Petre, pater patrum (dokončení povídky)
V závěrečné části povídky se uzavírá výlet profesora Donagliana do Říma, kam se v úvodní kapitolce (zde) vypravil - navzdory bouřlivé politické situaci - rozplést jednu bizarní historickou záhadu. Spolupráce se skupinou francouzských archeologů ho ve druhém díle povídky (zde) přivede takříkajíc "na stopu", ale zároveň mu postaví do cesty ošemetnou nástrahu: krásnou mladou kolegyni jménem Catherine, jež v šaramantním vědátorovi probudí pravý jižanský temperament.
Vatikán, úterý 20. září 1870
Podle hlídačovy informace se měl Tonnelierův tým vrátit už v pondělí.
Sice jsem měl strašlivé cukání okamžitě pelášit do Lateránu a sevřít Catherine v náruči (ta by asi koukala...), nicméně tentokrát jsem kupodivu dokázal své netrpělivosti odolat. A raději vyčkat do úterka.
„Moc ráda vás opět vidím,“ usmála se a cudně sklopila oči.
Ujistil jsem ji, že potěšení je na mé straně.
Byla ještě krásnější než při našem seznámení.
Ach Federico! Pomoc! Pomoc! POMOC!
Federico nikde. Federico v Boloni.
A já ztracen.
Už jsem si nedokázal nic nalhávat. Už jsem si musel přiznat krutou skutečnost: já ji miluju...
Odkudsi z opačného konce vesmíru ke mně doléhal slabounký ženský hlásek. Zkusil jsem ho trochu zesílit. Naštěstí to šlo.
„... jenomže to nebyly žádné starověké nádoby, nýbrž jakési barokní haraburdí. No nic, to se stává, jsme na to zvyklí. A jak jste pochodil vy? Rozpletl jste svou záhadu?“
"Ne tak docela. Stále mi totiž nedochází kontext. Což je vlastně to nejpodstatnější..."
„Jak jste říkal, že se jmenuje ta Bourbonova kniha?“
„Sedm darů Ducha svatého.“
Catherine se uculila.
„Hm. Ten název mi připomíná jiný zajímavý spis: Devět bran Království stínů.“
Tak teď mě zklamala!
Proč do toho motá tenhle uboze pokleslý mýtus?
„Knihu, o níž se zmiňujete, nikdy nikdo neviděl. Tedy nikdo hodnověrný. Nemáme o ní žádné spolehlivé informace. Podle mého...“
„Což ovšem nikterak nevyvrací její hypotetickou existenci,“ skočila mi Catherine do řeči.
„Podle mého názoru je to groteskní mystifikace. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se jednoho krásného dne našel nějaký fikaný pisálek a použil ji pro svůj kýčovitý dobrodružný román.“
„A mě by vůbec nepřekvapilo, kdyby v nějakém obzvláště ponurém klášteře sáhl vetchý bibliotekář až na dno regálu opředeného pavučinami a vytáhl odtud práchnivějící svazek...“
„Mhm... Pojďme se radši vrátit do oblasti exaktní vědy, co říkáte?“
Catherine se nadechovala k protestu, jenomže přesně v ten moment vystoupil zpoza rohu doktor Tonnelier.
Provázen jakýmsi pohledným mladíkem.
Slečna Baldassariová vyskočila radostně jako srnka a popadla ho za obě ruce.
Mladíka, nikoli Tonneliera.
„Pánové, seznamte se, prosím. Tohle,“ ukázala na mě, „je profesor Donagliano.“
„Těší mě,“ odsekl hezoun.
„A tohle,“ ukázala na tu hromadu svalů a nevychovanosti, „je Jean-Michel Gaudreq. Můj kolega. A taky můj snoubenec.“
Aha.
Jean-Michel. Gaudreq. Kolega. Snoubenec.
A já jsem co?
Trapný starý imbecil.
Dobře mi tak. Patřím do světa zatuchlého odéru plesnivých bichlí. Tam jsem doma. A tam je mi dobře.
Ženy nesnáším a vždycky jsem nesnášel. Navíc jsem kněz, dodržuji celibát, a...
A můj život je asi tak veselý jako papežovo toaletní křeslo po noci plné vzrušujících metabolických zážitků.
Ochromen smrtící střelou Amorovou jsem téměř nevnímal bolest, jak mi ten odrzlý žabožrout lisoval pravici.
Tohle že má být zdvořilostní podání ruky?
Chlapec si bude s Catherine dobře rozumět. Ona taky umí stisknout jako vodní hamr.
„Dnes dopoledne jsme chtěli odjet,“ zčeřil Tonnelier hladinu mé sebelítosti, „nicméně včera večer jsem objevil něco moc pěkného.“
„Ano? A kde?“
„V mithraeu. S potěšením vám to ukážu. Jsem přesvědčený, že je tam podobných kousků mnohem víc. A tak jsem se rozhodl, že to důkladně prošmejdíme.“
„Čili ještě nějaký den setrváte v Římě?“
„Ano. Snad se nic nestane,“ odpověděl doktor se zřetelnou nejistotou v hlase.
„Doufejme,“ pokrčil jsem rameny. „I když je fakt, že mi ta střelba dneska připadá nějaká hlučnější. A vydatnější. Jako by ta slavná Cadornova armáda spustila finální ofenzivu.“
„Nestrašte, profesore!“ máchl Jean-Michel pacičkou. „Tak zlé to snad nebude. Tenhle kravál posloucháme už týden. Je to jenom takové divadýlko. Královští knechti brnkají papeži na nervy. Snaží se ho vyděsit. A čekají, kdy přijde k rozumu a odevzdá jim Řím. Pius to nakonec udělá. Vždyť není blázen!“
Tím jsem si právě nebyl tak úplně jistý.
Tonnelierovo pozvání do mithraea jsem však samozřejmě přijal.
* * *
„Vyhrabali jsme to z hromady suti,“ vysvětloval Jean-Michel, podávaje mi asi tak dvě stopy vysokou mramorovou sošku. „Pěkné, že?“
Prohlédl jsem si tu drahocennou plastiku a...
A bylo to tu zase: cosi mi to připomnělo. Ale co konkrétně?
Ne, tentokrát jsem nemusel dlouze hloubat. Díky páteční návštěvě apoštolské knihovny mi bylo všechno okamžitě jasné.
Ta ilustrace...
Mám na mysli ilustraci příběhu o papežce Janě: ubohá delikventka odpočívá na zemi. A u jejích nohou vykukuje zpod sutany čerstvě narozené nemluvně.
Já jsem teď držel v ruce něco podobného: figurku děťátka ležícího na nártech dospělé osoby.
Ano!
Tohle je onen chybějící kousek sochy se šesti slovy na soklu...
ANO!
Celá ta povídačka o papežce Janě vznikla v době, kdy socha ještě stála v Lateránu, ale starý Řím i s Mithrovým kultem už byl dávno v troskách. Takže nikdo nechápal (ani nemohl chápat) význam tajemného sdělení na podstavci.
S výjimkou dvou slov: pater patrum. Což se dalo vcelku logicky vykládat jako oslovení nejvyššího biskupa – tedy papeže.
A v tuhle chvíli zapracovala nevyčerpatelná lidová fantazie, aby stvořila rozkošně melodramatickou lež o údajné papežce.
Všichni víme, že přesně podle tohoto vzorce funguje (a vždycky fungovala) geneze pohádek, bájí, mýtů...
A legend.
Už, už jsem otevíral ústa, abych na Catherine vychrlil svou teorii, když seshora zazněl strašlivý lomoz.
A hned po něm protivný křik:
„Haló! Vy tam! Frantíci! Polezte nahoru! Nenuťte nás lézt za vámi, bylo by to horší!“
Chudák
Tonnelier se roztřásl jako vychládající huspenina.
„Teď nás... teď nás všechny postřílejí!“
„Ta svině!“ sykl Jean-Michel.
„Kdo?“
„Hlídač! Určitě nás prásknul, dobytek jeden."
"Jo. Hajzl."
"Musíme se jim vzdát. Třeba nás nechají odejít.“
„Nesmysl!“ kňučel doktor. „Sejmou nás. Jsou to Italové. Ti se s nikým nemažou.“
„Jdu nahoru,“ kontroval mladík. „Vy si tu klidně zůstaňte, ale já je zkusím
uprosit, ať mě vezmou do zajetí...“
Catherine k němu pomalinku přistoupila.
„Ty bys nás tu nechal? Slyšíš? Odpověz! Ty bys nás tu nechal?! Jenom, aby sis zachránil vlastní kůži?!“
Jean-Michel sklopil obličej, na němž vzápětí elegicky přistál Catherinin plivanec.
Položil jsem Tonnelierovi ruku na rameno.
„Ničeho se nebojte. Já jim to vysvětlím.“
Doktor užasle zalapal po dechu.
„Vy chcete... chcete jít za nimi?“
„No a proč ne? Jsou to mí krajani. Určitě dokážou pochopit situaci.“
„Ale... ale co když...“
„Žádné co když.“
Slečna Baldassariová se ke mně zvolna obrátila.
Naprosto ignorujíc
skutečnost, že jsem cudný bohabojný kněz (navíc ve věku jejího otce) mě stiskla
v objetí a dlouze políbila.
Sice pouze na tvář...
Ale i tak jsem bídně zhynul nemilosrdně zkosen elektrickým výbojem.
* * *
„Haló! Jdu k vám! Nestřílejte, prosím! Jsem Ital. Rozumíte?! Jsem Ital!“
Z výšin přilétl ostrý vojácký hlas:
„Ital? Nebo Říman?“
„Nejsem Říman! Jsem občan Italského království! Slyšíte mě?!“
„Slyšíme. Pojďte.“
Nahoře mě neurvale uchopili dva ozbrojenci a odvlekli k panu kapitánovi.
„Co jste zač?“ oslovil mě se vší noblesou tak typickou pro armádní blbce.
„Italský občan, to už jsem říkal. Jmenuji se Donagliano.“
„A co tu pohledáváte mezi těmi... těmi Francouzi?“
„Spolupracujeme při vykopávkách,“ odpověděl jsem. S použitím drobné lži.
"Víte o tom, že je Francie nepřátelská mocnost?"
"Ve světě vědy nepřátelské mocnosti neexistují."
"Ale existují tam nepřátelští špióni. Převlečení za vědce."
"O tom nic nevím. Tuhle partu vede doktor Tonnelier, všeobecně uznávaný odborník. A nikoli špión."
„Jsou ozbrojeni?“
„Ne! Proč by měli být ozbrojeni? Sice je pravda, že pojídají obojživelníky, ale jinak jsou to normální civilisté. Navíc archeologové.“
„Aha. Takže zloději antických artefaktů. Těch už tu bylo! No nic, postavíme je před soud. To půjde rychle. Střeliva máme dost.“
„Neblázněte! Nejsou to žádní loupežníci. Nemají v plánu odvést vůbec nic. Zajímá je pouze věda.“
„To tvrdí oni.“
„Ne, to tvrdím já. Zaručuji se za ně.“
„A kdo jste vy? Jejich advokát?“
„Nikoli. Jsem profesor církevní historie na boloňské universitě.“
Kapitán si mě chvíli bedlivě prohlížel.
„Jak jste říkal, že se jmenujete?“
„Donagliano.“
„Profesor Ignazio Donagliano?“
„Ovšem.“
„Tak to je něco jiného. Odpusťte, pane profesore, že jsem vás hned nepoznal.“
„Ehh... prosím?“
„Četl jsem některé vaše eseje. Zejména ty, co v nich propagujete republikánské názory. Moc se mi líbí. No nic... Ti archeologové mají zatracené štěstí. Necháme je odcestovat. Ale jen díky vám. A vaší záruce.“
„To je šlechetné. Moc děkuju.“
„Dávám jim dvanáct hodin na opuštění Říma.“
„Dvanáct hodin? To je strašně málo. Nestihnou se sbalit...“
„Co by chtěli balit? Říkal jste, že tu všechno nechají.“
„No, osobní věci, vercajk... a podobně... Ehh... A taky musejí zakonzervovat vykopávky... aaa...“
„Není nutno nic konzervovat. Třeba se budou moci vrátit, až se politická situace uklidní. A navázat, kde skončili.“
„A zaručíte jim, že to mezitím nikdo nerozkrade?“
„Tak tohle jim nezaručí ani Pán Bůh.“
* * *
Obě lokomotivy hlučně bafaly.
Tažnou sílu bylo nutno zdvojit, aby si poradila s dlouhatánským hadem vagónů.
Řím se vylidňoval. A zájem o místo ve vlaku daleko převýšil jakoukoli myslitelnou kapacitu.
Tonnelierův tým měl štěstí v neštěstí, že mu byl jako skupině deportovaných cizinců udělen status přednostních pasažérů.
Stále ještě pobledlý archeolog mě dojatě objal.
„Děkuju za všechno, pane profesore. Nebýt vás, už tu... už tu asi nejsme.“
„To přeháníte, drahý příteli.“
Jean-Michel se k rozloučení nedostavil. Zahanbeně okouněl v ústraní.
Žádná škoda!
Catherine měla místo očí dvě bezedné laguny horkých slzí.
Benátské laguny? Ne, ne, římské laguny. Jak praví přísloví, nevkročíš dvakrát do stejné laguny. Nebo že by ano...?
„Patrně jste už pochopil, pane profesore, že mé zasnoubení bylo zrušeno. Toho zbabělce si nevezmu, i kdyby mu patřil zlatý palác s mramorovou fontánou.“
„To je dobře. To je moc dobře.“
Sklopila hlavu.
„Až... až vás jednou exkomunikují z církve...“
„No, to nebude dlouho trvat. Zvláště po mém pátečním incidentu...“
„Jakém incidentu?“
„Ale to nic. Jenom jsem krátce pohovořil s papežem. Taková přátelská výměna názorů. Podle jeho mínění patřím do pekla.“
„Aha... Takže mám šanci.“
Co to povídá? (Další elektrický výboj.)
„Šanci? Jakou šanci?“
Sklopila hlavu ještě víc. V podstatě ji vetkla do dlažby nástupiště.
„Však víte...“
„No... tak... tedy...“
„Vy mě milujete, to je jasné. Nejsem slepá. Jenomže... já vás taky. Ale nic jste neslyšel. A teď už jděte.“
Periferním zrakem jsem zaznamenal, jak Jean-Michel zuřivě kope do vozíku s bagáží.
Copak ho tak rozrušilo?
* * *
Vlak se skřípavě rozjel. Jako dýchavičná prasnice.
A já doufal, že Catherine ještě naposledy vykoukne a zamává.
Nevykoukla.
No jo...
Musím co nejrychleji chvátat do Boloni. A bezodkladně se podrobit Federicově nápravné psychologické kůře.
Jsem církevní historik, plně oddaný vědě. A taky jsem kněz... dodržuji celibát, a...
A blbost.
Catherine mi dala svou adresu.
Jak to tak šacuju, v nejbližší době dám trochu vydělat italské královské poště (a té francouzské taky).