodnostářku, nešlo by to, neboť žili nějakých osm set let před jejím narozením.
Celé mi to začíná připadat jako slátanina.
Dobře, mám dost času o tom přemýšlet. Ale čím tenhle čas vyplním? Kromě přemýšlení...
Co kdybych se zajel podívat do Neapole? Už dlouho jsem tam nebyl...
Ne, to asi nepůjde. Cadornova armáda oblehla římské hradby. I kdyby mě stráže pustily ven, určitě by mě nepustily zpátky.
Jiří Raichl
(dokončení příště)